Duben 2018

Zápis #44 - První trest!

28. dubna 2018 v 13:24 | Faye |  2. ročník (2006/2007)
27.4.2007
Bradavice, kolejní místnost Havraspáru
Milý Deníčku,
Od té doby co byli Ethan s Avaline vyloučeni, už uplynula docela doba, věci už se daly celkem do normálu. Já už si přestala vyčítat, to že je vyloučili. Přece jen, můžou si za to sami… Jen teď musím trochu víc hlídat Rose. Má fakt problém. Hodně velký… Ale nebudu to tu rozebírat. Radši ti řeknu o tom, jak jsem dostala svůj úplně první trest v životě. Ano, čteš dobře, Deníčku, trest. Já! *vysmátý smajlík* I když nad tím tak přemýšlím, je docela zvláštní, že je to teprve první trest. Vždyť, dost často se potuluju venku po večerce. Ale dávám si pozor. A málokdy na někoho narazím.

To mě možná trochu ukolíbalo, takže když jsme se společně s Rose, Ainielem a Ashem vydali do vody, což je jedna tajná místnost ve sklepení. Měli jsme se tam sejít s Rachel (z Nebelvíru), kterou jsme potkali den předtím. Šli jsme si celkem sebevědomě, a vůbec nás nenapadlo, že by nás někdo mohl chytit. A já šla v čele. Najednou, zajdu za roh a tam stojí Rachel. Myslela jsem si, že si nás nevšimla, tak jsem se rychle schovala za zeď. Ale vybrala jsem si špatnou stranu. A Rachel nás slyšela. Hned začala zjišťovat, kdo tam je. No utéct jsem na rozdíl od ostatních nemohla. Počkala jsem tedy, než Ainiel zatáhl Rose do nějaké chodby, Ash se moc k útěku neměl, ale Rachel už byla netrpělivá, tak jsem radši vylezla ze svého "dokonalého" úkrytu. A doufala jsem, že to pako bude mít dost rozumu a schová se. Neměl. A očividně se Ash s Rachel zase dohadují, protože nám napařila trest a odvedla nás zpět na kolej. Nedohadovala jsem se s ní, i když v tu dobu už i ona měla po večerce. Ale pravděpodobně bych si to nějakým dohadováním ještě zhoršila. V tu chvíli se najednou Ashovi zachtělo utíkat a po chvilce nám zmizel z dohledu. Rachel mě dovedla ke koleji a chtěla, ať ho přivedu. Jako, snažila jsem se jí vysvětlit, že jestli se zavřel na pokoji, tak se k němu kvůli bariéře nedostanu, ale připomněla mi, že mám vlastně sovu. Takže jsem rovnou zamířila napsat Ashovi, tušila jsem, že na kolej neběžel.

Netrvalo to dlouho, a na kolej došel i naštvaný Ash. Řeč s ním moc nebyla, ale říkal, že se mu na koleji sedět nechce. A popravdě, mě taky ne. Chtěla jsem jít za ostatními do vody. Proč bych se měla nudit na koleji… Proto jsem na sebe hodila župan a vydala se před kolej zjistit, jestli tam pořád stojí Rachel. To je jediná výhoda toho, že nemáme koupelny na koleji. Jen co jsem ale vylezla na chodbu, zjistila jsem, že tam Rachel pořád postává. V tu chvíli jsem byla vážně ráda, že jsem na sebe ten župan vzala, protože Rachel mi hned říkala, ať se o nic nesnažím, že tuhle výmluvu zná. Do koupelny mě ale nakonec pustila, a já se po chvilce vrátila naštvaná zpět na kolej. K Ashovi, který tam vytuhnul v křesle. Ach jo, to zas byla nuda. Přemýšlela jsem o tom, že bych ještě jednou zkusila vylézt ven, ale kdyby tam pořád stála, jen bych ji naštvala. Takže jsem tam seděla a čekala na Rose, která se vrátila fakt pozdě a ještě k tomu kulhala. Prý před kolejí zakopla. Vytáhla jsem ji do koupelny, aby ten vyvrtnutý kotník chladila, vrátila jsem se na kolej pro ručníky a… Sama jsem se chytla do jedné pasti. Řeknu ti, Deníčku, to je taková pitomost tyhle pasti. Koho to asi byla práce? Můžeš hádat… Ještě byly tak blbě umístěné. Jen tak tak, že jsem se hlavou neflákla o tu kamennou zeď. Naštěstí jsem na tom ale byla o trochu líp než Rose. Té ten kotník fakt hnusně otékal…

Druhý den si nás Rachel k večeru, hned potom, co skončilo divadlo, zavolala k čajovému koutku a já se psychicky připravovala na svůj první trest v životě. Čekala jsem, že si Rachel vymyslí něco fakt blbého, nakonec mě celkem zklamala. Celý trest spočíval v tom, že jsme oba měli roztřídit tři balení bertíkových lentilek. Podle barev. Rachel nás ještě oba upozornila, ať se nesnažíme ujídat. To u mě fakt nehrozilo. Nemám je ráda, vždycky mám nějakou hnusnou příchuť. Jinak, ten trest mě celkem bavil. Ráda třídím věci. Dodělala jsem to celkem rychle. Ashe si tam Rachel ještě nechala. Prý to neměl dobře roztřízené. Já se vrátila na kolej, a čekala, než dojde. Nic moc mi ale neřekl a radši šel spát…

A já? Já si zase začnu dávat trochu větší pozor, při toulání se po chodbách hradu v pozdních hodinách. Trest byl sice zábava, ale příště by to mohlo být horší. Mohla bych třeba připravit kolej o body. To by byla katastrofa, když si vezmeš, jak hrozně na tom zase jsme. Jop, zase jsme poslední. Klasika…

Dobrou noc.
~ Faye ♥
FlaškaVe sklepeníZakopávací past

Trest


Zápis #43 - Zmije v Havraspáru

28. dubna 2018 v 13:17 | Faye |  2. ročník (2006/2007)
20.3.2007
Bradavice, klubovna

Nikde nikdo. Aspoň tak to vypadalo poslední dobu. Iz pořád vyspávala, občas jsem jí donesla něco k jídlu, nebo zkontrolovala, jestli žije. Rose nejspíš lítala někde s Willem. Ash buď pendloval mezi Rachel a Lilly, nebo s Razem pobíhal po hradě a vybavoval se s obrazy. Nebo spal. A Raz taky. Velt byl pravděpodobně zavřený u sebe v pokoji a učil se na OVCE. Zmizela i Kal. A Trisha? Ani tu jsem nikde dlouho neviděla. Pak je tu vlastně ještě Ainiel… Tak na toho jsem taky nenarazila. Stejně tak odpadaly hodiny, a celkově, stejně jako naše kolej, i hrad byl prázdný. Bylo to fakt děsný, snad celý měsíc jsem v Havru na nikoho nenarazila. Dny jsem většinou trávila tak, že jsem šla na hodiny (pokud teda byly), pak jsem se vracela zpět na kolej a povídala si s Henrym. Jenže ten toho moc nenamluví. Není se čemu divit, je to jen panák. Už jsem z toho vážně začínala šílet. Na koleji se mi ani nechtělo být. Bylo to tam prázdné a tiché… Prostě depresivní. Takže potom, co skončilo vyučování jsem si většinou zabalila baťůžek a odcházela do klubovny. Ne že bych tam někdy na někoho narazila. Ale je to tam menší a nepůsobilo to tak prázdně. Učila jsem se a trénovala kouzla, občas napsala domů rodičům. Nic jiného se ani dělat nedalo. Byl to děs. Ale, mělo být ještě hůř.

Jednoho dne však naše kolej prázdná nebyla. Ten den jsem přišla z hodiny, plácla sebou do postele a spala. Probudila jsem se až někdy pozdě v noci, vzala svůj baťůžek a vydala se ven. Jenže, ve spolce stály dvě postavy v černém. Že to není nikdo od nás, mi bylo hned jasné. Takže jsem tam postávala a čekala, než zaznamenají svou návštěvu do naší knihy a všimnou si mě. Netrvalo to dlouho. Ta vyšší postava byl Ethan. Sice si obarvil vlasy na černo, ale nebylo těžké ho poznat. A ta druhá postava? Kdo jiný než Avaline. Jak jinak… Chvilku jsem se tam s nimi vybavovala. I když nebyly od nás, bylo celkem fajn si "popovídat" s někým jiným než s Henrym. Nejdřív jsem po nich chtěla, aby mi řekli dobrý důvod, proč je nenahlásit. Zajímalo mě, co vymyslí a pak je vyhodit ven a v klidu si jít po svém. A ty důvody? Prý jsme kamarádi (většinou jsme se maximálně tak pozdravili při čekání na hodinu) a vykopávala jsme spolu šutry. Jako, snaha byla dobrá. Pak jsme probírali naše koleje, já si stěžovala, jak je to klepadlo blbé, jak jsou blbé schody, které musíme každý den šlapat, jak tu furt nikdo není. Dokonce mi i v jednu chvíli nabízeli, že mě vezmou podívat se k nim. Což znělo sice lákavě, ale prostě ne… Neměla jsem se s nimi vůbec bavit, nejspíš by to pak dopadlo jinak. Ale, divíš se mi, Deníčku? Fakt to byla celkem příjemná změna.

Pak se to ale celé pokazilo. Z toho krátkého rozhovoru ti dva zřejmě usoudili, že to, že jsou u nás, mi vůbec nevadí. A začali se tam poohlížet. Pak se ale vzbudil obraz lady Sweaten. A té se to vůbec nelíbilo. Stihla mě ještě sprdnout, že je tam nechávám lítat. Ale co jsem asi tak měla dělat? Prát se s nimi. Avaline bych možná, ale opravdu jen možná, přeprala. Ale co s Ethanem? Pouštět se s nimi do soubojů? To těžko. Pro ty dva bych vůbec nebyla překážka. A taky jsem jí to řekla. Pak se pustila do nich. Nebo spíš, pustili se do sebe tak nějak navzájem. Hlavně Ethan, snažil se ji přesvědčit, že jsou z Havraspáru, Avaline většinou jen postávala a sem tam se zapojila. Lady nadávala Ethanovi, Ethan zase nadával jí… Ani nevím, jak dlouho to trvalo, lady nakonec odešla s tím, že to jde někomu oznámit a zmizela. Jenže co teď? Ethan s Avaline mě začali přesvědčovat, že o tom nikdo vědět nemusí. Že jí stejně nikdo věřit nebude, když proti ní budeme tři. O tom jsem ale dost pochybovala. Pak ještě povídali něco o tom, jak v tom jedu s nimi, že jim určitě někdo potvrdí, že byli na koleji... S tím se otočili a chtěli odejít, než někoho přivede. V tu chvíli jsem jim hodila do vchodu kříže. Byla to první věc, co mě napadla. Třeba by lady někoho přivedla. Znovu jsem po nich chtěla vědět, proč bych kvůli nim měla lhát. Ale teď už vážně. Ach jo, měla jsem je radši nechat odejít a počkat si, jak to celé dopadne. Na druhou stranu, ty kříže mi tam vydrželi chvilku, hodila jsem jim je tam dvakrát, možná tak třikrát, pak jsem to vzdala. A ti dva očividně na odchodu tolik netrvali.

Lady se opět vrátila, stejně naštvaná jako předtím s tím, že o nich už vědí všechny obrazy. A pokračovalo se v urážení. Avaline se jen krčila u vchodu a nezapojovala se. Aspoň jeden z nich měl trochu rozum. Ne však na dlouho. Avaline si to pak nakráčela k obrazu, stoupla si na stolek a prostě ho sundala. Že se ho zbaví. Někam ho schovají, nebo ho zničí. Fakt netuším, co tím sledovali. Lady totiž hned vzala nohy na ramena a utekla se schovat jinam. Takže fakt debilní nápad. Jenže, jak přesně bych vysvětlovala ztrátu obrazu? Takže, kříže se vrátily zpět do vchodu, a odmítala jsem je nechat odejít s obrazem. Bylo to buď to, že nechají obraz na koleji, počkají a zmizí kříže a já to hlásit nebudu. Teda, ne že by to k něčemu bylo, myslím, že Lady by je nahlásila tak, jako tak. Byla fakt naštvaná. Pak tu byla ještě druhá možnost. Venku už pomalu svítalo, takže proč tu chvilku pořád nečarovat kříže do vchodu, poslat někomu z profesorů sovu a počkat si, až si pro ně někdo dojde. Ale ten obraz prostě z koleje nepůjde! Opakovala jsem jim to několikrát. A vážně bych to nehlásila. Jenže, ti dva chytrolíni, místo toho, aby v klidu odešli, hodili obraz do krbu. Vzala jsem konvičku, oheň uhasila a ti dva odešli. Nemělo smysl je tam držet. V tu chvíli mi už nedali jinou možnost, než čekat do rána a pak to jít nahlásit. Fakt mě naštvali. Obraz jsem vytáhla, sice na něm bylo vidět, že si chvilku pobyl v ohni, ale odnesl to jen jeden roh. Ještě jsem se zapomněla zmínit o jedné věci. Tvrdili mi, že jestli je nahlásím, tak je určitě vyloučí, protože těch průšvihů mají víc. Něco s Prasinkami, nějaké hnojůvky a tak… Jako, oni ví, že to mají nahnuté a pak udělají tohle? Fakt jsem si o nich myslela, že jsou chytřejší. A pak ke mně přiletěla sova s balíkem. Nějaké oblečení, kazeta koupelnové kosmetiky, limonáda, zrcátko a vzkaz, že tohle by mě mohlo přesvědčit, proč se přidat na jejich stranu. Vážně jsem je nechápala.

Tu noc jsem už nespala, zůstala na koleji a přemýšlela, co dál. To odhodlání jít je hned nahlásit postupně opadalo. Bylo mi jasné, že to pro ně nedopadne dobře. Ale kdybych je nenahlásila, nejspíš bych si to odnesla s nimi. Spíš určitě bych si to odnesla s nimi. Ale tak hrozně se mi nechtělo. A byla jsem tak naštvaná. Na ty dva, na ty lenochy od nás z koleje. Kdyby tam někdo z nich byl, nejspíš bychom vysedávali ve spolce a kecali, takže ti dva by hodně rychle vycouvali zpátky. Nebo bychom už spali, a o ničem bychom nevěděli. Prostě v tu chvíli jsem byla na všechny, včetně sebe… Ráno jsem fakt dlouho seděla na pokoji, na snídani jsem ani nešla. Místo toho jsem se vydala do spolky. A hele, zázrak! Velt vylezl z pokoje a zaléval si tam kytky. Ani nevíš, jak jsem byla ráda, že jsem ho viděla. Zajímal se o to, co se stalo s obrazem, takže jsem mu to celé vyprávěla. Souhlasil, že se to nahlásit musí. Dokonce mi i nabídnul, že to půjde nahlásit on, abych tam nemusela. Ale to nemělo cenu, stejně by si mě dřív nebo později zavolali. Musela jsem tam jít. Ale Velt šel se mnou, což bylo fajn. Zamířili jsme přímo k zástupkyni, Velt se ujal slova, ale po chvilce už jsem se musela zapojit i já. Profesorka si to všechno vyslechla, a nakonec oznámila, že tohle nemůže řešit sama, že o tom zatím nemáme nikde mluvit a že si nás pak zavolají.

Ani nevíš, jaký kámen mi spadl ze srdce, když jsem to měla celé za sebou. S Veltem jsme se vrátili zpět na kolej, sázeli jsme mandragoru (fakt mi to nešlo) a já to celé pustila z hlavy. Oběd jsem taky nestihla a ani mi to nevadilo. Pak jsem ale musela na hodinu obrany. Vydala jsem se do pokoje převléknout se do uniformy a pro sešit a najednou mi někdo klepe na dveře. Otevřu, a tam profesor Blackwood. Jo, tak toho jsem taky dlouho neviděla. A v tu chvíli bych byla radši, kdyby to tak zůstalo, odváděl mě totiž do ředitelny. Fakt mě nenapadlo, že to půjde tak rychle. Jak já tam nechtěla. Kromě ředitele a profesora Blackwooda tam došla ještě kolejní Zmijozelu, profesorka Fowler. Vážně nebylo moc příjemné tam sedět a znovu to vyprávět. Ještě když mi během toho všeho přiletěla sova s roličkou. Tu sovu jsem hned poznala. Byla od Willa. Rychle jsem to dovyprávěla, protože ta rolička mě fakt znejistila. Proč by mi psal Will a ne Rose? Tušila jsem, že je něco špatně, takže jsem se chtěla dostat co nejrychleji pryč a přečíst si to. Ale pan ředitel měl jiné plány. Posadil mě dozadu, kdybych mě ještě náhodou potřebovali, a sám se vydal pro ty dva. Ale aspoň jsem si přečetla ten vzkaz. A tušení bylo správné. Stálo tam, že den předtím odvedl Rose na ošetřovnu. Nenapsal pořádně ani proč, takže se mi hlavou honily všemožné myšlenky a já chtěla jen zmizet a zjistit co se stalo.

Sedět tam bylo utrpení. Nejen kvůli tomu vzkazu, ale prostě jsem tam nechtěla sedět a poslouchat to. Nakonec jsem radši ani moc neposlouchala. Stačilo mi slyšet jen začátek, když tam začali o tom, jak já se stejně chystala jít pryč z koleje, jak jsem je tam provázela a tak… Chvíli mluvili oni, pak promluvila i Lady Sweaten, která z toho všeho byla vážně rozrušená. Mluvila i profesorka Fowler, potom si slovo vzal ředitel. A rozsudek? Vyloučení ze školy. Ethan se mu to snažil ještě rozmluvit, ale přišlo mi, že vůbec nepochopil, proč to dopadlo tak, jak to dopadlo. Ani jeden z nich si to neuvědomoval. Podle nich prostě nic špatného neudělali. Trvalo dost dlouho, než nakonec odešli. A pak konečně propustili i mě. Bylo už pozdě, tak jsem zamířila rovnou na kolej, kde seděl Ash. Měl se sejít s Lilly v klubovně, tak mě vzal sebou. Že by se mnou ale byla řeč, to se říct nedalo. Jen jsem tam seděla, oni dělali na brigádě. Ještě jsem rychle napsala Willovi, že s ním dopoledne půjdu na ošetřovnu za Rose. Když už se ti dva rozhodli, že půjdou spát, zamířila jsem do kuchyně. Lilly mi sice nabízela, že nějaké jídlo u sebe má, ale chtěla jsem se projít. Spát jsem stejně nemohla.

Další den se najednou škola zaplnila. Ta zpráva se roznesla fakt rychle. Já jsem celé dopoledne proseděla na ošetřovně. Teda, před ní. S Willem jsme čekali, než nás pustí k Rose. Ale trvalo to. Hrozně dlouho. Dorazili tam i Velt, Anet, Jessie, a několik kluků ze Zmijozelu. S sebou měli petici za ty dva. Pořádně ani nevím, co tam stálo, ale podepsala jsem jim to. Pak jsem musela jít na Astronomii. Přišla jsem tam jediná, byla tak mimo, že jsem vůbec nevnímala a tak mě ten mladý praktikant poslal na kolej. Popravdě, už si to celé moc nepamatuju, já byla vážně nevyspalá… Na koleji bylo prázdno, po chvilce došel Velt, který mi něco málo řekl k tomu co se dělo dole. Víc mi toho ale řekla Rose, kterou pustili u ošetřovny. Vyprávěla mi o tom, že těm dvoum nakonec ředitel zkrátil trest na rok a půl. Aspoň že tak. Ještě jsme tam chvíli seděli, vyprávěla jsem jim, co že se to vlastně stalo. Pak se šlo spát. Ne tedy, že bych toho moc naspala…

Ethan a Avaline v Havraspáru IEthan a Avaline v Havraspáru IIEthan a Avaline v Havraspáru III

Ethan a Avaline v Havraspáru IVU zástupkyněV ředitelně


Zápis #42 - Narozeniny

12. dubna 2018 v 22:04 | Faye |  2. ročník (2006/2007)
14.2.2007
Bradavice, můj pokoj

Valentýn. Fakt tenhle svátek nemám ráda. Všude samá růžová. Brrr. Fakt nemám růžovou ráda. Jednu výhodu tenhle svátek má. Moje narozky, a tedy další dárky. *usmívající se smajlík* I když, kdybych se narodila v jinej den, vůbec bych se nezlobila. Ale co už.

A hned ráno zklamání. Nikde u postele jsem nenašla dárek od rodičů. Už jsem si myslela, že na mě zapomněli, takže jsem se chystala jim poslat dopis. Ten ale musel počkat, protože jsem musela uhánět do klubu lektvarů. Profesorka Tyler se rozhodla, že když už je ten Valentýn, tak si uvaříme láskonoše. Asi si dokážeš představit, jakou jsem z toho měla radost… Vůbec mi nevadilo, že jsem ho na první pokus pokazila. Nakonec jsem si ale vzala další přísady a pokusila se ho uvařit. Tentokrát už úspěšně. Nechala jsem si ho zkontrolovat a s radostí vylila obsah kotlíku do umyvadla. Myslím si ale, že dost lidí si ho schovalo. Táákže, asi si nějakou dobu budu dávat pozor na to, co piju. V překladu to znamená, pít pouze vodu z vodovodu. Ta snad bude bezpečná.

Najednou se však v rozhlasu ozval hlas profesorky Grimes, že se k ní mám já, a ještě jedna holka dostavit do kabinetu. Nejdříve ve mně úplně zatrnulo. Hlavou se mi honily myšlenky, že si Amai nakonec doopravdy stěžoval, že jsme byli po večerce v čajovém koutku. Bylo mi ale divné, proč tam mám přijít pouze já. Tedy, ještě s tou jednou holkou, kterou vůbec neznám. Rychle jsem posbírala všechny věci a vydala se zjistit, o co tedy jde. Naštěstí, žádný průšvih se nekonal. Profesorka mi jen předala obrovský balík od mých rodičů. Takže nakonec nezapomněli! Popadla jsem balík a letěla na kolej, zjistit, co jsem dostala. To, že tam bude kufr, s tím jsem už počítala. Ale ten druhý dárek… Představ si, Deníčku, oni mi poslali kytaru!! *zamračený smajlík* To byl určitě mamky nápad. Pořád ji totiž trochu žere to, že hraní na klavír mě prostě nebavilo. Tak proč nezkusit kytaru, že? No nic, myslím, že ji hodím na dno kufru a nevytáhnu ji. Jako vůbec.

Oběd jsem prošvihla (tak trochu záměrně, protože dole určitě čekala nějaká skvělá růžová výzdoba) a vydala jsem se na hodinu astronomie. Nejdříve to vypadalo, že tam budeme pouze s Lisou a tím mladým praktikantem. Chvíli po zvonění došli i Ethan s Avaline. Tentokrát i s uniformou. Mrzimorskou. *vysmátý smajlík* A zrovna měla být opakovací hodina, takže Avaline získala celý jeden bod pro Mrzimor.

Po hodině jsem se vydala zjistit, jaká že výzdoba na mě vybafne dole. Nakonec, vůbec to nebylo tak špatné. Dole to vypadalo jako někde na pláži, všude samý písek, palmy a stolky se slunečníky. A to nádvoří… Byla to fakt nádhera. A ani né moc růžové. Dokonce, ani na tu poletující růžovou příšerku jsem nenarazila. Amorka myslím, kdyby ti to nebylo jasné. Jen jsem ho slyšela z rozhlasu, když předčítal valentýnku od Willa pro Rose. Will, to je ten kluk, se kterým byla Rose na Silvestra.

Dole jsem si sedla s Ashem a Stellou. Chvíli jsem kecali o tom, jak všichni nemáme rádi valentýn, najedli jsme se a pak jsem se vydali kouknout na nádvoří. Ash nás celkem rychle opustil, letěl asi za Rachel. Nebo za Lilly. Popravdě, nejsem si moc jistá. Ale to je jedno. Co je důležité, objevila se ta růžová příšerka. Hned vedle mě. A spustila. Přání od Ashe k narozeninám. Což bylo překvapení, ani jsem nečekala, že by si vzpomněl na moje narozky. Ten totiž vždycky zapomene i to, co měl ten den zrovna k snídani. Přání to bylo fakt pěkné, se Stellou jsem se celkem nasmály. A ta růžová příšerka se vůbec nechovala jako příšerka. Amorek mi dokonce začal zpívat, rozhazoval okolo mě lístky ze země. Netrvalo to ale dlouho, a Amorek se proměnil zpět v příšerku. Jen co dočetl tu valentýnku, začal tam lítat okolo jak střelenej, vyřvávat "Milenci se milujou" a "Ashík má rád Faye" a podobné nesmysly. Měl štěstí že zmizel, protože jsem vážně měla náladu po něm něco hodit. Škoda že okolo byly jen ty okvětní lístky.

Bylo už ale dost pozdě, takže jsme se Stellou zamířily každá na svou kolej. Tam jsem narazila na Rose. Hned jsem se jí pochlubila s tím "úžasným" dárkem. Chtěla po mě, abych jí něco zahrála. No, hraní to asi moc nepřipomínalo, spíš to bylo jen takové brnkání na kytaru. Rose si to chtěla taky zkusit, takže jsem jí po chvilce kytaru půjčila, ať se vyblbne. A potom jí vůbec nechtěla dát z ruky. A pak jsme se o ni začaly přetahovat. Najednou mě to šíleně bavilo a Rose mi ji furt brala. Moje kytara!! Přetahování jsem vyhrála, chvíli jsem si zase brnkala já a Rose mě dál přemlouvala, ať jí kytaru ještě na chvilku půjčím. Nakonec jsem jí kytaru neochotně zase půjčila a vydala se na pokoj uklízet. Musela jsem přerovnat věci do nového kufru. Rose mi k tomu uklízení celou dobu hrála, popravdě, ke konci mi už spíš hrála na nervy. U té kytary vydržela několik hodin. Dokonce mi zničila i trsátko, které jsem k ní dostala. Byla z toho celá špatná. *vysmátý smajlík* Vždyť je to jen trsátko! Hned zítra si objednám nové a začnu pořádně trénovat. Nakonec to není tak hrozný dárek, jak jsem si z počátku myslela…

Dobrou noc.
~ Faye ♥
Valentýn IValentýn IIValentýn III

Valentýn IVKytara

<< předchozí zápis | následující zápis >>

Zápis #41 - Jako v blázinci...

12. dubna 2018 v 21:12 | Faye |  2. ročník (2006/2007)
19.1.2007
Bradavice, kolejní místnost Havraspáru
Milý Deníčku,
poslední dva dny byly fakt šílené. Hodně šílené. Začalo to už včera vlastně už předevčírem večer. Jen tak jsem si trénovala kouzlo na čištění vody, když najednou, zničeho nic, se mi hůlka úplně rozžhavila. Netuším, čím to bylo. Sice jsem jí hned pustila, i tak mi ale stihla pěkně popálit ruku. Zas tak moc to ale nebolelo. V tu chvíli. Zhoršilo se to až později v noci, kdy mě bolest ruky probudila. Moc jsem toho nenaspala, dost často jsem lítala do koupelny a ruku chladila. Do rána mi na ní naskákaly puchýře.

Hned ráno jsem se chtěla vydat na ošetřovnu, tam však otevírali až později, takže jsem chladila a byla totálně nepoužitelná. Stihla jsem si vyzvednout jen objednávku u profesorky Leadenrose. Chvilku jsem se tam s ní bavila o tom, co se mi stalo. Dokonce se mi koukla i na hůlku, jestli s ní není něco špatně. Ale nevěděla. Doporučila mi, ať se zeptám radši někoho, kdo vyučuje formule. A ať si s tou rukou radši skočím na ošetřovnu.

On profesorky jsem se tedy vydala k ošetřovně. Chtěla jsem to stihnout ještě předtím, než začne astronomie. Klepala jsem, ale dlouho nikdo neotevíral, takže jsem se nakonec vydala na astronomii odsedět si to tam. Počítala jsem s tím, že s tou rukou si toho moc nenapíšu. Bohužel ale, Lisa na astronomii nedošla, byli tam pouze Carter, Avaline a Ethan. Carter se ani neobtěžuje vytáhnout sešit a něco si zapsat, a Avaline s Ethane? Pochybuju, že si vůbec dělají nějaké poznámky. Ti byli moc zaměstnaní vyrušováním hodiny. Takže i když mě ruka šíleně bolela, zapisovala jsem si. Naštěstí hodinu tentokrát vedl ten mladý praktikant, ten nejel tak rychle, jako profesor Aquarin, takže jsem celkem stíhala. Jen jsem ho chudáka litovala. Vypadal hodně nervózně z toho, že má tu hodinu vést a Ethan s Avaline mu to moc neusnadňovali…

Po hodině jsem zamířila zpět k ošetřovně. Tentokrát mi paní ošetřovatelka otevřela hned. Ve zkratce jsem jí řekla, co se mi stalo, donesla zelenou, smradlavou mastičku, nějaký popalzmiz, a popáleniny mi tím potřela. Pěkně to chladilo. Dostala jsem ještě trochu mastičky, abych si to mohla potřít i později, ale působí rychle, takže už dneska po nějakých popáleninách není ani památka.

Když jsem se vrátila na kolej, bylo tam zase pusto. Takže jsem se vydala a čajového koutku. Byla jsem si jistá, že tam najdu aspoň Ashe. A taky že jo. Kromě něj tam byla Lilly, Raziel, Ethan a Avaline a u stolku pospávající, totálně rozcuchaná, Rachel. Chvíli po mně došel ještě Amai, který si k nám sedl. Chvilku jsme tam seděli a bavili se. Koutek se postupně vylidnil, nakonec se zvedl i Amai, který nám ještě připomněl, že je za chvilku večerka. To jsem si ani neuvědomila, celý den jsem neměla vůbec pojem o čase. A byla jsem ještě šíleně utahaná. Chtěla jsem si dopít čaj, jít na kolej a padnout do postele. Pak to ale začalo být hodně divný…

Bylo už chvíli po večerce, když najednou někdo začal bušit na dveře. Do toho ještě přilétla Aria od Rose, která zjišťovala, kde jsem, že je na koleji sama a nudí se. Napsala jsem jí, že se někdo snaží dostat do koutku a že dojdu hned, jak se to uklidní. To jsem ještě věřila tomu, že ten někdo, kdo na ty dveře buší, to brzy vzdá. Rozhodli jsme se udělat asi to nejlepší, co v tu chvíli šlo. Dělat, jako že tu nikdo není. Ale to jsem se pěkně spletla. Bouchání neustávalo hodně dlouho. Fakt nechápu, že ho to tak bavilo. Mě by to rozhodně nebavilo. S Rose jsem si ještě poslala pár lístků, i ona psala, že to zní fakt děsivě. A děsivé to taky bylo. Alespoň teda pro mě. Když asi po hodině bouchání ustalo, myslela jsem si, že už bude konečně klid a půjdu na kolej. Pomalu jsem se vydala ke dveřím, přitiskla ucho na dveře a poslouchala. Jenže, slyšela jsem za dveřmi přešlapování. Takže jsem se zase posadila. Jako, vůbec jsem netušila, co za blázna to tam je, takže zůstat zamčená v koutku se mi zdálo mnohem rozumnější, než vyjít ven. Přitom, kdyby ho místo toho napadlo zavolat přes dveře, že je za dveřmi on, dopadlo by to pak úplně jinak. A já bych už dávno spala na koleji.

Tím to ale nekončilo. Rachel, která do té doby seděla u jiného stolu a dělala brigádu, tam začala poletovat po koutku a házet věci do krabice. Pak u dveří chvíli šachovala s klíči a bohužel taky odemkla dveře. Pak se dobu ještě o něčem bavila s Ashem. Já byla tak mimo, že jsem totálně nechápala, co se to děje. Myslela jsem si, že si to Ash s Rachel už všechno vyříkali, ale moc to tak nevypadalo. Navíc, i Lilly říkala, že vůbec nechápe, co se to děje. Nakonec jsme si jich přestaly všímat a bavily se o mojí popálené ruce. Myslím, že jsem si zrovna stěžovala na to, jaké utrpení bylo s tou rukou psát, když jsem najednou ode dveří zaslechla Amaiův hlas. Oznamoval nám, že už je dávno po večerce, a že máme všichni být na svých kolejích. Jen bych ti ráda připomněla, Deníčku, kdyby tak nebláznil, dávno už bych tam byla. Ale to je teď jedno. Rachel s Lilly se na něj hned pěkně obořily. Rachel začala o tom, že není profesor a nemá nám co rozkazovat, Lilly zase, že už je dávno zavřeno a že tam nemá co dělat. Já jsem tam jen dál seděla po tmě na gauči, vše sledovala a nebyla se schopná ani se pohnout. Ash na tom byl podobně. Amai vypadal dost naštvaně, řekl něco o tom, že to klidně může jít k řediteli. A s tímhle taky odešel. Ale doufám, že tak daleko to nedojde. Vždyť byl Amai vždycky v pohodě. O prázdninách s námi seděl skoro až do rána v Kotli, kupoval nám ležák, vyčarovával vodu,… Vlastně i když mě posledně načapal po večerce na chodbě, byl v pohodě.

Po Amaiově odchodu se tam strhla další hádka, tentokrát mezi Lilly a Rachel. Lilly vyčítala Rachel, že tak hloupě odemkla dveře, Rachel se zase bránila tím, že nějak odejít musela a tak dále. Padaly tam nadávky, co jsem tak pochopila, Rachel dokonce dávala Ashovi klíč od klubu, aby ho předal Lilly. Fakt to bylo dost divné. Nikdy jsem je takhle nezažila. A u Lilly mě to celkem překvapilo, myslela jsem si o ní, že je o dost klidnější. Vždycky je hrozně milá a slyšet ji takhle se dohadovat s Rachel… Prostě zvláštní. Chvíli jsem litovala, že jsem radši nešla hned po příchodu z ošetřovny spát. Když se ty dvě uklidnily, Rachel se dál o něčem bavila s Ashem, neodpustila si ještě pár poznámek směrem k Lilly tak, aby to Lilly zaslechla. Ta si mezitím zase sedla ke mně. Mimo jiné mi taky navrhla, jestli bych si nechtěla podat přihlášku do koutku. Jako určitě by mě to bavilo, v koutku je fajn, ale vzhledem k předchozím událostem, jsem vůbec netušila, co na to odpovědět. Lilly říkala, že jí to napadlo už posledně, přišlo mi ale, že trochu využila toho, že by tím na oplátku popíchla zase ona Rachel. Vzhledem k té poznámce o tom, že stejně asi budou muset shánět náhradu…

Rachel a Ash potom někam odešli a Lilly ještě rychle pouklízela. Znovu se zmínila o tom, že bych si tu přihlášku vážně mohla podat. A musím říct, že mě to čím dál tím víc láká. Aspoň bych mohla dávat pozor na to, aby zase někdo do kotlíku nenalil láskonoše. *vysmátý smajlík* Nebo něco horšího. Potom už jsem se vydala zpět na kolej a s radostí padla do postele.

Ráno jsem si celkem pospala. Tedy, vstala jsem, šla jsem na snídani, chvilku pokecala s Razem, poslala Lise sešit z astronomie na dopsání a šla zase spát. Na koleji stejně nikdo nebyl, tak co. Vstala jsem až někdy odpoledne. Domluvili jsme se s Lisou, že se sejdeme ve spolce. V té společné. Jen jsem trochu nestíhala, takže z koleje jsem vystřelila rychlostí světla, cestou jsem si všimla Ashe s Rachel, který se nejspíš až teď vracel na kolej. Když jsem dorazila do spolky, Lisa tam už čekala. Všimla jsem si taky, že tam je vánoční výzdoba. A popravdě, ta fialová barva je mnohem lepší, než ta, co je tam normálně. Vůbec bych se nezlobila, kdyby to tam zůstalo. Lise jsem povyprávěla o tom, co se mi stalo s rukou, ale taky o tom, co se stalo v koutku.

Seděli jsme tam skoro až do večeře. Já skočila odnést na pokoj Katie, která se asi rozhodla, že se proletí a cestou do spolky se najednou objevila vedle mě, a s Lisou jsme si potom sedly na večeři. O podál seděl Ash s Rachel, něco řešily, takže jsme s Lisou začaly probírat vánoční dárky. Později jsem se taky dozvěděla jednu zajímavou věc o Willovi. Asi bych měla Rose varovat. Připojil se k nám Ash, jenže přišel v blbou dobu, takže jsme ho s Lisou tak trochu odignorovaly. Ten pak odešel za Lilly, která seděla u nebelvírského stolu. Chvilku před večerkou jsem se vydala zpět na kolej. Nechtěla jsem riskovat, že by mě někdo nachytal venku (třeba Amai). Zvlášť po tom včerejšku.


Prospala jsem ale půl dne, takže spát se mi nechtělo a na koleji nikdo nebyl. Jako vůbec nikdo. Hrozně jsem se nudila. Možná díky tomu jsem překonala strach z hůlky a trénovala jsem. Hůlka naštěstí tentokrát zůstala klidná, tentokrát žádné popáleniny. A voda, kterou umím vyčarovat, už začíná chutnat fakt dobře! Aspoň něco.

To bude asi tak všechno. Půjdu spát. Dobrou.
~ Faye ♥
Trénování přeměnMrož na astronomiiNa ošetřovně

V čajovém koutkuKoulovačka s AshemBásnička jako trest


Zápis #40 - Vánoční prázdniny

12. dubna 2018 v 17:10 | Faye |  2. ročník (2006/2007)
1.1.2007
Bradavice, kolejní místnost Havraspáru
Milý Deníčku,
venku se ochladilo, začal padat sníh a na hradě se, stejně jako minulý rok, objevila vánoční výzdoba. Je vážně pěkná, jen má jednu malou nevýhodu. Působí hrozně moc chladně, takže je tu ještě větší zima, než normálně. Alespoň teda pocitově. A je to pár dní zpátky, kdy mě pěkně zradilo klepadlo. V noci jsem se vydala do koupelny, šla jsem jen v košilce, řekla jsem si, že ten kousek přeběhnu. Jenže, když jsem se vracela zpátky, klepadlo si na mě přichystalo pěkně zákeřnou hádanku. Zkoušela jsem všechno možné, ale pořád ji ne a ne uhodnout. Takže jsem si sedla na zem a čekala, až se hádanka změní. A tady přichází další jenže… hádanka se pořád neměnila. Seděla jsem tam fakt dlouho, no nakonec se mi, ani nevím jak, v té zimě podařilo usnout. Probudila jsem se až ráno, myslím, že ani nemusím říkat, jak moc jsem prochladla. Fakt to klepadlo začínám nesnášet…

Půjdeme dál. Krátce před Vánoci se konala návštěva Prasinek, kam se snad podívám příští rok. Zaúkolovala jsem Velta, ať mi tam nakoupí několik věcí. Když se vrátil, dokonce i dotáhnul nějaké své kufry, ať si z nich vyberu, co se mi líbí. Tenhle rok má končit, tak se chtěl zbavit nějakých zbytečností. Začali také vánoční trhy, ale tam jsem toho moc nenakoupila, jen pár drobností. Ale výběr tam byl stejný jako minulý rok, takže jsem byla ráda, že jsem většinu dárků nakoupila už o prázdinách, nebo přes profesorku Leadenrose, která mi dokonce skočila i do Londýna směnit peníze, abych mohla utrácet na trzích (ne tedy, že bych utrácela). Jo! A taky, den před Štědrým dnem, jsem zjistila, že ty vánoční přání, které jsem si nakoupila o prázdninách, nejsou vůbec vánoční, ale narozeninové. Takže jsem profesorku zaúkolovala, aby mi nějaké sehnala. A ne jen tak nějaké. Chtěla jsem přání s rarachem ve vánočním oblečku. Jo, pořád mě ten rarach štve.

No, a protože ve škole se nic zajímavého nedělo, přesuneme se zase o kousek dál, rovnou k vánoční hostině ve Velké síni. Konečně bylo zase něco jiného, než koláče, dorty a tak. Skřítkové se fakt vytáhli, jídlo bylo fakt skvělé. Míň skvělé už bylo to, že to samé jídlo jsme měli i několik dní potom. Ne že by uvařili to samé, prostě tam ty zbytky zůstaly. Asi si taky chtěli užít volno. Vlastně, ještě o jedné věci z toho dne se musím zmínit. Po večerce jsme se s Ashem a Iz vydali do vstupní síně, protože Iz s Ashem jsou prostě lenoši, a dárky balili na poslední chvíli. Já už měla ty svoje vhozené v truhličce, jak jinak… I tak jsem ale šla s nimi. Naštěstí, protože jinak bych přišla o opilého Ashe. *vysmátý smajlík*Ani nevím, čím se tam tak přiopil, každopádně, po vhození dárků do truhliček jsme se vydali zpět do Velké síně, kde chtěl Ash nabrat nějaké jídlo. Měl v plánu (můj nápad!) připravit večeři pro Rachel, ale vzhledem k tomu, že to jídlo je pořád u mě na pokoji, asi se žádná večeře nekonala. Cestou zpátky na kolej se ale začal chovat… no prostě ne jako Ash. Přemlouval nás, ať ho na kolej doneseme, protože on ty schody přece šlapat nebude. Dobře, tohle je ještě normální Ash. Do toho si ale začal prozpěvovat, vůbec ho nezajímalo, že už je fakt pozdě. A nakonec se rozhodl, že si bude povídat s obrazy. A vybral si k tomu zrovna obraz visící hned vedle kabinetu zástupkyně. Proč ne, že jo? Paní v obrazu se ale nezdála být moc nadšená. Říkala, že máme štěstí, že jsou vánoce, protože jinak by hned začala vřískat, ať si pro nás někdo dojde. Ani tohle ale Ashe nijak nerozhodilo a dál si s ní povídal. Když už se konečně vypovídal, namířil si to do čajového koutku, a začal tam bušit na dveře. Ty se po chvilce pootevřely, a objevila se v nich Lilly. I ta se bavila pohledem na ukecaného Ashe. Nebavila se ale Rachel, kterou Lilly hned volala, ať se na něj jde taky podívat. Nešla. Potom jsme zamířili zpět na kolej, Iz už totiž pomalu spala ve stoje. Ash ale ještě šel proběhnout hrad a najít pár dalších ukecaných obrazů, žádný ale asi nenašel, protože se po chvilce vrátil.

Druhý den ráno jsem se vzbudila fakt brzo, protože dáárečky! A že jich bylo. Hned jsem se k nim nadšeně vrhla. Nebudu tu asi moc rozepisovat, co všechno v nich bylo, protože by to bylo fakt na dlouho. Velkou radost mi však udělal kolejní dárek, ve kterém byl čajový set a obrovská zásoba čajů, potom samozřejmě dárek od rodičů, ve kterém bylo hrozně moc oblečení, včetně botasek s malým dráčkem a černé mikiny s dráčkem! Podobnou mikinu jsem dostala i od Cartera, jen je v modré barvě. Potom úžasný vánoční svetr se sobem od Iz, který jsem na sebe hned natáhla. Jo! A pozlacený brk od nebelvírské Rose. A taky minidáreček od Velta, který jsem úplně přehlédla. Není se čemu divit, byla to krabice, která měla sotva pár milimetrů. Kal mi ji ale proměnila do původní velikosti, a našla jsem v ní velkou truhlu, která se fakt hodí. Od Kal mě hrozně moc potěšil deníček s drakem a se zámečkem. To bude tvůj nástupce, Deníčku! Ale neboj, ještě ti zbývá celkem dost stránek, myslím, že do konce školního roku to ještě zvládneš. Hmmm. Pak třeba ještě stříbrný plášť od Amaie. Je fakt pěkný, jen nevím, kam ho budu nosit, když i ten kolejní nosím, jen když musím. Dál jsem tam pak ještě vyhrabala spoustu sladkostí, sešity, nějaké knížky, řetízky, náramky, amulety, od Ashe potom marshmallow s čokoládou (u toho byl lísteček, že se nemám zapomenout s ním podělit), pár věcí pro Olivera a taky další lísteček se slibem, že ještě dostanu další dárek. To jsem zvědavá. A pak ještě spoustu dalších věcí, ale jak jsem psala, vyjmenovávat to tu fakt nebudu, už tak jsem toho vyjmenovala víc, než jsem měla původně v plánu. Měl bys vidět ten pokoj, všude samé krabice. Třídím to ještě dneska, a o dárku od rodičů k narozeninám už mám rozhodnuto - další kufr.

Na koleji se objevila také profesorka Leadenrose, což od ní bylo fakt milé. Chvilku s námi poseděla a povídali jsme si, pak se ale ozval z rozhlasu hlas profesorky Tyler, že kdo chce, může si dojít do klubu lektvarů uvařit nealkoholický punč. S Iz jsme se tam hned vydali, chtěli jsme vzít i profesorku, té se ale nechtělo. Vaření šlo celkem jednoduše, jen trapas - měla se tam přidat pomerančová šťáva. Hned jsem se vydala k nálevce, a zjistila jsem, že je prázdná. Takže jsem otravovala profesork, že došla šťáva, ta letěla sehnat další a až pak jsem si všimla dvou obrovských sudů, které tam obvykle nebývají. Radši jsem pokračovala ve vaření. Stejný problém měl i Jessie, tak jsem ho hned nasměrovala k sudům. Jenže, mezitím tam někdo stihl přimíchat nějaký blivajz, takže profesorka musela opět shánět další.

Opět přeskočíme dál, tentokrát už ke včerejšku, tedy k Silvestru. Tentokrát se slavilo na střeše. Rose šla s nějakým klukem od ní z ročníku, takže se k nám moc nehlásila, Iz z postele nevylezla, takže jsem se tam vydala s Ashem, Lilly a Kal, která si k nám později přisedla. Novinkou oproti minulému roku bylo to, že tentokrát se konala i tombola. Obětovala jsem galeon a lístek jsem si koupila, i když jsem nečekala, že bych něco vyhrála. Nakonec se ale zadařilo, a druhý den ráno u mě už čekal balík s mojí výhrou - turistickým batohem, ve kterém byl spacák, karimatka, polštář a deka. Což se určitě bude hodit. Asi ho budu nosit s sebou do koupelny, pro případ, že by se zase zbláznilo klepadlo. Během večera Ash zmizel, nejspíš za Rachel. S Lilly a Kal jsme také zamířily na parket, kde bylo celkem plno. Zajímavé byly především dvě vysoké slečny, které asi slečny fakt nebyly… Ale vypadaly fakt vtipně. Na parketu se k nám přidal i Amai, a pak také Ash, ze kterého Kal zrovna moc velkou náladu neměla. O to větší překvapení bylo, když jsme se dohodli, že po ohňostroji zamíříme do klubovny. I s Ashem. Kal s Amaiem šli napřed, Amai ale brzy odešel. Lilly ještě přemluvila barmana, ať nám dá něco k pití, Ash zase zdržoval, vybavoval se myslím s Leou. Pak jsme zamířili do sklepení. Jako, vůbec tam nebyla tma a vůbec jsme se neztratili… Nakonec jsme ale došli úspěšně do cíle. Zahráli jsme si nějaké hry (chtěla jsem hrát Twistera, ale Ash byl proti), snažili se překecat Ashe, ať zatancuje (škoda, že nebyl ve stejném stavu, jako po vánoční hostině, to by se nám to určitě podařilo). Já měla hroznou radost z toho, že spolu Kal s Ashem sem tam prohodili nějaké slovo. Bylo už ale dost pozdě, Kal usnula u stolu, my s Lilly jsme zabraly gauč a Ash musel spát na zemi. A moc se mu to nelíbilo.

No a dneska ráno… Fakt příjemné probuzení. Vůbec jsem si neuvědomila, že nespím ve své široké posteli, a probudila jsem se až ve chvíli, kdy jsem se blíže seznámila se zemí. Byla to docela rána, probudila jsem i Ashe. Kal mi ještě předala můj vlastní klíč od skříní v klubu, pak si ale musela něco jít zařídit. S Ashem jsme zatím posnídali, a čekali, až se probudí Lilly. Ta se vzbudila až někdy okolo oběda, zamířili jsme do velké síně na oběd a hádej co, Deníčku. To jídlo z vánoční hostiny tam je furt… Takže jsme šli radši vybrakovat kuchyň.

To bude asi tak vše. Musím jít douklízet ty dárky (jo, pořád jsem to ještě neuklidila, nemám to kam nacpat!!!) Nevím, já si snad budu muset ten kufr objednat, do narozek to asi nevydržím. Takovej bordel tady... Zase se snad brzy ozvu. Jen co se tím vším prohrabu…
~ Faye ♥

Vánoční trhyVánoční výzdoba spolkyVstupní síň

NádvoříVánoční hostinaZpívající dýně

DárkyVaření punčeSilvestr I

Silvestr II - TombolaSilvestr IIISilvestr IV

Silvestr VSilvestr VISilvestr VII


Zápis #39 - Grath, rarach a porada

12. dubna 2018 v 16:55 | Faye |  2. ročník (2006/2007)
20.12.2006
Bradavice, kolejní místnost Havraspáru
Milý Deníčku,
hned na úvod se musím pochlubit. Ke konci listopadu mi došel dopis z domu, kde stálo, že se mi narodil bratříček Benjamin. Sice jsem trošičku doufala v sestřičku, ale co. Aspoň si Luky bude mít s kým hrát. Teda, až trochu povyroste.

Jinak se toho moc nestalo. Snad jen to, že jsme zjistila, že je profesor Grath fakt blbec. No, prostě chápu, proč na něj každý nadává. Hned druhou hodinu jsme s ním začali probírat zakladatele školy. A hned na úvod jsme dostali za úkol do příští hodiny zjistit informace o Godrikovi Nebelvírovi s tím, že další hodinu si někoho vybere a ten to bude muset přečíst. Fakt jsem netušila, kde to zjišťovat, protože v učebnici je jen pár informací a v knihovně jsme nic kloudného nenašla. Naštěstí jsem jednoho dne narazila před knihovnou na Cartera, který se chytal prohledat knihovnu a něco o Godrikovi najít. Čekal tam taky Amai, který nám doporučil, kde hledat. Bohužel to byla učebnice dějin, kterou jsem už celou pročetla, a nic v ní není. A tak mě napadlo zeptat se Amaie. Ten přece chodil do Nebelvíru a je z kouzelnický rodiny, takže by něco vědět měl. Naštěstí byl fakt ochotný, nechala jsem mu sešit a on mi nějaké informace sepsal. Dokonce, mi vypsal něco o všech zakladatelích. To se hodilo, protože jsem čekala, že něco podobného budeme muset dělat o každém z nich. Sešit jsem přeposlala i Carterovi, aby si z toho taky něco vypsal. Když se mi sešit vrátil, vypracovala jsem si informace o Godrikovi podle toho, co mi vypsal Amai a taky podle toho, co jsem našla v učebnici. Měla jsem to celkem rychle hotové, takže jsem si rovnou vypracovala i Salazara, Rowenu a Helgu. A byla jsem spokojená. Ani mě nenapadlo, že by s tím mohl být nějaký problém. Jenže, hned na další hodině si profesor vybral sešity s tím, co si každý vypracoval. Takže jsem mu odevzdala sešit, kde jsem měla vypsané všechny. Profesor nás rozsadil a dal nám test týkající se učiva z prváku. Celkem mě tím překvapil, vážně jsem si myslela, že nás s tou písemkou jen straší. Ale nic těžkého to nebylo. Teda aspoň myslím, jak to dopadlo, pořád netuším. Zatímco jsme psali Grath si kontroloval sešity. Poté, co jsme mu všichni písemku odevzdali, hned na mě vystartoval, jak to, že mám vypracované všechny zakladatele. A že mám dělat jen to, co řekne a nic navíc. A ještě nějaké kecy. Nehádala jsem se s ním, všechno jsem mu odkývala a sešit mi zabavil. Tedy, ne že by mi to vadilo, sešit od Amaie jsem pořád měla, učebnici taky, takže jsem si jeden večer opět sedla k dějinám a znovu si to vypracovala. Jen si tentokrát dám větší pozor, a budu to postupně přepisovat do sešitu. Ale to mu neříkej. *vysmátej smajlík* Nejdříve mě tím celkem pobavil, fakt mě nenapadlo, že z toho bude takovej problém. Později jsem se ale docela naštvala. Měl by radši být rád, že někoho ty jeho blbý dějiny baví.

Menší nedorozumění se stalo i na přeměnách. Profesorka nám řekla tři formule na přeměnu vlasů a měli jsme trénovat. Hned jsem zamířila k jednomu panákovi a trénovala. Celkem rychle se mi podařilo panáka obarvit, takže jsem pak uvolnila místo někomu jiném a sedla si zpět do lavice. Brzy se ke mně přidala i Lisa. Když však profesorka začala zjišťovat, proč Lucas, který podřimoval na stole za námi, netrénuje, trochu se na nás obořila, ať se moc neotáčíme, že taky netrénujeme. Řekla jsem jí tedy, že už jsem trénovala. Profesorka to však blbě pochopila a myslela si, že se s Lisou učíme kouzla dopředu a že se to nemá. Takže, po hodině jsme jí vysvětlily, že nás jen blbě pochopila a že se kouzla dopředu neučíme. Naštěstí, profesorka Tyler je rozumnější než Grath.

A ještě se musím pochlubit lektvarama. Na druhou dvouhodinovku nám profesorka donesla ohodnocené vzorky, které jsme jí tam předchozí hodinu nechali. Hodně mě potěšila, když můj aztéc ohodnotila šesti body a ještě mi řekla, že málokomu se podaří uvařit ho tak kvalitně, jako mně. Vážně hodně mě to potěšilo, takže jsem se s chutí pustila do dalšího vaření, uvařila tři lektvary a z hodiny si odnesla patnáct bodů.

Na obraně jsme pokračovali s kouzelnými tvory. Mimo jiné jsme se bavili i o rarachovi. To je takové malé, modré a pěkně zákeřné levitující stvoření. Profesorka LaMalet nám i prozradila kouzlo, pomocí kterého raracha na chvilku "zmrazit". Po hodině jsem se ve třídě ještě chvilku zdržela. Především proto, že jsem zaslechla Lucase, který se ptal profesorky, jaká kouzla trénovat na kouzlo, které ti přitáhne věc přímo do ruky. To mi taky pořád nejde, takže jsem čekala, co mu a to řekne. Prý je na to potřeba ještě jednou kouzlo, to nám ale prozradí až Doporučila mi, ať se porozhlédnu po škole a pozemcích. Byla by to dobrá rady, kdyby to nebyla fakt velká oblast na prohlédání. Snažila jsem se zjistit nějaké přesnější informace, ale profesorka mi řekla, ať hledám. Ale slíbila, že pokud se mi nějakého najít nepodaří, tak mi příště poradí, kde přesně hledat. Vynechala jsem večeři a lítala všude možně a hledala. Zkoušela jsem na ně i volat, ale bez úspěchu. Byla jsem ale asi blízko. Jeden mě musel pronásledovat zpět a kolej, protože večer se ve spolce jeden objevil. S Rose jsme se za ním hned pustily. A nic jednoduchého to teda nebylo. Raraši jsou šíleně rychlí, tahají za vlasy a házejí dorty. Zmrazit se mi ho nepodařilo, Rose ale byla úspěšnější. Musím ale říct, že jsou fakt roztomilí. Pořádně jsem si ho prohlédla, když ho Rose zmrazila. Ty jeho vypoulená očka, jak nechápal, proč se najednou nemůže hýbat… Fakt rozkošný, už chápu toho chlápka s raraší zahrádkou. Třeba si jednou nějakou podobnou taky pořídím. Jen kdyby nebyli tak zlomyslní. Hm, možná se pokusím nějakého ochočit. To by třeba šlo. Potom se ale někam vypařil a já byla celkem zklamaná, že se mi ho zmrazit nepovedlo. Byla jsem rozhodnutá ho najít a zmrazit ho. Příležitost se mi naskytla hned druhý den. Ale opět tam se mnou byla Rose, která byla prostě rychlejší než já a dvakrát ho zmrazila. Navíc se mu podařilo hodit mi do obličeje dort. Takže, 2:0 pro raracha. Potom zase zmizel, ale někde tam pořád byl. Já ho slyšela. Rose si prvně myslela, že blázním, ale potom ho uslyšela i ona. Začaly jsme prohledávat spolku. Koukaly jsme snad všude. Dokonce jsem nadzvedávala koberce, koukala do váz. Ale nikde jsme ho nenašly. A pak vyletěl oknem ven a zmizel. Snad se někdy vrátí, musím mu to vrátit.

Celkově nás ale profesorka LaMalet zazásobila kouzly, jak na OPČM, tak i na formule. A jsou fakt náročné. Pořád trénuju, ale všechna se mi zatím nedaří. Navíc, šíleně vyčerpávají, kolikrát ani nedokážu dlouho trénovat. Vytáhla jsem dokonce i exasil od Velta, který mi dal minulý rok. A i tak jsem několikrát ani nedošla do pokoje, jak jsem byla utahaná. A pokud jsem tam došla, většinou jsem padla rovnou v oblečení do postele.

Začaly také některé kluby. Přesněji, klub mudlů a klub lektvarů. Do klubu mudlů jsem se původně ani hlásit nechtěla. Tedy, chtěla, protože podle toho, co mi o něm vyprávěl Velt, to vypadala jako skvělá zábava. Koho by taky nebavilo koulovat se, jezdit na výlety anebo prostě jen poslouchat vtipné popisy mudlovských předmětů, kteří ti, co jsou z kouzelnických rodin, neznají. Jen jsem měla pocit, že tam nemám co dělat. Vlastně, ten pocit mám pořád. Nechala jsem ale ukecat od Ashe a přihlášku tam vhodila. První schůzka proběhla celkem v pohodě. Profesorka Leadenrose nám řekla pár informací, a pak jsme všichni museli říct, proč jsme se do klubu přihlásili.

Klub lektvarů vede profesorka Tyler. I kdyby mě lektvary nebavily, kvůli ní bych se tam i tak přihlásila. Na úvod nám zase profesorka řekla pár základních informací, oznámila nám také, že ten, kdo uvaří nejlepší lektvar dostane nějakou cenu. Potom nám všem postupně rozdala úplně boží, laboratorní pláště a odznáčky a šlo se vařit. Teplolaď. Jak já ten lektvar nesnáším. Pro prváky však měla profesorka jednu podmínku. Komu se lektvar nepovede, ten do klubu nebude moci chodit. Myslím ale, že co jsem tak koukala, povedl se všem. A mně se povedlo uvařit teplolaď nejvyšší kvality. *usmívající se smajlík*

Také jsme měli první poradu ohledně školního časopisu. Já na ni málem úplně zapomněla. Naštěstí, když jsem doběhla do redakce, byl tam zatím jen Velt. O chvilku později se přidala i Susie a jedna zmijozelská prvačka, Jade. Jen Veltovi chyběly šéfredaktorky, Anet a Katie. Anet však brzy přiběhla taky a porada mohla začít. A začala pěkně zostra. Slova se ujal Velt, který vyhodil Jade z redakce. Důvod? Prý se mu hrabala ve věcech. A vůbec si nevšimla, že ji někdo při tom šmejdění pozoruje. Odešla v klidu a prakticky beze slova. Dál pak porada porada v klidu. Seděli jsme tam skoro až do večera. Ani večeři jsem nestihla. Což mi ještě připomnělo. Dva dny před poradou jsem se vydala pozdě večer do redakce, abych zjistila, v kolik že to ta porada je. Když jsem však vyšla z redakce, všimla jsem si, že vedle mě někdo stojí. Byla hrozná tma, takže jsem vůbec nevěděla, kdo to jo. Po chvíli jsem však zjistila, že je to Amai. Naštěstí mě jen odvedl na kolej, ale musím říct, že mě to fakt vyděsilo. Bylo to poprvé, co mě někdo takhle nachytal. Vlastně, jednou se mi ještě stalo, že jsem narazila na profesorku Grimes. Naštěstí ke mně stála zády a vůbec si mě nevšimla. Takže jsem pomalu vycouvala a vrátila se na kolej. Ale to bylo ještě někdy v prváku.

Taky mě jednou pěkně naštvala Rose. Bylo to jen kvůli blbosti. Přesněji, kvůli plesnivému jídlu. Vytáhla jsem ho z košíku, že si aspoň procvičím kouzlo. Rose očividně chtěla trénovat taky a byla o dost rychlejší, takže já pořádně ani netrénovala. Vím, že to byla blbost. Ale prostě mě to v tu chvíli naštvalo a tak jsem radši odešla do pokoje a postěžovala si Iz. Netrvalo to dlouho a Rose nám začala klepat na pokoj. Po Iz mi vzkázala, že mám dojít do spolky, že tam na mě čeká omluva. Hned jsem věděla, co to bude. Rose někde posbírala spoustu plesnivýho jídlo a vyrovnala to na stůl, abych mohla trénovat. O pár dní později jsme se taky nepohodly. Tentokrát kvůli Henrymu. Ale opět to byla kravina, takže se tu ani o tom nebudu rozepisovat.

Mimochodem, zjistila jsem jméno žabí slečny. Jmenuje se Trisha Dachal. A myslím si, že to bude celkem kvítko. Což se potvrdilo ve chvíli, kdy se z rozhlasu ozval hlas profesora Archera. Oznamoval, že slečna Dachalová, připravila svou kolej o pět bodů, kvůli tomu, že utekla z hodiny, a že si má dojít pro trest. Možná je dobře, že na hodiny moc nechodí. Teda, aspoň si myslím, že na ně nechodí. Přes den ji prakticky vidět není, z pokoje vyleze občas až k večeru. Občas si s námi chvilku pokecá a občas jde ven a vrací se až po večerce. Jednou ji takhle nachytala Kal. Ta se jí vydala hledat, ke koleji ji však dovedla profesorka Leadenrose. Nebo tak nějak to bylo. Vyslechla jsem si i část rozhovoru mezi Kal a Trishou. Mimo jiné se bavili o tom, jak nás Trisha připravila o body. Prý si jen chtěla hrát, ale strejda Chris jí vynadal. Potom, co Trisha odešla do pokoje, jsem se s Kal bavila. O hádce mezi mnou a Iz, o Elliotovi a taky o alarmu, který Kal upozorní, když někdo odejde z koleje. Nebo když někdo přijde. Je to celkem sranda. I když Kal říkala, že to není zrovna nejlepší pocit. Několikrát jsem si zkusila proběhnout přes schodiště, kam ten alarm vykouzlila. A fungoval. Začala jsem zjišťovat, co by Kal dělala, kdybych utekla z koleje. Prý by vyhlásila celoškolní pátrání přes rozhlas. *vysmátý smajlík* Jen si dělala srandu. Teda, doufám. Taky mi řekla, že kdybych se potřebovala vypařit za Elliotem, poskytne mi krytí, nebo alibi. Jo! A taky, že mi ukáže jedno tajné místečko. Ale to prý až příští rok. Jen doufám, že na to nezapomene. Nebo já.

~ Faye ♥


Rarach a ďasovecBrigáda IBrigáda II

Klub mudlůVenku po večerceRarach

Hledání rarachaPorada redakceKlub lektvarů I

Klub lektvarů IIKlub lektvarů IIIKlub lektvarů IV

Klub lektvarů VTest z dějin