Zápis #29 - Vzkaz, návštěva a loučení

6. ledna 2018 v 19:04 | Faye |  2. ročník (2006/2007)
27.8.2006
Děravý Kotel

Milý Deníčku,
zase tu pro tebe mám pár věcí, o které se s tebou chci podělit. Asi rovnou začnu tím, jak jsem blbá a nechala se ukecat do něčeho, co bych asi normálně nikdy neudělala. Vážně netuším, proč jsem si v tu chvíli myslela, že je to skvělej nápad. Možná to bylo tím, jak Ethan řekl, že já přece školní řád nikdy neporušuju. No, měl docela pravdu. To občasné toulání po večerce po hradě se asi ani moc nepočítá. Což mi potvrdila i jedna starší holčina, která řekla, že pokud někdy budu chtít tipy na to, jak porušit školní řád, ať se jí ozvu. Měla bych ti ale už asi říct, co že se to vlastně stalo, že? No, jednoho večera jsem zase s několika lidmi hrála flašku. A dostala za úkol poslat nějakému učiteli vzkaz. Přišlo mi trochu snadné, vybrat si učitele, i to, co mu napíšu, takže jsem si vybrala profesora Gratha a text jsem si nechala nadiktovat. Přece jen, kdyby to nechali na mně, tak bych mu ve vzkazu maximálně tak vychválila hodiny a tím by to končilo. Měla jsem mu ty hodiny radši vychválit. Takhle ve vzkazu stálo něco ve smyslu, že se mi líbí jeho pupek a že bych ho ráda pozvala na oběd. Jako, ono to až tak hrozný není, ale nejsem si jistá tím, že to profesor Grath vezme s humorem, a třeba ten oběd opravdu bude chtít. Jaká je vůbec šance, že na škole nejsem jediná Faye? Asi nulová, že? Taky si myslím. Proč mi radši rodiče nemohli dát nějaké obyčejné jméno, které má skoro každý. To bych se pak klidně mohla vymluvit, že já o žádném vzkazu nic nevím. A navíc, známku z dějin ještě ani nemám zapsanou. Takže za ním budu muset jít s vysvědčením, aby mi ji dopsal. A pak se celý rok vyhýbat jeho hodinám. Což je trochu škoda, protože dějiny mě celkem baví. Jasně, není to tak dobré jako kouzla, ale i tak je to zajímavý předmět. Tohle všechno mi ale docvaklo až ve chvíli, kdy už mi Katie dávno zmizela z dohledu i s roličkou pro profesora.

No, uběhlo už několik dní, a zatím jsem se žádné odpovědi nedočkala. Teda, hned druhý den ke mně přilétla sova s dopisem, naštěstí to ale bylo jen o Lisy, která mi psala, že jede na pár dní k rodičům. Ale vyděsilo mě to pořádně. Teď už jen doufám, že Katie poznala, že nese něco, co by se k adresátovi dostat nemělo a roličku upustila do nějaké pořádně hluboké propasti nebo někam, kde ji nikdo nikdy nenajde. Anebo si to profesor přečetl, zasmál se nad tím a vzkaz vyhodil. Co je pravděpodobnější?

Radši přejdeme dál. Druhý den mi Velt řekl, abych s ním navštívila jeho babičku. Zamířili jsme do jedné malé vesničky Swineford. Neptej se mě ale, kde přesně to je. Prostě někde. Odcestovali jsme tam letaxem přímo z Děravého kotle a objevili se v jejich obývacím pokoji. Ani jsem si to tam nestihla pořádně prohlédnout, a Velt už mě pomalu nasměroval do kuchyně, kde byla jeho babička. Zatímco jsem se tam rozhlížela s otevřenou pusou, na něco se Velta ptala, ale pak už se vrhla na mě. Přivítala mě, a hned mi nabízela něco k jídlu. Ta ví jak si mě získat. Taky se mě začala vyptávat na všechno možné. Na to, odkud jsem, co dělají rodiče, jak se mi líbí ve škole, jestli Velt ve škole nezlobí a spoustu dalších otázek. Je vážně upovídaná, občas jsem ani nestihla odpovědět na předchozí otázku a už se mě vyptávala na další.

Po tomhle výslechu byl čas na čaj. Veltova babička rychlé mávnula hůlkou a vyčarovala patrona, který vyskočil oknem kuchyně ven (jak mi později Velt vysvětlil, poslala ho k sousedům, aby věděli, že je Velt doma), poslala nás do obývacího pokoje a během chvilky před námi stála bábovka i čaj. Nestihla jsem se ani napít, když se najednou otevřely dveře. Velt okamžitě vyskočil od stolu, dokonce málem shodil i konvičku s čajem, a letěl ke dveřím. Ke vchodu jsem neviděla, takže jsem jen seděla a čekala, kdo že to přišel. Poradila mi však Veltova babička, která z kuchyně zavolala, jestli je to Tyler a ať mu nabídne čaj a bábovku. Aha, takže to byl ten Veltův kamarád, o kterém se párkrát zmínil.

To už se ale u stolu objevil Velt společně s chlapcem přibližně v jeho věku. Velt nás okamžitě představil a opravdu se jednalo o Tylera. Je o trochu nižší než Velt, hnědovlasý a zelenooký. A vážně moc milý a zdvořilý. A nešlo si nevšimnout těch pohledů, které na sebe s Veltem občas vrhali. Prý kamarád. Pfff. To určitě! Přidala se k nám i Veltova babička, která z kuchyně přinesla ještě dva tácy chlebíčků a tác kotlových koláčků. I když, nesla není to správné slovo. Ty tácy se vznášely za ní. Všichni jsme se najedli, vypili čaj a s Veltem a Tylerem jsme se vydali na procházku.

Vyšli jsme z domu a já si konečně poprvé prohlédla Swineford. Musím říct, je tam vážně nádherně. A hlavně klid. Vydali jsme se polní cestičkou k listnatému lesu. Hned jsem si všimla hromady listí a samozřejmě že jsem do ní okamžitě skočila. Jak malá, že? Já vím, ale nešlo tomu odolat. A kluci mě hned následovali. Využila jsem toho, a hned jsem na ně začala házet listí tak, že skoro ani nebyli vidět. Pak jsem radši zdrhala. Nebylo mi to nic moc platné, uběhla jsem sotva pár metrů a to už mě držel Velt a házel zpátky do té hromady. Pak jsem v listí skončila zahrabaná zase já. No dobře, to jsem si zasloužila, sama jsem si začala. Chvilku jsme tam všichni tři ještě blbli a potom, co jsme ze sebe smetli všechno listí, jsme se vydali dál ušlapanou pěšinkou podél lesa. Všichni jsme šli mlčky, a užívali si ten klid. Dokonce jsem si cestou všimla i srnky. Pokračovali jsme dál, až jsme se dostali k rozcestí, poblíž kterého stál velký dub. Vydali jsme se doleva zpátky k domu. Počkej, nebo to bylo doprava? Hmm, fakt netuším. To je jedno, stejně to není důležité. Prostě, šli jsme alejí zpátky k domu. Tečka. Cestou jsem si ještě utrhla z jedné jabloně jablko. Teda, spíš jsem se o to jen pokusila, protože jablka byla vysoko, a já tam nedosáhla. Pár jablek mi nakonec utrhl Tyler, Velt mě ještě varoval, ať se moc necpu, protože se chystá upéct koláč. Na koláč jsem se těšila, na druhou stranu, Velt se nikdy nezmínil o tom, že by vařil. Nebo pekl. Doufala jsem, že to bude k jídlu, protože jsem začínala mít vážně dost velký hlad. Tyler mě sice ujišťoval, že vaření Velt zvládá, ale přece jen, jablka v tašce to jistila. Co kdyby náhodou. Velta jsem se taky zeptala, proč bydlí u prarodičů, a ne se svými rodiči. Říkal, že jeho rodiče hodně cestují kvůli práci, takže je moc nevidí. Bylo mi to trochu líto, ale jsem si jistá, že u babičky se má dobře. U babiček je vždycky dobře, ne snad?

Když jsme dorazili ke vchodu, narazili jsme na problém. Velt zapomněl klíče. Zatímco prohledával všechny kapsy, Tyler mu se smíchem připomněl, že jim je sedmnáct, vytáhl hůlku a kouzlem dveře odemkl. Velt se okamžitě vydal do kuchyně a já si s Tylerem sedla v obývacím pokoji. Vyprávěl mi o škole, kterou navštěvuje - Blaxtonovu chlapeckou školu čarodějných umění. Mám pocit, že o té nám říkal i profesor Blackwood, že tam společně s profesorem Archerem studovali. Vyprávěl mi taky o dalších školách, kde se učí kouzla… Nikdy mě nenapadlo, že jich je tolik. To už si to ale se spokojeným výrazem nakráčel do pokoje Velt, na sobě měl vínovou zástěru s nápisem 'Dobrá hospodyňka', kuchařskou čepici a hrdě nesl formu s koláčem. Vypadal vážně vtipně, dokonce i obličej měl umazaný od mouky. Musím ale uznat, že to vonělo úžasně. Velt položil formu na stůl, Tyler okamžitě vytáhl hůlku, kouzlem rozkrájel koláč a nechal mě vybrat si kousek. Jasně že jsem si chtěla vzít ten největší, ale nechtěla jsem být před Tylerem za takového otesánka. Takže jsem si vybrala ten druhý největší. Pak jsem se do něj nadšeně pustila. Vážně se mu povedl.

Velt s Tylerem se podělili o jeden talíř, jeden kousek koláče (ten největší) a jednu lžičku. Tyler ho ještě trochu škádlil, že tam dal až moc skořice, ale to ho vážně jen zlobil. Skořice tam bylo tak akorát. Když jsme dojedli, Tyler znovu mávnul hůlkou a všechno poslal do kuchyně. To jejich používání kouzel na všechno mě dost překvapuje. Mám pocit, že až se tohle všechno naučím a budu moci kouzlit i jinde než ve škole, stane se ze mě pořádný lenoch.

Chvíli potom, co jsme dojedli, dorazili i Veltovi prarodiče z nákupu. Poprvé jsem se seznámila i s jeho dědečkem. Byl trochu nerudný, ale nejspíš to bylo tím, že musel na nákupy. Dlouho jsme ještě seděli v pokoji a povídali si, pak už se ale dost připozdilo a já se musela vydat zpátky do Kotle. Sice mě všichni přemlouvali, ať tam zůstanu přes noc, ale další den jsem musela k rodičům, kteří už odjíždějí domů. Takže jsem jim jen poděkovala, slíbila, že se někdy určitě zastavím a znovu se nechala spolknout zelenými plameny.

V Kotli jsem si všimla Iz, která se konečně uráčila ukázat. A Rose tam byla taky. Vážně? Když se nudím sama v Kotli, ani jedna z nich není k zastižení, jen co si ale naplánuju něco jiného, tak se ty dvě objeví. Určitě mi to dělají naschvál! Jo, teď jsem na to přišla. Bude to tak. Sedla jsem si k nim. U stolu taky seděl jeden prvák, Elliot, a přidala se k nám i Caroline, další prvačka. Holky mi vyprávěli o tom, jak se ten den vydali do Portsmucku trhat jablka a k jezírku. Občas se taky dost ozýval Elliot. Přišel mi docela drzej. Hned jsme ho s Iz začaly trochu drbat. Říkala, že stejně chce do Zmijozelu, takže nic moc. Víš co je celkem vtipný, Deníčku? Z toho, co jsem se zatím dozvěděla, téměř polovina prváků si myslí, že mají předpoklady k tomu, aby je klobouk zařadil do Zmijozelu, přibližně stejná část si zase myslí to samé, ale o Nebelvíru. A pak je tu jen opravdu malá část lidí, která by radši do Havraspáru nebo Mrzimoru. Anebo jsou nerozhodní a nevědí. Vážně, co všichni na tom Nebelvíru a Zmijozelu vidí? Tímhle stylem brzy každý z nás bude moci mít vlastní pokoj, možná dokonce i dva. Vždyť kolik nás tam teď je? Já, Iz, Rose, Ash, Velt, Kal… možná ještě Ainiel a Daniel. Ale víc nás určitě nebude. No nic, budu doufat, že Moudrý klobouk bude moudrý, a nenechá se ovlivnit tím, že si všichni myslí, jak je Nebelvír a Zmijozel skvělý a že chtějí tam, a že je rozřadí podle toho, kam se skutečně hodí.

Ale vraťme se zpět. Kde jsem to byla? Jo jasně, u drzého Elliota. Všichni jsme se tam chvilku bavili o… no, už ani nevím o čem. Všichni postupně odcházeli spát, až jsme u stolu zbyli jen já, Iz a Elliot. Když se se slovy, že jde spát, zvedla od stolu i Iz, Elliot si uvědomil, že nemá kde spát. Takže jsem mu hned nabídla spacák, který mi nechala Vin, a že může přespat i u nás na pokoji. Všiml sis, Deníčku, že poslední dobou občas jednám pěkně ukvapeně? Nejdřív vzkaz pro Gratha, a teď nechám v našem pokoji spát úplně cizího kluka, kterého znám jen chvilku, a který ještě k tomu chce do Zmijozelu. Na druhou stranu, přece ho nenecháme spát dole v Kotli, nebo někde v parku na lavičce, že? Každopádně, s Elliotem jsme ještě dlouho seděli dole v Kotli a povídali si. Podařilo se mi z něho dokonce i vytáhnout to, že pochází z kouzelnické rodiny. Musela jsem mu ale slíbit, že to Iz neřeknu, protože ta se to z něho snažila celý den dostat a on jí to neřekl. Nakonec tak špatný není. Pokaždý ale využije situace a rýpne si. A tak se občas snaží tvářit hrozně děsivě. Což je celkem rozkošný, protože ten správně děsivej výraz bude muset ještě trochu natrénovat. Spíš trochu víc. Když už se opravdu hodně připozdilo, šli jsme spát. Elliot sice vypadal, že se mu ještě spát nechce, ale neměl na výběr. Pustila jsem ho do pokoje a vytáhla spacák. Vzala si kartáček na zuby, ručník a pyžamo, zamkla si kufry (víš jak, pro jistotu, chce do Zmijozelu, a po zkušenosti s tou holčinou, co mi vzala pití, si na věci radši dávám pozor). Když jsem se vrátila, už spal jak zabitej.

Dneska ráno jsme se s Iz vzbudili skoro stejně. Elliot ještě pospával, a tak jsme se s Iz chtěli vydat na snídani. Pobavilo mě, že i Iz si pro jistotu zamkla kufry. Aspoň nejsem jenom já tak paranoidní. Než jsme ale stihly potichu vyjít z pokoje, vzbudil se Elliot, takže jsme na něj chvilku počkali a zamířili dolů. S Iz jsme si koupily snídani a Elliota jsem pustila na příčnou. Nevím, co tam chtěl dělat, když bylo ještě brzy a banka byla ještě zavřená, ale chtěl tam, tak proč ne. Po snídani jsem se vydala na autobusovou zastávku a jela se rozloučit s rodiči, kteří odjížděli domů. Mrzí mě, že už odjeli, ale taťka se musí vrátit do práce a já stejně za pár dní odjíždím. Každopádně, stejně jsem s nimi strávila celý den. Nabalili mi zase tunu sladkostí a jiných dobytek, pohrála jsem si ještě s Lucasem, který chudáček snášel celkem blbě to, že mě zase dlouho neuvidí. Když už opravdu odjížděli, držel se mě jak klíště a nechtěl se pustit. Pořád mě přemlouval, ať jedu taky domů, že prý do školy chodit nemusím. On tam přece taky nechodí. Achjo, vážně mi po tomhle nebylo zrovna moc dobře. Zpátky do Kotle jsem se vracela s fakt těžkým srdcem. Cestou jsem si ještě koupila pizzu, ale v tu chvíli jsem na ni ani neměla moc velkou chuť. Sedla jsem si k Veltovi, ale moc jsem se s ním nebavila. Přisedla si k nám i Iz, a myslím, že se tam chvíli objevila i Rose. Nálada se mi zlepšila až ve chvíli, kdy si k nám přisedla profesorka Leadenrose, a k vedlejšímu stolu jeden chlápek. Nejdříve jí trochu otravoval (to otravoval ber s rezervou) a profesorka se k němu párkrát otočila. I když ti dva dělali, jako že se vůbec neznají, myslím, že se znají moc dobře. Byl to ale celkem zábavný pohled, že jsem pozapomněla na to loučení a s chutí jsem se pustila do pizzy. To nebyl moc dobrý nápad. Tentokrát jí ten chlápek totiž nejdříve začal dělat parohy a hrozně si tím bavil. A my s Iz taky. Chudák profesorka, pořád nevěděla, čemu se tak smějeme. Pak jí kouzlem začal zvedat prameny vlasů nahoru. To bylo zrovna ve chvíli, kdy jsem si do pusy nacpala opravdu pořádný kus pizzy a pohled na profesorku Leadenrose, které lítají ve vzduchu vlasy mě tak rozesmál, až jsem se tam začala dusit. Chlápek v tom ještě chvilku pokračoval, a i když to bylo vážně zábavné, naznačila jsem profesorce, ať se otočí. Já se prostě chtěla v klidu najíst. Už tak stačilo, že mi tam Iz div neslintala na moji pizzu. Chlápek se samozřejmě začal tvářit, jakože on nic, on muzikant. Profesorce ale asi bylo hned jasné, co se asi dělo. Měla jsem trochu výčitky z toho, že jsem se jí takhle smála. Z profesorů se prostě sranda nedělá. Ani z profesorky Leadenrose, ani z profesora Gratha. Naštěstí, to vzala v pohodě. Chvilku s námi ještě poseděla, pak se ale rozloučila a šla pryč. Cestu ji znovu zkřížil ten chlápek. Zase si tam něco vyřizovali a pak zmizeli.

Chvilku jsem s Iz ještě poseděla, ale zase mě přepadla trochu blbá nálada, takže jsem radši šla do pokoje postěžovat si tobě, Deníčku. Iz dorazila chvilku po mně, ale už spí. Já si ještě skočím do koupelny a taky zalehnu. Dobrou noc.
~ Faye
*nakreslený vytlemený smajlík* Tak si představ, že cestou do koupelny jsem narazila na Elliota, který se rozhodl přenocovat na chodbě. Zase si nezařídil pokoj. Vážně, to je to tak těžké? Celý den jsem ho neviděla, a tak jsem si myslela, že už bydlí. Chyba. Takže zase spí u nás. Neodpustila jsem si ale pár poznámek, musela jsem si z něho ale zase udělat trochu srandu, že jo? Nakonec na mě počkal, než jsem se vrátila z koupelny, dokonce mi i pochválil poje super pyžámko, které mi poslali rodiče k Vánocům. Je vidět, že když chce, umí být i milej. Jen teda nemá rád kočky. Nechápu. Když si na pokoji všiml Olivera, vypadal, že by se nejraději vrátil zpět na chodbu a přespal tam. Já si z něj ještě dělala srandu, že je možný, že mu Oliver vleze v noci do spacáku. To tak, tomu se zalíbila moje postel a pořád se mi v ní roztahuje. Oliver, ne Elliot. Elliot zalehl do spacáku a během chvilky usnul. A teď už vážně dobrou noc.

~ Faye ♥

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Jade Camilla Cornelle Jade Camilla Cornelle | E-mail | Web | 6. ledna 2018 v 19:16 | Reagovat

"Druhý den mi Velt navštívil, abych s ním navštívila jeho babičku."

Nepatří tam řekl? :-)

2 Faye Faye | 6. ledna 2018 v 19:23 | Reagovat

[1]: patří :D

3 Velebožstvo sám Veltoslav, hlavní hrdina příběhu Velebožstvo sám Veltoslav, hlavní hrdina příběhu | 6. ledna 2018 v 21:10 | Reagovat

Čekám na to už dlouho :-D Konečně mám při prodávání přísad co číst. Moc se ti to povedlo :-D

4 Faye Faye | 6. ledna 2018 v 21:15 | Reagovat

[3]: Děkuji Vaše Velebožstvo a omlouvám se, že jste tak dlouho musel čekat, ale prostě nebyl čas :P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.