Leden 2018

Zápis #36 - Musíme si (ne)promluvit!

19. ledna 2018 v 17:21 | Faye |  2. ročník (2006/2007)
16.9.2006
Bradavice, můj pokoj

Milý Deníčku,
v posledním zápisku jsem se ti zapomněla zmínit o jedné důležité věci. A to té, že než jsem odcházela z koleje, seděla jsem u krbu s Iz a Ashem. Trochu jsem se pozapomněla, a když jsem si najednou uvědomila, kolik je hodin, rychle jsem se vydala ven z koleje se slovy, že jdu do koupelny. Neptej se mě, proč jsem rovnou neřekla, kam jdu. Možná proto, že bych si od obou nejspíš vyslechla nějaké poznámky a na to jsem fakt neměla čas. A na moji obranu, do té koupelny jsem vážně šla! Jen jsem se pak jaksi nevrátila na kolej. Netrvalo to dlouho, a objevil se vedle mě Frankie s roličkou. Nepřipomíná ti to něco? No, tentokrát však byl vzkaz mnohem stručnější, stálo tam:

"Musíme si promluvit!
-Ta, které lžeš"

Vzhledem k tomu, co všechno se včera stalo, mi tohle úplně vypadlo z hlavy. Takže, když jsem se ráno vzbudila, a zjistila, že Iz tentokrát vstala dřív než já, rychle jsem na sebe naházela uniformu a nadšeně letěla na snídani, kde jsem přepokládala, že najdu i Iz. Cestou dolů jsem ale narazila na Ashe, který mě varoval, abych se nedivila, pokud bude mít Iz blbou náladu. Úsměv najednou zmizel, a já si konečně vzpomněla na ten vzkaz. A najednou se mi dolů už vůbec nechtělo. Ale šla jsem. Cestou jsem se ještě dozvěděla od Ashe, že se Iz chvíli potom, co jsem odešla, taky vydala do koupelny, a když zjistila, že tam nejsem, zuřila.

U našeho stolu jsem opravdu narazila na Iz. Čekala jsem, jak tam začne ječet nebo něco. No, neječela, jen měla krátký, veledůležitý proslov, když jsem se pokusila něco říct, jen mě umlčela a uraženě odkráčela pryč. Fakt skvělý Iz, nejdřív píšeš, jak si musím promluvit, a pak mě hned takhle, při první příležitosti, odignoruješ. *zamračený smajlík* Doufám, že se těch pár prváků, kteří seděli u našeho stolu, alespoň trochu pobavili. Ještě pořádně neví, co je u nás čeká. Havraspárská telenovela je zpět. Ach jo, a to jsem si myslela, že bude konečně klid.

No, s Iz jsem se nebavila celý den. Potom ránu jsem ani neměla náladu, takže když jsem zjistila, že ona trucuje v našem pokoji, vydala jsem se radši trucovat do klubovny anebo se jen tak potulovala po hradě. K večeru jsem se vrátila na kolej. Bylo tam prázdno, seděla tam jen Kal, která zrovna něco sepisovala, tak jsem si sedla ke stolu u krbu, a přemýšlela nad tím, jestli radši nechat Iz, ať se trochu uklidní, anebo naopak. Ta se potom objevila ve spolce a pro jistotu si sedla ke Kal, chvíli si tam četla a pak šla spát. Taky se tam objevila Rose, která něco začala řešit. Potom se objevila ještě jedna prvačka, která se ptala, jestli už máme ty žáby. Chvíli jsem totálně netušila, co to plácá. Když ale nadhodila prince, vzpomněla jsem si na holčinu, kterou jsme s Iz potkaly ve zvěřinci a bavily se o tom, k čemu jsou žáby vůbec dobré. No přece na líbání, ne? Musím ale říct, že mi zvedla náladu. Chvíli jsem jí tam přesvědčovala o tom, že si žádného prince přes žábu shánět nepotřebuju (mám přece Elíka, ne? *nakreslené srdíčko*), ona mě zase chvilku přesvědčovala o tom, že je to zábava, a že pokud nevyjde princ, pořád se na ní můžou dělat pokusy (i když radši snad ani nechci vědět, jaké pokusy by to měly být). Trochu jsem sondovala, jestli už zkoušela políbit nějakou žábu. Protože to vyznělo, jako že jo. Prý žádnou žábu nemá, ale kdyby ji měla, vyzkouší to. Mám chuť jí koupit žábu k Vánocům. *vysmátý smajlík* Kolik vůbec stojí taková žába? Asi se budu muset zeptat Marka, ten si ji o prázdninách kupoval. Anebo ho rovnou poprosit, jestli by nám nepůjčil tu svoji na pokusy. Další možnost je pak zkusit nějakou chytit venku.

Žabí slečna (jo, fakt netuším, jak se jmenuje, budu se jí muset zeptat) odešla spát, a tentokrát si k mému stolu přisedla Kal. Ta začala zjišťovat, jestli se něco neděje mezi mnou a Iz. Trochu jsem jí povyprávěla o tom, co se stalo. I když, že jsem se toulala po večerce, jsem jí neříkala. Sice by jí to určitě nevadilo, pokud by mě nikdo nechytil, ale stejně. Kal mě trochu uklidňovala, že se to brzy vyřeší. Jo, tomu taky věřím. Ale vážně, věřím.

Kal odešla spát a přisedla si ke mně pro změnu zase Rose. Trochu váhavě, protože, jak jsem si teď uvědomila, od té hádky o prázdninách jsme se pořádně nebavily. Zjišťovala, co to znamenalo s tou žábou. V rychlosti jsem jí to povyprávěla a pak se řeč trochu stočila na Elliota. Vyhýbavě jsem jí začala vyprávět, co se stalo. Přeci jen, stejně jako Iz, ani Rose nemá Elliota zrovna v lásce. I když nechápu proč. Vždyť je skvělej! To bude tím, že ho prostě neznají. Jo, jen co ho trochu víc poznají, bude se jim líbit. *usměvavý smajlík* Ale to odbíhám. Rose mě opravdu mile překvapila. Vzala to celkem v klidu, takže jsem jí řekla úplně všechno. Taky mi řekla, že kdyby věděla, že se mi líbí, nechovala by se k němu tak, jak se chovala.

Trochu zrada ale byla, když tohle téma nakousla i před Ashem, který zrovna přišel. Takže, zatímco mu to Rose začala vyprávět, já jsem se chtěla propadnout do země. To se mi nepovedlo, takže jsem se, se svým totálně rudým obličejem, alespoň schovala pod stůl. Vylezla jsem až ve chvíli, kdy Rose začala zjišťovat, jak je to mezi Ashem a Rachel. Jojo, změna tématu se mi líbila. Nic moc jsme z něho ale nedostaly. Prý jen hrajou piškvorky a pijou čaj. To mu nežeru. Na to je mezi nimi moc velký drama. Pak Ash radši utekl spát a Rose se rozhodla, že rozjede svou kariéru a otevře si psychologickou poradnu.


~ Faye ♥

Žabí slečnaV poradně slečny Rose


Zápis #35 - První pusa

19. ledna 2018 v 17:17 | Faye |  2. ročník (2006/2007)
16.9.2006
Bradavice, můj pokoj
Milý Deníčku,
musím ti říct, co se dneska stalo. *nakreslené srdíčko*

Všechno to začalo tím, když si Iz neodpustila rýpnutí do Elliota a zeptala se ho, jestli náhodou neměl být u zmijí. A jak je ti určitě jasné, tohle se mu zrovna moc nelíbilo a odcházel pěkně naštvaný. Iz jsem u večeře trochu domluvila a slíbila, že na něj bude trochu hodnější. Po večeři jsem Elliotovi poslala taky vzkaz, kde jsem mu psala, ať si z toho nic nedělá a že to od Iz nebylo vůbec pěkné. *zamračený smajlík* Obratem mi od něj přišla zpráva. Psal, že ho ten vzkaz potěšil a jestli se nechci zase sejít. Jasně že jsem souhlasila. *usměvavý smajlík*

Později jsme se sešli na domluveném místě. Chvíli jsme tam jen tak seděli, objímali se a povídali si. Pořádně už ani nevím o čem, ale to stejně není podstatné. V jedné chvíli jsem si mu postěžovala, že občas rychleji mluvím, než myslím, a pak plácám blbosti. Eli přišel s tím nápadem, že by se každá blbost, kterou plácnu, měla nějak potrestat. Dlouho jsme ani jeden nemohli nic kloudného vymyslet. Nakonec ale Elliot navrhl, že za každou blbost, kterou plácnu, a on u toho bude, mu budu muset dát sama od sebe pusu. Abych byla upřímná, nejdříve mě to dost zarazilo. Nakonec jsem ale souhlasila. Bylo to celkem dobře vymyšlené. To mohla být dobrá motivace, proč si rozmyslet, co říkám. Jó, jak moc jsem se pletla. Vlastně, oba jsme se pěkně pletli. *mrkající smajlík* A v případě, že bych před ním nějakou blbost plácla, dát mu pusu na tvář by zas tak hrozné nebylo, ne?

Takže jsme tam zase seděli, já byla, jak mi Eli řekl, totálně rudá, částečně kvůli tomu, že jsem souhlasila a částečně taky kvůli tomu, nad čím jsem přemýšlela. Možná to bylo tím ležákem, který jsem tam celý večer pila. Toho si však Elliot všimnul. Začal zjišťovat, jestli přemýšlím nad tím, jak se té puse vyhnout, anebo naopak, co plácnout za blbost, abych to musela udělat. Jasně, že jsem přemýšlela nad tou druhou možností. A po chvilce přemlouvání jsem mu to i řekla. A víš co on na to? Nepamatoval si, co řekl jako druhé. *vytlemený smajlík* Jeho blbost. Ale potom, co se na mě podíval stejným pohledem, jako ten škemrající kocour ze Shreka, jsem mu to prozradila. Jen ho trochu zklamalo, když jsem mu řekla, že mě zrovna žádná blbost nenapadla. V tu chvíli mě ale vážně nic nenapadlo.

Pak jsem ale plácla něco o tom, že ten dort, který jsme tam měli, není vůbec dort. Teoreticky, to byla pravda, protože ten dort jsem si chvíli předtím vyčarovala z jablka, ale… stačilo to. Najednou jsem šíleně znervózněla, a ten večer jsem už po několikáté totálně zrudla. Ani Elliot už ale nevypadal tak sebejistě, jak jindy a čekal, jestli to doopravdy udělám. Udělala jsem to. Teda, chtěla jsem mu dát pusu jen na tvář, on měl ale trochu jiné plány a nasměroval mě na pusu. A hned potom mi dal další pusu. *zasněný smajlík* Deníčku, byl to vážně hodně skvělý pocit. Tak skvělý pocit, že jsem hned potom plácla další blbost. Ten trest vážně není moc dobrý trest. *vytlemený smajlík* Teda, dobrý je, ale rozhodně to není trest.

Jen škoda, že už bylo dost hodin. Takže jsme se oba celkem neochotně vydali zpět, každý na svou kolej. Eli mě ale ještě doprovodil k naší koleji a cestou mě ještě chytnul za ruku. *usměvavý smajlík* Když jsme dorazili k Havraspáru, ukecal mě, abych plácla další blbost. I když, přemlouvat mě zrovna nemusel. Kromě několika zapálených svíček tak nic nebylo, tak jsem na jednu ukázala, a řekla, že nehoří. A víš, co udělal? Ten hajdalák ji sfouknul! A chtěl, abych vymyslela něco jiného. Něco, co se týká jeho. Myslím, že nečekal, že řeknu, že je podle mě moc stydlivej na to, aby mě sám políbil. A aby dokázal, že je to blbost, musel mi tu pusu dát. Na tuhle blbost, kterou jsem plácla, jsem opravdu moc pyšná! *usměvavý smajlík*

Pak už jsme se ale opravdu rozloučili. Hrozně mě mrzí, že místo v Nebelvíru neskončil radši u nás, což by i pro něj, jak mi jeden večer sám řekl, byla mnohem lepší varianta. Na druhou stranu ale, tohle scházení po večerce má své kouzlo. *mrkající smajlík*

Letím spát. Ráno musím všechno povyprávět Iz. Sice si nejspíš neodpustí nějaké poznámky, ale nevadí. Dobrou noc.

*nakreslené srdíčko s nápisem Elík uvnitř*


~ Faye ♥

První pusaLoučení před kolejí


Zápis #34 - Znovu v Bradavicích

17. ledna 2018 v 16:23 | Faye |  2. ročník (2006/2007)
15.9.2006
Bradavice, kolejní místnost Havraspáru
Milý Deníčku,
tak jsem zase v Bradavicích. I když, tentokrát se mi se moc nechtělo. Teda, ne že by se mi sem nechtělo, ale prostě… No, to je jedno.

Cesta do Bradavic mi utekla rychle, většinu cesty jsem totiž prospala. Takže mi ani nevadilo to, že vlak měl zpoždění. Probudila jsem se chvíli předtím, než jsme dojeli do cíle. V kupéčku se mnou seděla Iz, Lisa a Jessie. Na toho jsem narazila ještě na nádraží, když stál zmateně mezi nástupišti devět a deset a koukal na lístek. Vůbec nechápal, kde najít nástupiště 9 a ¾. A když pak ještě zjistil, že bude muset projít zdí, dost ho to rozhodilo. Stálo to chvilku přesvědčování, ale nakonec to zvládl. Ale nedivím se mu, rok předtím jsem na tom byla úplně stejně. Problémy měla i jedna prvačka, která zase nechápala, proč její sova neprojde sama od sebe na nástupiště. Už jsem se jí chystala vysvětlovat, že ten její malý soví mozeček (teda, ne že bych si o sovách myslela, že jsou hloupé, právě naopak, ta jejich schopnost doručit zásilku komukoliv a kamkoliv mě neustále udivuje) nedokáže pochopit, že když projde tou kamennou zdí, nic se jí nestane. A že by jí tedy měla vzít rukou. Jenže, to už mě předběhla jiná holčina, která se jí ujala, takže jsem prošla na nástupiště za Jessiem.

Po příjezdu do Prasinek jsme se s holkami vydaly ke kočárům a během chvilky jsme už seděly ve Velké síni a čekaly na prváčky. Nejdřív však profesorka Grimes pečlivě zkontrolovala, že každý má předepsanou uniformu, poslala převléct ty, kteří ji neměli, a pak už začalo zařazování. Abych byla upřímná, moc jsem ho nevnímala. Nejdříve hrozně dlouho trvalo, než se klobouk rozhodl u prvního prváka, neustále se mu jen vrtěl na hlavě. Naše kolej taky hodně dlouho čekala na prvního prváka, který by byl vůbec zařazen k nám. To už byli snad všichni u našeho stolu pěkně otrávení. Ono, ten pohled na plný zmijozelský a nebelvírský stůl, byl vážně na nic. Dokonce i mrzimorský stůl se začal celkem rychle plnit. To zas bude rok. Myslím, že k nám se dostalo nejmíň prváků. No dobře, do Zmijozelu jich šlo možná ještě míň, ale i tak mají hrozně moc lidí. Vítěz školního poháru se klidně mohl vyhlásit už na zahajovací slavnosti. To možná přeháním, ale i tak, myslím si, že my zrovna velkou šanci nemáme. Když už byli všichni zařazení, měl proslov pan ředitel. Zase, vůbec jsem nevnímala. Až později jsem se dozvěděla, že je na hradě nová společná společenská místnost. A večeře? Určitě byla dobrá, ale moc jsem toho nesnědla.

Z večeře jsme odcházely s Iz snad jako poslední. Na koleji jsme si přisedly k Ashovi a Veltovi. Seděli a mlčeli. Nálada u nás byla fakt děsná. Sotva jsem zaregistrovala příchod našich kolejních. Ti nás všechny svolali k velkému stolu, naší čtyřce profesor Blackwood málem posílal písemnou žádost, abychom se uráčili přijít. Takže jsem si přesedla, a zase tupě zírala do stolu. Chudáci, ti to s námi ten den měli fakt těžký. Já se ze zamyšlení probrala ve chvíli, kdy jsem uslyšela své jméno. To už se rozdávaly kufry, barvily se pláště a přidělovaly se pokoje. Já si převzala své dva kufříky a zamířila jsem si to do pokoje. Ani jsem nevybalovala, hodila jsem kufry ke své nové posteli (s Iz jsme na pokoji samy a ta moje stará postel je na nic, je tam tma a nemá ani noční stolek, takže jsem si zabrala jinou) a lehla si.

Když jsem se později vrátila do spolky, bylo tam prázdno. Na chvilku jsem si sedla ke stolu, když se najednou objevila Leadenrose, která zrovna skončila s ubytováním prváků a Kal. Profesorka se s námi rozloučila a odešla, zatímco Kal na mě asi poznala, že něco není úplně v pohodě a sedla si ke mně. Moc se mi nechtělo zase vyprávět o tom, co se děje. Nechtělo se mi tím zatěžovat dalšího člověka. I tak jsem ale byla ráda, že se ke mně sedla, protože mě dokázala přivést na jiné myšlenky. Povídaly jsme si o škole a o dracích. Kal by se totiž jednou chtěla starat o draky. Něco málo mi o nich vyprávěla, slíbila mi, že mi jednou nějaké draky ukáže a dokonce mi půjčila košík plný dračích vajec. Ne tedy skutečných, ale stejně jsou naprosto boží. Řekla mi, ať si košík klidně chvíli nechám u sebe, abych si všechny mohla v klidu prohlédnout. Jo a taky mi přivedla Arga! Jestli si dala za úkol rozptýlit mě, tak se jí to povedlo úplně dokonale. Taky jsem jí povyprávěla o tom vzkazu pro profesora Gratha. Jo, vypadalo to, že jí to vážně pobavilo. Nedivím se jí, kdyby mi to někdo vyprávěl, vážnou tvář bych asi taky neudržela. Stejně jsem se ale děsila, jestli z toho něco nebude. Dost bojuju s myšlenkou nakráčet si to k němu a přiznat se. Podle Kal mám ale zapírat.

Když jsem se později vrátila na pokoj rozhodnutá, že si vybalím (nebo přinejmenším alespoň vyhrabu pyžamo), vzpomněla jsem si na Elliota. Ten se totiž nedostal do Zmijozelu, ale do Nebelvíru. A bylo na něm vidět, že zrovna velkou radost z toho nemá. Takže jsem mu ještě poslala sovu se vzkazem, že jestli ještě nespí, ať vyjde před kolej. Sovu neměl, takže ani nemohl odpovědět a tak jsem si rychle skočila do koupelny, a pak se šla podívat, jestli opravdu došel. Došel. A jak jsem předpokládala, měl pěkně blbou náladu. I když se to teda snažil nedat moc najevo. Provedla jsem ho tajnou chodbou a ukázala mu tajnou místnost. Chvíli jsme si jen tak povídali a myslím, že se mu nálada alespoň trochu zlepšila. Jo, a taky jsem zjistila, že je lechtivej. Na kolej jsem se už ale nevrátila. Byla jsem dost utahaná, takže jsem tam usnula. Jak jsem ráno zjistila, Elliotovi se zpátky na kolej taky nechtělo.

Druhý den jsem měla o poznání lepší náladu. Ta se mi ale trochu zkazila ve chvíli, kdy se z rozhlasu ozvalo, že je profesor Grath v kabinetu a kdo chce, může dojít. Fakt se mi za ním nechtělo. Ale známku jsem si musela nechat dopsat. Skočila jsem si teda na kolej pro vysvědčení a v doprovodu Ashe k němu zamířila. Řeknu ti, Deníčku, já se tak šíleně klepala. Čekala jsem, jak mě tam přede všema seřve a tak, to se ale nakonec nestalo. Stalo se něco mnohem horšího. Představ si, já dostala z dějin Nko! *zamračený smajlík* Katastrofa! Už zase jsem měla blbou náladu. No nic, než abych si zase naštvaná sedla na kolej, přidala jsem se ke Kal, která zrovna dělala prohlídku po škole prvákům. Po prohlídce se prváci rozhodli, že půjdou otestovat, jak moc dobře si všechno zapamatovali a vydali se po svých. Kal zjišťovala, jak to probíhalo u Gratha. Takže jsem si hned postěžovala. A Kal mi opět zlepšila náladu, když řekla, že pokud mi to Nko vadí, můžu si ho jít opravit. Což samozřejmě půjdu. Jen teda, jestli tam zase dá něco, co nám ani neříkal, tak si moc nepomůžu. Ale co, risknu to. Hůř, než na N to snad nenapíšu.

Večer jsem se opět vydala za Elliotem. Tentokrát jsem mu ukázala další tajnou místnost. Hned jsem si mu postěžovala s tou známkou. Myslím, že ze mě měl docela srandu. Ale to Nko mě vážně hodně štve! Jinak jsme tam ale zase seděli dlouho do noci, a povídali si. V jednu chvíli Elliot dokonce vstal a objal mě. Je tak. Deníčku, myslím, že ho začínám mít opravdu ráda. *nakreslený zasněný smajlík* Je vážně hrozně skvělý! To objetí mi taky připomnělo, jak mě ten den objal Makota, na kterého jsem narazila ten den před naší kolejí. Sice už jsem si zvykla na to, že každého hrozně rád objímá, ale v tu chvíli jsem to vůbec nečekala. Ještě když v tu samou chvíli na mě volala profesorka Leadenrose, která si tak trochu nevěděla rady s hádankou. Ani nevím proč, ale vyprávěla jsem to Elliotovi. Bylo hrozně pěkný, když se nejdříve začal starat o to, jestli mi náhodou Makota nějak neublížil a pak to dokonce i vypadalo, že trochu žárlí.

Včera se taky konečně začalo učit. Teda, měli jsme jen hodinu kouzelných formulí s profesorkou LaMalet, která nejdřív nechtěla začít probírat látku, protože zmijozelští měli mít nějakou kolejní poradu nebo co, nakonec jsme ji ale všichni přesvědčili, ať rovnou začneme probírat látku. Takže jsme se konečně naučili přivolávající kouzlo. Na tohle kouzlo jsem se vážně těšila. Teď už se kolikrát ani nemusím zvednout, ale stačí vytáhnout hůlku a všechno si můžu přivolat. Prostě super.

Dneska jsme se s Ashem zašli podívat do společné společenské místnosti. Hned jsme tam zabrali oba gauče, které tam jsou. Nejradši bych si jeden gauč odnesla na kolej. Jen kdyby to nebylo pět pater. *zamračený smajlík* Do společné spolky přišly taky Nat se Stellou. Chvilku si tam sedly a něco si povídaly, po chvíli se ale zvedly a zamířily k nám. Nat si s někým chtěla zkusit souboj. No, a protože Ashovi se nechtělo, šla jsem já. Bylo jasný, že mě Nat hned porazí, ale co. Stejně mě souboje baví a na koleji je nemám pořádně s kým trénovat. Jasně, Kal nebo Velta bych možná ukecala, proti nim bych si ale ani neškrtla. Iz trénování nebaví, Ash je na tom stejně a Rose tam věčně není. O to větší ale bylo překvapení, když jsem Nat celkem rychle porazila 2:0. Dohodly jsme se teda na tom, že budeme hrát do pěti. Ještě párkrát se mi povedlo vyhrát, pak se ale Nat rozehřála, já jsem se pořádně ani nestihla rozkoukat a bylo 4:4. Jednou jsem teda ještě spadla z podia, takže jeden bod jsem jí dala prakticky zadarmo. Nakonec jsem ale ten pátý bod získala já. Myslím ale, že jsem Nat ze začátku trochu zaskočila. A nejspíš to bylo poprvé a naposledy, co se mi Nat podařilo porazit. Příště mi to určitě nandá. I tak mě ale ta těsná, a hlavně šťastná, výhra potěšila. Jo a ještě bych zapomněla, Ash vůbec neumí odpočítávat...

No, astronomie začíná až za chvilku, tak bych ti mohla napsat ještě něco málo o našich prvácích. No, co se týče holek, je jich tam dost málo a celkově moc nevylézají z pokojů, takže o těch ti asi nic nenapíšu. A pak tam máme ještě tři prváky. Teda, je jich určitě víc, ale zbytek taky zůstává schovaný ve svých pokojích.

Takže máme tu Franka. Toho jsem si zapamatovala už ze zařazování, protože tam neustále pobíhal sem a tam, kašlal, tleskal, když neměl a podobný věci. Myslím, že Havraspár právě dostal svého vlastního Marka. Jo a taky nemá uniformu. Prý si nakoupil nějaké boty nebo co, a na uniformu už neměl peníze. Nic moc jsem z něho ale nedostala, protože neustále odbíhá. Jak říkám, celý Mark.

Pak tu máme Calluma. Ten je na pokoji s Frankem a bojí se o svoji sovu. Frank mu ji totiž prý neustále pouští z klece, Call je z toho nervózní a bojí se, že Frank jeho sově něco udělá. I když si ale myslím, že by jí nic určitě neudělal. Možná jen nemá rád, když jsou zvířata zavřená v kleci. Takže jsem mu řekla, ať Frankovi prostě řekne, že si nepřeje, aby jí pouštěl z klece. V nejhorším případě, ať si skočí za profesorkou a poprosí ji o přestěhování na jiný pokoj. Ale jak říkám, myslím, že se o sovu bát nemusí.

No a poslední prvák je Raziel. Raz mluví napůl anglicky, a napůl španělsky, takže je občas trochu složité pochopit, co chce říct. Anebo naopak, občas zase on nechápe, co chceme říct my. Ale je fajn a alespoň se všichni trochu naučíme španělsky. Má ale jeden menší problém. Ztratil se mu kufr a s tím i všechny jeho věci. Takže společně s Kal se snaží zastihnout profesora Blackwooda a najít ten kufr. Jenže, jak profesor Blackwood, tak i kufr jsou k nenalezení a Raz z toho začíná být celkem nervózní.

To bude pro dnešek všechno. Musím letět na tu astronomii. Snad teda bude…

~ Faye ♥

V Kotli před odjezdemZařazování prváků IZařazování prváků II

Zařazování prváků IIIS Elliotem IS Elliotem II


Zápis #33 - Zlé zprávy

8. ledna 2018 v 17:26 | Faye |  2. ročník (2006/2007)
1.9.2006
Děravý Kotel, můj pokoj

*celý text je napsán roztřeseným písmem*

Milý Deníčku,
vzpomínáš na ten dopis, o kterém jsem ti psala? Jasně že vzpomínáš, je to jen pár hodin. Ten dopis, který mi měl zlepšit náladu. Že je něco v nepořádku jsem poznala hned, jakmile jsem si všimla, že ho psal taťka svým typickým škrabopisem. Dopisy vždycky píše mamka…

Řeknu to ve zkratce, ani se mi nechce moc rozepisovat. Stálo tam, že mamku odvezli do nemocnice, protože se vyskytly nějaké komplikace. Asi ti ani nemusím říkat, jak mě to rozhodilo. Hlavou se mi honily všemožné scénáře toho, co se vlastně u nás doma děje. Okamžitě jsem běžela za Iz. Nemusela jsem ji hledat dlouho, seděla dole v Kotli a okamžitě jsem za ní, s dopisem v ruce, zamířila. Jenže, hned jak jsem byla u ní, jsem si vzpomněla na to, co se poslední dny dělo. A najednou mě přešla řeč. Chvilku jsem tam postávala s otevřenou pusou, pak jsem se ale otočila a utekla ven. Iz ale hned poznala, že něco není v pořádku, takže mi byla v patách. Bylo na ní vidět, že má vážně starost. Mluvit se mi nechtělo, proto jsem jí dala dopis, aby si ho sama přečetla. Chvíli tam se mnou seděla a uklidňovala mě. Ne teda, že by to moc pomohlo. Ale obě dvě jsme v tu chvíli zapomněly na tu blbou hádku, která byla stejně totálně nesmyslná. Pak navrhla, že skočíme do telefonní budky a zavolám domů, abych se dozvěděla víc.

Vydaly jsme se tedy k nádraží. Iz byla vážně skvělá, celou dobu se mě snažila uklidnit, i ve chvíli, kdy jsem tupě zírala na budku a nechtěla jsem do ní vůbec vlézt. Hrozně jsem se bála toho, co uslyším. Když se konečně po dlouhém zvonění ozval ve sluchátku taťkův hlas, bylo na něm poznat, že je dost ustaraný. Není se čemu divit, něčím podobným jsme si prošli, i když mamka čekala Lucase. Ale ne až tolik. Naštěstí další zprávy byly celkem dobré. Mamka sice asi sledující tři měsíce bude muset zůstat v nemocnici, protože ji doktoři chtějí mít pod kontrolou, ale jinak by snad mělo být všechno v pořádku. Taky mi řekl, že je Lucas zatím u babičky a dědečka a že do Cambridge jedou i babička s dědou z Londýna. Nejradši bych jela s nimi, ale taťka mě ujišťoval, že bude všechno v pořádku, a že kdyby něco, hned mi dají vědět.

Do Kotle jsem se vracela už s trochu lepší náladou, i tak jsem ale pořád musela myslet na to, že se naši táhli za mnou do Londýna, místo toho, abych radši jela domů. Je to má vina…

Iz koupila něco k jídlu a taky ukecala Trewise, aby jí prodal máslový ležák. Snažila se mě sice donutit, abych něco snědla, ale neměla jsem moc chuť k jídlu, takže jsem si vzala jen kousek papriky. Připojil se k nám i Ash, Iz mu všechno řekla, protože mě se moc mluvit nechtělo, ale časem se jim podařilo zvednout mi trochu náladu. Dělali jsme si srandu z toho, že obě dvě budeme muset trošku oškubat své deníčky. Ash se toho hned chytil, a řekl, ať mu ty stránky dáme nejdřív přečíst, než je spálíme. To určitě. Nakonec jsme se dohodly na tom, že ty zápisky tam zůstanou a později se společně zasmějeme tomu, jak blbé jsme byly.

Potom se u nás objevil i Carter. S Iz si tam zase něco šeptali, a vypadalo to, že všichni u stolu vědí, o čem je řeč. Tedy, všichni až na mě. Radši jsem to nechala být. Připojila se k nám ještě Anet, něco řešila s Carterem, ale moc jsem ji neposlouchala. Už jsem zase moc přemýšlela. Do reality jsem se vrátila až ve chvíli, kdy už se všichni vydali jít spát a šla jsem tedy taky do pokoje.

Iz hned zalehla, já se místo toho pustila do lepení a šití brigády. Iz se nad tím trochu podivila, že se mi ještě chce dělat, jenže jsem neměla na výběr. Ten balík jsem už neměla jak odtáhnout zítra do Bradavic. A taky jsem se potřebovala nějak zabavit. Iz okamžitě vystartovala a snažila se do kufru nacpat svůj balík, když ale zjistila, že ani ona ten svůj tam nenarve, rezignovala na spánek a pustila se do práce taky.

Skončila jsem dřív než Iz, ta tam ještě nadávala nad pytlíky, takže jsem jí pomohla, aby to ráno nemusela ještě narychlo dodělávat. Iz potom hned šla spát, já ale pořád nemůžu usnout. A to za pár hodin odjíždíme. No, ještě se pokusím usnout. (Snad) dobrou noc.


~ Faye ♥


Zápis #32 - Jak to pokračovalo dál...

8. ledna 2018 v 16:22 | Faye |  2. ročník (2006/2007)
31.8.2006
Děravý Kotel, můj a šílencův pokoj

Milý Deníčku,
určitě tě zajímá, jak to pokračovalo dál. Rovnou ti řeknu, že se to nezlepšilo. Spíš naopak, zhoršilo se to.

Když jsem včera přišla od Elliota do Kotle, byl už skoro čas oběda. Nakoupila jsem si tedy jídlo a vydala se za Veltem do apatyky. No a na koho tam nenarazím? Na Anet, Makotu a hlavně na Rose. Vůbec jsem na ni neměla náladu a dávala jsem jí to náležitě najevo. Když si všimla mých pohledů, začala se tvářit, že vůbec netuší, co se děje. Když jsem jí řekla, že kvůli tomu jejímu čmárání jsem skončila jako bezdomovec, jen se tomu zasmála a v klidu si tam něco kdákala. Slepice jedna. Úplně mě přešla chuť k jídlu, takže jsem poprosila Velta, jestli by mě pustil ven a vrátila se zpět do Kotle.

Tam jsem narazila na Ashe a tak jsem si k němu přisedla. Jasně že si mu Iz už stihla postěžovat si na tu hrůzu, kterou jsem jí prý provedla. A ještě se od něj nechala pozvat na zmrzlinu. Tentokrát byla řada na mě, abych si trochu postěžovala. No dobře, trochu víc, ale vážně jsem byla vytočená. Ash se čím dál tím víc tvářil vyděšeně a přemýšlel nad tím, jak to bude vypadat u nás na koleji. Já mezitím spřádala plány, jak se zbavit Iz. Napadlo mě, nějak ji nalákat do té jeskyně v Portsmuck. Třeba jí poslat vzkaz, třeba od Cartera, že ji tam zve na rande. A pak doufat v to, že se zamotá do těch pavučin tam a nechat ji tam. To jsem ale celkem rychle zavrhla. Bylo by to ode mě vážně hnusné. A navíc, Iz se celý den tahala s Carterem, takže ten vzkaz by nebyl moc věrohodný. A jiný způsob, jak ji tam nalákat, jsem nevymyslela. Deníčku, neber mě vážně, tohle bych opravdu neudělala. Zapomeň na to, že jsem něco takového vůbec psala. Spokojila jsem se s jiným plánem. Jak jistě víš, těsně před koncem roku jsem se přestěhovala k Iz na pokoj. Takže teď bych tam s ní musela bydlet. Proto jsem byla rozhodnutá jít okamžitě po příjezdu do školy za profesorkou Leadenrose, všechno jí vysvětlit a poprosit ji, jestli by mě okamžitě nepřestěhovala na jiný pokoj. Určitě by pochopila, že nechci být na pokoji s takovým šílencem. Mohla bych sice zajít i za profesorem Blackwoodem, ale je to chlap, ten by to nepochopil a protáčel by oči stejně jako Ash, když jsem se mu s tímhle plánem svěřovala.

Potom už jsem se celkem uklidnila a tahala z Ashe informace ohledně Rachel. Ash si taky zase dělal srandu ze mě a Elliota a taky mi řekl, že kdyby měl o trochu větší pokoj, klidně bych mohla přespat i u něj. To ale nebylo potřeba, protože Elliot mi říkal, že jestli budou zase nějaké problémy, ať klidně zase dojdu za ním. Moc sdílný ale nebyl, takže když jsem si všimla Iz, která společně s Carterem a Maggie zamířila ven, rychle jsem vlétla na pokoj, nakrmila ten zvěřinec, který jsem tam musela nechat. A taky jsem si pro jistotu sbalila pár věcí, hlavně pyžámko a kartáček na zuby. Kdo ví, co jí zase napadne, a nechtěla jsem nic riskovat. Potom jsem se vrátila za Ashem a seděla tam s ním až do večera. Když jsem si chtěla skočit pro večeři, všimla jsem si Rose sedící na baru, takže jsem si to rozmyslela. Ash se nabídl, že mi tam skočí, ale nechtěla jsem ho už otravovat, takže jsem mu tvrdila, že vlastně ani hlad nemám. Což nebyla vůbec pravda. Hlady jsem pomalu šílela. Nakonec jsem si ale uvědomila, že nemám vůbec důvod se jí vyhýbat a tak jsem si pro večeři skočila sama. Ashovi jsem vzala ještě kakao. Za to, jak musel snášet to moje stěžovaní. Taky mě pěkně překvapila Anet, která přišla k našemu stolu. A kupodivu nešla za Ashem, ale za mnou. Říkala, že si všimla, že Rose je trochu mimo a vůbec neví o světě. Navrhovala, že bychom ji mohli ostříhat vlasy a nalepit jí je na tvář jako vousy. Přiznávám, bylo to docela lákavé, ale mnohem radši bych to provedla Iz, která seděla u stolu s Carterem a se kterou jsme na sebe přes celý Kotel vrhali naštvané pohledy. Zase kecám, nebudu se snižovat na úroveň těch dvou slepic. Promiň mi, Deníčku, ty škrtance dneska. Jsem z toho pořád tak rozhozená, až mě napadají tyhle blbosti. Každopádně, Anet začínám mít mnohem radši, než dřív. Ta by z toho počmáraného obličeje určitě nedělala takové cavyky. I když, možná by provedla něco mnohem horšího. Těžko říct.

Mezitím Iz zůstala u stolu sama, netrvalo to ale dlouho, a přisedli si k ní Avaline a Ethan a o něčem se tam bavili. To sedí, je stejně jedovatá jak oni, tak proč by se s nimi nemohla bavit, že jo? Dost často se všichni otáčeli mým směrem, takže předpokládám, že jim nevykládala další historky. Ale co, mě je to úplně jedno. Potom se všichni vypařili, Ash usnul a já si skočila ještě pro pití a zůstala sedět u baru. Když se najednou v Kotli zase objevila Iz. Důležitě, s frňákem nahoru, si to kráčela okolo mě a sedla si ke stolu. Netrvalo to dlouho a objevila se i Rose. Nejdříve přišla ke mně, a zeptala se mě, jestli se s ní pořád nebavím. Když jsem řekla, že nebavím, odešla si za svou milovanou Iz a nejspíš mě zase pomlouvaly. A bylo mi to úplně jedno. Ať si to užijou. Pak ale začala Iz mluvit tak nahlas, abych ji mohla slyšet a začala provokovat. Já si to nenechala líbit, takže jsme se tam trochu poštěkaly a ona potom zdrhla na pokoj. Asi se šla zase zabarikádovat. Tak ať, stejně jsem neměla v plánu tam spát a vydala se k Elliotovi.

Ráno jsem Elliota vzbudila brzo, aby mě pustil z pokoje. Byl ještě tak rozespalý, že si chudák ani nevšiml toho, že si jeho spolubydlící pořídil kocoura. Ten zase bude vyvádět. *vytlemený smajlík* Do Kotle sem přišla dřív než Iz, takže jsem si s radostí sedla k našemu stolu a sledovala ty její kyselé ksichty, které házela, když to zjistila. Pak jsem si ale všimla Ashe, takže jsem si k němu přisedla a opět prohodila pár slov směrem k Iz, samozřejmě tak, aby to slyšela i ona. Chudák Ash, ten tyhle poslední dva dny vážně trpí. Iz se potom radši zdechla na příčnou a k našemu stolu si přesedl Makota To je jeden prvák. Je trochu zvláštní, Velta se drží jako klíště, ale jinak je v pohodě. Chvilku jsem se ho ptala na to, jak se těší do školy, pak si samozřejmě trochu postěžovala, on mě politoval a obejmul a já se pak vydala na příčnou. Chtěla jsem se ještě podívat do jednoho knihkupectví. Cestou jsem narazila na Iz, která seděla na lavičce jak pecka, v její blízkosti opět stáli její dva noví kamarádi ze Zmijozelu. Ti se tam snažili prodávat, a blokovali tam celou cestu. Děs.

Když jsem došla ke knihkupectví, bylo ještě zavřené, takže jsem se opřela o zeď a čekala. To se ke mně ale pomalu dostali Avaline s Ethanem a chtěli mi prodat nějaký kabát a řetízek. Vážně jsem na ně neměla náladu. Sice se mě snažili přesvědčit, že ten kabátek by mi slušel určitě víc, než Iz, která si ho prý zkoušela, ale nechtěla jsem se ho ani dotknout. Ještě bych chytla nějakou tu nemoc šílených krav, že jo? Avaline mi pak ještě říkala o tom, že ten kabátek dostala a že je jí moc velký, proto se ho snaží prodat. Nejsem si teď moc jistá, která z nás dvou je vyšší, ale obě jsme prťavé, takže mě by ten kabát byl taky velký. Proto nechápu, proč se vůbec snažila prodat mi ho. Naštěstí se konečně otevřelo knihkupectví a ti dva to vzdali. Potom jsem ještě vyřídila posledních pár nákupů, cestou jsem se stavila ještě ve zvěřinci, kde jsem chtěla nakoupit něco pro Olivera a Katie, když jsem si ale všimla Iz a Cartera u koťat, rychle jsem vycouvala. Však můžu přijít později, že jo?

Později jsem taky přišla, tentokrát jsem narazila na Rose, která si tam kupovala koťě. Nebo ho kupovala Iz? Těžko říct, ale ten večer před čmáráním byla odhodlaná, že se Iz na kotě složíme. Potřetí se mi tam ale nechtělo vracet, takže jsem rychle nakoupila, co jsem potřebovala a šla pryč. Chvíli jsem se toulala po obchodech, pak jsem se stavila ještě za Veltem. A tam zase nalezlá Rose s celým svým zvěřincem. A ještě tam spal Makota. Velt potřeboval něco porovnat, takže když se tam objevila jedna prvačka, která si chtěla koupit činidla, řekla jsem jí, že bude muset chvilku vydržet, protože pan prodavač musí uklidit tu spoušť, která tam ta její zvířata nadělala. Což samozřejmě nebyla pravda, ale kupodivu na to Rose nijak nereagovala. Holčina byla v pohodě, řekla, že počká. Zaslechl nás ale Velt, který okamžitě přiběhl připravený prodávat, ale ta prvačka se tam trochu zamyslela a vůbec neodpovídala. Nakonec ale přišla k sobě a činidla si koupila. S Rose jsme tam na sebe vrhali vzteklé pohledy (jak jinak) a já pak šla na pokoj. Musela jsem se sbalit, zítra už odjíždíme. Iz naštěstí seděla v Kotli. V pokoji na mě ale čekalo překvapení v podobě zrzavého kotěte, které pobíhalo po pokoji. Bylo to přesně to, které se Iz tak líbilo. Hádám, že si ho od Cartera vyškemrala.

No, jdu si zabalit. Ještě jsem dneska dostala dopis z domu, ale nestihla jsem si ho zatím přečíst. Už se těším, až si ho přečtu, po dnešku se vážně těším, až se mi zase trochu zlepší nálada.


~ Faye ♥


Zápis #31 - Šílená Iz

8. ledna 2018 v 13:02 | Faye |  2. ročník (2006/2007)
30.8.2006
Děravý Kotel, Elliotův pokoj

Milý Deničku,
neuvěříš, co se dneska stalo. Iz se totálně zbláznila. Zešílela… Fakt netuším, co jí to popadlo. Jedno vím ale jistě. S tou káčou už nepromluvím. Nikdy! *poslední slovo je několikrát podtržené* Co se vlastně stalo? Hned ti to vysvětlím. Tak tě určitě zajímá, proč tenhle zápisek píšu v Elliotově pokoji. I k tomu se dostanu.

Včerejší den začal úplně normálně. Poté, co Elliot málem zešílel z Olivera jsem se vrátila do Kotle, pochlubila se Iz, která seděla u stolu s Ashem, Elliot k nám došel, trochu si postěžoval, a abychom si do něj ještě trochu rýpnuly, oznámil jsme mu, že se jdeme do zvěřince rozplývat nad koťátky. To jsme taky udělaly. A rozplývali jsme se nejen nad koťátky, ale i nad štěňaty, dokonce jsme omrkly i žáby a krysy. Mark si nás taky spletl s prodavačkami a začal se nás vyptávat, kolik které zvíře stojí. Jo, měli jsme z toho celkem srandu. Mark se mě ještě zeptal, kde nosit žábu. Co já vím? Vodítka pro žáby asi žádné nejsou. Tak jsem mu poradila, ať ji strčí do kapsy. Nebo si pořídí nějaký akvárko, nebo tak něco. Nebo ať ji zkusí políbit. Třeba by se mu změnila v nějakou princeznu. Potom jsem zamířila do apatyky za Veltem a Iz si mezitím nakupovala nějaké věci. Taky jsem jí ukázala ostrov v Portsmucku, kde jsme přespávaly s holkami pod širákem. Večer jsme poseděli v Kotli, Elliot si konečně zařídil pokoj (naštěstí) a já byla trochu mimo. Nejdříve jsem si nevšimla, že se všichni přesunuli k většímu stolu. Přisedla jsem si tedy zase k nim, a pak mi zase všichni zmizeli. Slyšela jsem něco o nějakých šatech, a že skočí za Maggie (to je to Carterovo štěně, kdybys náhodou zapomněl). Bylo mi to ale celkem jedno. Přisedla si ke mně i Susie, ale ani jedna z nás asi neměla náladu na nějaké vybavování. Prohodily jsme pár slov a pak seděly a mlčely. Potom se u stolu objevil Elliot a mně se trochu zlepšila nálada. I když, pořád jsem trochu byla mimo. Nevím z čeho. Koupila jsem si večeři, protože jsem měla fakt šílený hlad a Iz, Rose a Carter se vrátili. Iz s Rose si tam pořád něco šeptaly a házely významné pohledy směrem ke mně a k Elliotovi, Elliot se mě zase potichu vyptával na to, proč Rose pořád nosí ten věnec na hlavě (myslím, že Rose nemá zrovna moc v oblibě) a Carter se vypařil. Do této doby bylo všechno relativně normální.

Potom ale Iz usnula s hlavou položenou Rose na rameni. Chtěla jsem Rose říct, ať s ní trochu zacloumá a probudí ji, aby šla spát na pokoj, jenže Rose tak trochu taky podřimovala. Pak ale najednou ožila. Ani jsem se nenadála a už v ruce držela fixu a začala kreslit Iz na obličej zvířecí čumáček. Dobře, to mě trochu pobavilo, byla to přece jen sranda, ne? Navíc, Rose říkala, že je ten fix lehce smývatelný a že to není ten, který si půjčila od Iz a počmárala s ním Ashe. Takže Iz ani neměla mít problém s tím ho dostat dolů. Rose sotva stihla dokreslit ten čumáček a to se Iz už probrala. Chvilku tam seděla, my tam z ní samozřejmě měli trochu srandu. Jen malinkou. Pak ale Iz odešla do koupelny a Rose najednou zpanikařila. Netrvalo dlouho a přilítla Iz a začala nadávat. Já si teda myslela, že si jen dělá srandu. Když nás sprdla, odkráčela zase do koupelny smýt si tu fixu. Docela jí to ale trvalo.

Když se vrátila podruhé, měla totálně červený obličej, jak kdyby to drhla rejžákem. A úplně celý obličej. Hned si na to samozřejmě postěžovala. Zbláznila se? Měla jen trochu pokreslený nos. Vážně nechápu, proč si hnedka musela druhou celý obličej do ruda. A začala tam zase vyvádět jak pominutá. Ano, Deníčku, ta Iz, která nemá problém si z někoho udělat srandu a něco mu provést a ta samá Iz, která navrhovala, že budeme prvákům u nás na koleji vyhrožovat tím, pokud nebudou včas odevzdávat eseje a sbírat body pro kolej, že na ně sešleme kouzlo na zvracení slimáků. A kdo ví co ještě. Jako, vážně to přeháněla. Kvůli malinkaté čmáranici na obličeji. Udělat to mě, tak se tomu zasměju, umyju to a příště si budu dávat větší pozor na to, abych u stolu neusnula. Navíc, Kotel byl v tu dobu úplně prázdný. Seděl tam vlastně jen Ethan, ale ten se zdál taky totálně mimo. Kdyby Rose radši počmárala jeho, dopadlo by to pak úplně jinak. Ale vraťme se zase k Iz. Začala tam všechny obviňovat, Rose začala tvrdit něco o tom, že to čmárání vymyslel Elliot, což je totální kravina. Pak tam Iz začala nahánět Rose po celém Kotli a tak dále. Už to vážně začalo být trapné. Iz pak zase někam zmizela, pak se zase vrátila s knížkou, sedla si co nejdál od nás. Šla za ní Rose, odpálkovala ji. Rose šla radši spát. Šel za ní Elliot, odpálkovala ho. Ten se zase vrátil ke stolu a byl z toho celý špatný, že si Iz myslí, že to celé byl jeho nápad. Já se za Iz ani nesnažila jít. Za prvé, odpálkovala by mě stejně jako ty dva a za druhé, když jsem se posledně snažila vyřešit dohady mezi těma dvěma, za tu špatnou jsem byla já. Navíc, čekala jsem, že se Iz z toho vyspí a bude v pohodě. Jak blbá jsem byla… Jo a taky jsem se neměla za co omlouvat. Omlouvat by se spíš měla ona, za tu scénu, kterou tam udělala. Jenže tím ještě neskončila.

Po chvíli vzala knížku a odkráčela na pokoj. Já ještě chvilku seděla dole s Elliotem a uklidňovala jsem ho, že všechno bude v pořádku. Najednou se ale vedle mě objevil Frankie s roličkou. Vzala jsem si lístek a přečetla jsem si ho. Iz psala, že mi přeje dobou noc a že doufá, že má blonďáček (Elliot) velký pokoj. Lístek jsem podala Elliotovi a vydala jsem se nahoru do pokoje. První, čeho jsem si všimla, byl můj spacák vyhozený před pokojem. A když jsem se pokusila otevřít dveře, nešlo to. Ten šílenec zabarikádoval dveře do pokoje tak, abych se tam nedostala! Klepala jsem, nadávala, ale z pokoje jsem slyšela jen její hihňání. Asi si myslela, kdo ví, jak není vtipná. To už vážně přehnala. Po chvilce jsem to vzdala, popadla spacák, vydala se dolů a doufala, že Elliot nešel ještě spát.

Naštěstí ne. I když, pohled na můj zoufalý pohled a spacák v ruce ho v první chvíli rozesmál. Když ale viděl, že mně do smíchu zrovna moc není, vstal, obejmul mě a řekl mi, že dneska spím u něj. Vím, že potom ještě něco říkal, ale nevnímala jsem ho. Stěžovala jsem si a on tam jen seděl, mlčel a objímal mě. Pak začal o tom, že to Iz dělá jen proto, že si myslí, že to bylo celé jeho nápad a mně se mstí za to, že se s ním tak bavím. Blbost. Ta ani neví, proč to dělá. Deníčku, bylo mi z toho vážně do breku. Jednou se člověk do toho zapojí a snaží se je uklidnit a je to špatně. Podruhé se do toho tedy radši nezapojí a zase je to špatně. Tak já nevím co dělat. Vlastně vím, nebavit se s ní. A nejlépe ani s Rose. Jo, přesně to udělám. Seděli jsme tam takhle ještě dlouho. Elliotovi se dokonce podařilo mě rozveselit, já si spokojeně hověla v Elliotově objetí, zvládla jsem i fakt, že jí nenapadlo mi to toho spacáku přihodit ještě pyžamo a kartáček na zuby, ale to by bylo na někoho, komu zřejmě ten den totálně zrosolovatěl mozek, až moc přemýšlení. Mohla jsem být ráda alespoň za ten spacák. Taky bylo štěstí, že si Elliot ten pokoj konečně zařídil. Jinak bychom měli problém. Jeden spacák a žádný pokoj. I když Elliot říkal, že bychom se do něj určitě vešli oba. Ale to by bylo trochu divné. Že jo? Pak jsme se vydali do jeho pokoje. Tomu, že nějaký má, jsem pořádně uvěřila až ve chvíli, kdy jsem v něm opravdu stála.

V noci jsem ještě chvilku myslela na to, co Iz provedla. Vážně mě nenapadá žádné logické vysvětlení jejího chování. Nejen toho, jak mě vyhnala z pokoje, ale i toho, jak reagovala na to pokreslení. Myslela jsem si o ní, že má trochu větší smysl pro humor. Ale očividně, ona ostatním může provádět cokoliv, ale jí nikdo nesmí zkřivit ani vlásek na hlavě. A víš co? Ať se na tom pokoji zabarikáduje klidně do smrti. Aspoň bude klid. Stejně ji nechci ani vidět. Což je taky důvod, proč jsem ještě Elliota nevzbudila, aby mě pustil z pokoje. No a pak samozřejmě taky ten, že je to jeho pokoj, tak ať se v klidu vyspí. Jen doufám, že nebude spát moc dlouho, protože začínám mít vážně veliký hlad.

Vzkaz od IzZabarikádované dveřeU Elliota


Zápis #30 - Nákupy

8. ledna 2018 v 13:00 | Faye |  2. ročník (2006/2007)
29.8.2006
Děravý Kotel, můj pokoj

Milý deníčku,
včera se konečně otevřela příčná, a začaly nákupy. Já už jsem teda měla všechno nakoupené, ale i přesto jsem vstala brzo a probudila Elliota. Za prvé, tentokrát Iz nevěděla, že tam spí, a za druhé, musel toho dneska stihnout. Vybrat si peníze z banky, nakoupit a hlavně si konečně zařídit ten pokoj. Protože vážně netuším, jak dlouho bude Iz ještě snášet to jeho přespávání u nás. Elliotovi se ale vstávat vůbec nechtělo. Z postele Ze spacáku ho nakonec vytáhla informace, že se mu otevře banka. Rychle vyskočil, sbalil spacák, já ho uklidila zpátky do skříně a šli jsme dolů do Kotle. Když jsme došli ke vchodu na příčnou, byl tam docela velký zástup prváků, někdo starší jim ale už otevíral vchod, takže jsem Elliota nechala běžet do banky, pozdravila se s Jessiem, který tam také už byl, a rychle zamířila do koupelny. Potom jsem se vydala směrem k bance. Potřebovala jsem si směnit peníze, protože jsem měla vážně šílenou chuť na pizzu, ale měla jsem už jen galeony. Cestou jsem se ještě zastavila u Trewise a koupila snídani sobě, Elliotovi a Jessiemu. Ani jeden z nich si ji určitě koupit nestihl a stejně, mně taky každou chvíli někdo něco kupuje, tak proč tentokrát neudělat dobrý skutek.

U banky už byla celkem dlouhá fronta. A banka zavřená. Zamířila jsem si to rovnou dopředu za Elliotem, a doufala, že nikdo nebude mít kecy, že předbíhám. Naštěstí to nikomu asi nevadilo. Vepředu u dveří totiž bylo jiné pozdvižení. Jak jsem se dozvěděla od Elliota, Mark se totiž dožadoval toho, aby ho všichni pustili, protože má klíče od banky a jde ji otevřít. Jako vážně? Fakt si myslel, že mu to projde? *vytlemený smajlík* Elliot se tam s ním začal trochu dohadovat a Mark mu potom začal vyhrožovat, že ho na hradě promění v kaluž, nebo co. *vytlemený smajlík* Mark nám dneska asi snídal vtipnou kašičku. Ale jo, hned ráno mě pobavil, to se mu musí nechat. Pak se odporoučel na konec fronty. Nic jiného mu nezbylo, na tu jeho historku mu nikdo neskočil. Elliotovi jsem dala snídani, skočila jsem ještě za Jessiem, který stál o kousek dál. Když viděl pytlík se snídaní, úplně se mu rozzářily oči, a já měla ještě lepší den. Sice začal hned hledat peníze, že mi to zaplatí, ale to jsem odmítla. Pak jsem se vrátila zpět za Elliotem. Dobu jsme se tam bavili a čekali na otevření banky, když v tom se mě najednou začal vyptávat, jestli se bojím pavouků. Fuj pavouci. Nesnáším je! Potom mi oznámil, že mám těsně nad hlavou pavouka. Hajdalák jeden! On ho na mě nechal skoro vlézt! A to ho nechávám přespat u nás! A ještě mu, já blbec, kupuju snídani. Nic takového, ať si spí klidně venku na lavičce, mně je to jedno. *zamračený smajlík* No dobře, to byly první myšlenky, co mi prolítli hlavou těsně potom, co jsem viděla toho velkého pavouka. Na jeho obranu, na to ho pavouka mě upozornil včas (i když, kdyby mi o něm řekl dřív, vůbec bych se nezlobila) a ještě ho potom dal pryč, takže jsem se v klidu zase mohla opřít. Tedy, až po tom, co jsem se přesvědčila, že tam není už žádný další pavouk.

Poté, co se konečně otevřela banka, já si směnila peníze a Elliot si je vybral, jsme se vydali směrem k Ollivanderovi. Zjistili jsme ale, že je zavřeno a otevírá se až později, a tak jsem odvedla Elliota směrem k prodejně kufrů. Stejně jsem ten den neměla co dělat, všechno jsem už měla nakoupené, takže jsem si alespoň užila ty prvácký nákupy, které jsem minulé prázdniny prošvihla, takhle přes Elliota. Zde se ale zase projevil můj skvělý orientační (ne)smysl, a i když jsem v tom obchodě byla pár dní předtím, nedokázala jsem si vzpomenout, kde přesně je. Naštěstí Elliot s sebou měl plánek, takže jsme tam nakonec trefili. Prošli jsme snad všechny obchody, v knihkupectví jsem se ještě chvilku zakecala s Vin, která se ptala na to, jestli ten spacák, který mi nechala, využívám. No, já zrovna ne, ale aspoň se neválí ve skříni. Elliot si tam nakoupil učebnice, snažil se sehnat ještě jednu knížku, o které jsem mu říkala hned první večer, ale bez úspěchu. Neměli ji tam. Pak jsme zamířili k Veltovi pro činidla. Elliot si je koupil, Velt se mi snažil vnutit ještě činidla pro druháky, ale já už měla nakoupeno. Tak mi alespoň řekl, ať se za ním stavím na oběd, až bude mít pauzu. Potom jsme zamířili do papírnictví, potkali jsme ještě jednu prvačku, které nevěděla co dělat. Nabídla jsem jí, ať jde s námi, obchody jsme jí mohli cestou ukázat, jenže neměla ještě ani vyzvednuté peníze, takže jsem ji alespoň poslala do banky. Elliot potom zamířil k Ollivanderovi, já zase za Veltem.

Velt v jednu chvíli ze mě udělal blbečka, když mě poprosil, abych mu skočila koupit krabičku činidel pro sedmý ročník. Začal mi popisovat cestu, jak se tam dostat, a až pozdě jsem si uvědomila, že popisuje cestu k apatyce, ve které jsem zrovna seděla na stole a obědvala. No dobře, tentokrát jsem se nechala pěkně nachytat. No, vzala jsem si od něj peníze, vyšla z apatyky, zase tam vešla a koupila mu tu krabičku. Přitom jsem si neodpustila poznámku o kamarádovi, který je tak líný, že si ani tu krabičku sám nekoupí. Pak jsem zase vyšla ven a vrátila se dolů, abych mu krabičku předala. To už se to tam celkem zaplnilo. Byla tam Yuki, která se hrozně dlouho rozmýšlela, pro co jde, a dva starší zmijozeláci. Jeden z nich stál opodál, zatímco s tím druhým Velt snad flirtoval, nebo co. *lehce zamračený smajlík* Co by tomu řekl Tyler?

No nic, činidla jsem předala a šla se podívat k Malkinové. Ještě než jsem se tam stihla rozkoukat, už na mě mával a volal spokojený Elliot, který mi nadšeně ukazoval hůlku. Konečně se dočkal. Teď už jen zařídit ten pokoj. Prohlížela jsem si tam vystavené oblečení a přemýšlela nad tím, co si koupit. Ty dvoje šaty, které neustále střídám, mě vážně štvou. Elliot, který se zatím nudil ve frontě, chtěl poradit, jaké oblečení si koupit. Doporučila jsem mu zelené šaty, na které jsem zrovna koukala. Když má tak rád zelenou. Překvapivě, nechtěl je. Ale mně se celkem líbily. Přemýšlím nad tím, že si je ještě koupím. Prohlédla jsem si ještě vrchní patra, kde jsem narazila na Ashe, který si zrovna kupoval společenský oblek. Já byla totálně zoufalá. Spousta krásného oblečení, které jsem si chtěla koupit, ale hodně omezené finance. Nakonec jsem si ale vybrala sukni a tričko, a zamířila dolů vystát si dlouhou frontu. Mezitím si Elliot už nakoupil, co potřeboval, nechal si obarvit nějaké oblečení a pak si uvědomil, že si nekoupil nic normálního na sebe. Chtěl si ještě skočit konečně zařídit ten pokoj, takže mě poprosil, jestli bych mu něco nekoupila. Proč ne, stejně jsem tam musela stát… Dal mi galeony a uháněl pryč.

Frontu jsem si vystála, koupila oblečení sobě i Elliotovi, paní prodavačku jsem ještě otravovala s tím, jestli bych jí mohla nákup zaplatit zvlášť za sebe a zvlášť za Elliota (nechtěla jsem přemýšlet nad tím, kolik co stálo, abych mu správně vrátila peníze), oblečení jsem nechala obarvit a letěla zpátky, protože už bylo vážně pozdě. Takže ani pro tu pizzu, na kterou jsem měla už od rána chuť, jsem si neskočila a musela se spokojit s bagetou od Trewise.

V Kotli jsem u baru narazila na Ashe a připojila se i Lilly. S Lilly jsme si objednali něco k večeři a přesunuli se ke stolu. No, pak se stočil rozhovor k Rachel. Zdá se, že s ní má Ash zase nějaké problémy. Donesl kytku a poprosil Lilly, aby jí je nechala na pokoji. Moc jsem nechápala, co se zase děje. Potom byl rozhovor ještě podivnější. Začalo se mluvit o snoubencích, o svatbě, Lilly najednou zmlkla a trochu posmutněla, a já zase byla mimo. Ale totálně. Naštěstí se za chvilku u našeho stolu objevil Elliot. Celý večer jsem ho neviděla, takže jsem si myslela, že už je konečně ubytovaný. Jenže za sebou táhl kufr. Prý tu zase nezastihl někoho, kdo by ho ubytoval. No tak nic, tentokrát jsem mu vážně věřila a spacák uklidila. Takže zase přespává u nás. Ash měl nějaké narážky na to, že Elliot přespává u nás. Vážně, co je na tom tak špatného? Přece ho nenechám spát… někde. Že jo? Lilly se mě dokonce ptala, jestli to je nápadník. *mírně zamračený smajlík* Teda, dělání si srandy z Iz a Cartera je mnohem zábavnější. Tady prostě člověk nemůže být prostě jen hodný, hned se začne drbat…

Po chvíli se Ash a Lilly zvedli od stolu s tím, že jdou spát. Ash ještě začal něco o tom, že by mu Elliot mohl druhý den s nákupem kytek. Že by konečně dal na moji radu, a kytky si nakoupil do zásoby? *vysmátý smajlík* Občas by se mu to vážně hodilo, nemusel by je potom shánět všude možně. Potom jsme s Elliotem osaměli. Zase. Opět jsme si povídali dlouho do noci. Vážně pěkně se s ním povídá. I když, nemusel by si pořád ze všeho dělat srandu. Když už bylo zase vážně pozdě, vydali jsme se zpět do pokoje. Elliot mi ještě ukázal plášť, který si koupil. Byl vážně suprový, hned jsem si ho musela vyzkoušet. Sice mi byl trochu delší, protože je Elliot vyšší než já. Překvapivě. Snad každý prvák je vyšší než já. Pěkně bych mezi nimi zapadla. Pak se už šlo spát.

Dneska ráno jsem se probudila vážně pozdě. Iz už dávno odešla z pokoje. A Elliot pořád chrní. Zkoušela jsem ho už všemožně probudit. Nic nezabralo. Takže mu jdu strčit do spacáku Olivera. To ho určitě probere. *ďábelsky se tvářící smajlík* Aspoň mu oplatím toho pavouka. No dobře, toho pavouka nenechal vlézt až na mě. Takže Olivera položím jen vedle něho. To snad bude stačit. Jen doufám, že mu Elliot nic neudělá, až to zjistí. I když, v nejhorším případě Oliver vystrčí drápky a pěkně ho doškrábe. To on umí.

Tak nic. Olivera jsem mu položila vedle hlavy, a oba chrní jak zabití. Kašlu na to, mám hlad. Potom se sem vrátím. To už snad bude vzhůru. Zatím se měj.

~ Faye ♥


Deníčku, zase já. Potom, co jsem se najedla, jsem se vrátila zpět na pokoj. Kdybys viděl to co já. *nakreslení tři vytlemení smajlíci* Otevřu, Elliot stojí co nejdál od Olivera, jak jen to jde, div mi přitom nevleze na postel, jak se snaží od Olivera dostat co nejdál. Napůl vyděšeně, napůl naštvaně ukazuje na Olivera a říká, že ta věc s ním spala celou noc. Že to prý cítí. No to určitě, Oliver vedle něho ležel maximálně patnáct minut. Ten nadělá cavyky kvůli jednomu malému kocourovi. Říkal, že příště už radši bude spát na chodbě. *vytlemený smajlík* Aspoň ho to donutí si konečně zařídit ten pokoj… Ale stejně, tohle se mi povedlo. Letím se pochlubit Iz.

Elliot přespává u násČekání na otevření banky


Zápis #29 - Vzkaz, návštěva a loučení

6. ledna 2018 v 19:04 | Faye |  2. ročník (2006/2007)
27.8.2006
Děravý Kotel

Milý Deníčku,
zase tu pro tebe mám pár věcí, o které se s tebou chci podělit. Asi rovnou začnu tím, jak jsem blbá a nechala se ukecat do něčeho, co bych asi normálně nikdy neudělala. Vážně netuším, proč jsem si v tu chvíli myslela, že je to skvělej nápad. Možná to bylo tím, jak Ethan řekl, že já přece školní řád nikdy neporušuju. No, měl docela pravdu. To občasné toulání po večerce po hradě se asi ani moc nepočítá. Což mi potvrdila i jedna starší holčina, která řekla, že pokud někdy budu chtít tipy na to, jak porušit školní řád, ať se jí ozvu. Měla bych ti ale už asi říct, co že se to vlastně stalo, že? No, jednoho večera jsem zase s několika lidmi hrála flašku. A dostala za úkol poslat nějakému učiteli vzkaz. Přišlo mi trochu snadné, vybrat si učitele, i to, co mu napíšu, takže jsem si vybrala profesora Gratha a text jsem si nechala nadiktovat. Přece jen, kdyby to nechali na mně, tak bych mu ve vzkazu maximálně tak vychválila hodiny a tím by to končilo. Měla jsem mu ty hodiny radši vychválit. Takhle ve vzkazu stálo něco ve smyslu, že se mi líbí jeho pupek a že bych ho ráda pozvala na oběd. Jako, ono to až tak hrozný není, ale nejsem si jistá tím, že to profesor Grath vezme s humorem, a třeba ten oběd opravdu bude chtít. Jaká je vůbec šance, že na škole nejsem jediná Faye? Asi nulová, že? Taky si myslím. Proč mi radši rodiče nemohli dát nějaké obyčejné jméno, které má skoro každý. To bych se pak klidně mohla vymluvit, že já o žádném vzkazu nic nevím. A navíc, známku z dějin ještě ani nemám zapsanou. Takže za ním budu muset jít s vysvědčením, aby mi ji dopsal. A pak se celý rok vyhýbat jeho hodinám. Což je trochu škoda, protože dějiny mě celkem baví. Jasně, není to tak dobré jako kouzla, ale i tak je to zajímavý předmět. Tohle všechno mi ale docvaklo až ve chvíli, kdy už mi Katie dávno zmizela z dohledu i s roličkou pro profesora.

No, uběhlo už několik dní, a zatím jsem se žádné odpovědi nedočkala. Teda, hned druhý den ke mně přilétla sova s dopisem, naštěstí to ale bylo jen o Lisy, která mi psala, že jede na pár dní k rodičům. Ale vyděsilo mě to pořádně. Teď už jen doufám, že Katie poznala, že nese něco, co by se k adresátovi dostat nemělo a roličku upustila do nějaké pořádně hluboké propasti nebo někam, kde ji nikdo nikdy nenajde. Anebo si to profesor přečetl, zasmál se nad tím a vzkaz vyhodil. Co je pravděpodobnější?

Radši přejdeme dál. Druhý den mi Velt řekl, abych s ním navštívila jeho babičku. Zamířili jsme do jedné malé vesničky Swineford. Neptej se mě ale, kde přesně to je. Prostě někde. Odcestovali jsme tam letaxem přímo z Děravého kotle a objevili se v jejich obývacím pokoji. Ani jsem si to tam nestihla pořádně prohlédnout, a Velt už mě pomalu nasměroval do kuchyně, kde byla jeho babička. Zatímco jsem se tam rozhlížela s otevřenou pusou, na něco se Velta ptala, ale pak už se vrhla na mě. Přivítala mě, a hned mi nabízela něco k jídlu. Ta ví jak si mě získat. Taky se mě začala vyptávat na všechno možné. Na to, odkud jsem, co dělají rodiče, jak se mi líbí ve škole, jestli Velt ve škole nezlobí a spoustu dalších otázek. Je vážně upovídaná, občas jsem ani nestihla odpovědět na předchozí otázku a už se mě vyptávala na další.

Po tomhle výslechu byl čas na čaj. Veltova babička rychlé mávnula hůlkou a vyčarovala patrona, který vyskočil oknem kuchyně ven (jak mi později Velt vysvětlil, poslala ho k sousedům, aby věděli, že je Velt doma), poslala nás do obývacího pokoje a během chvilky před námi stála bábovka i čaj. Nestihla jsem se ani napít, když se najednou otevřely dveře. Velt okamžitě vyskočil od stolu, dokonce málem shodil i konvičku s čajem, a letěl ke dveřím. Ke vchodu jsem neviděla, takže jsem jen seděla a čekala, kdo že to přišel. Poradila mi však Veltova babička, která z kuchyně zavolala, jestli je to Tyler a ať mu nabídne čaj a bábovku. Aha, takže to byl ten Veltův kamarád, o kterém se párkrát zmínil.

To už se ale u stolu objevil Velt společně s chlapcem přibližně v jeho věku. Velt nás okamžitě představil a opravdu se jednalo o Tylera. Je o trochu nižší než Velt, hnědovlasý a zelenooký. A vážně moc milý a zdvořilý. A nešlo si nevšimnout těch pohledů, které na sebe s Veltem občas vrhali. Prý kamarád. Pfff. To určitě! Přidala se k nám i Veltova babička, která z kuchyně přinesla ještě dva tácy chlebíčků a tác kotlových koláčků. I když, nesla není to správné slovo. Ty tácy se vznášely za ní. Všichni jsme se najedli, vypili čaj a s Veltem a Tylerem jsme se vydali na procházku.

Vyšli jsme z domu a já si konečně poprvé prohlédla Swineford. Musím říct, je tam vážně nádherně. A hlavně klid. Vydali jsme se polní cestičkou k listnatému lesu. Hned jsem si všimla hromady listí a samozřejmě že jsem do ní okamžitě skočila. Jak malá, že? Já vím, ale nešlo tomu odolat. A kluci mě hned následovali. Využila jsem toho, a hned jsem na ně začala házet listí tak, že skoro ani nebyli vidět. Pak jsem radši zdrhala. Nebylo mi to nic moc platné, uběhla jsem sotva pár metrů a to už mě držel Velt a házel zpátky do té hromady. Pak jsem v listí skončila zahrabaná zase já. No dobře, to jsem si zasloužila, sama jsem si začala. Chvilku jsme tam všichni tři ještě blbli a potom, co jsme ze sebe smetli všechno listí, jsme se vydali dál ušlapanou pěšinkou podél lesa. Všichni jsme šli mlčky, a užívali si ten klid. Dokonce jsem si cestou všimla i srnky. Pokračovali jsme dál, až jsme se dostali k rozcestí, poblíž kterého stál velký dub. Vydali jsme se doleva zpátky k domu. Počkej, nebo to bylo doprava? Hmm, fakt netuším. To je jedno, stejně to není důležité. Prostě, šli jsme alejí zpátky k domu. Tečka. Cestou jsem si ještě utrhla z jedné jabloně jablko. Teda, spíš jsem se o to jen pokusila, protože jablka byla vysoko, a já tam nedosáhla. Pár jablek mi nakonec utrhl Tyler, Velt mě ještě varoval, ať se moc necpu, protože se chystá upéct koláč. Na koláč jsem se těšila, na druhou stranu, Velt se nikdy nezmínil o tom, že by vařil. Nebo pekl. Doufala jsem, že to bude k jídlu, protože jsem začínala mít vážně dost velký hlad. Tyler mě sice ujišťoval, že vaření Velt zvládá, ale přece jen, jablka v tašce to jistila. Co kdyby náhodou. Velta jsem se taky zeptala, proč bydlí u prarodičů, a ne se svými rodiči. Říkal, že jeho rodiče hodně cestují kvůli práci, takže je moc nevidí. Bylo mi to trochu líto, ale jsem si jistá, že u babičky se má dobře. U babiček je vždycky dobře, ne snad?

Když jsme dorazili ke vchodu, narazili jsme na problém. Velt zapomněl klíče. Zatímco prohledával všechny kapsy, Tyler mu se smíchem připomněl, že jim je sedmnáct, vytáhl hůlku a kouzlem dveře odemkl. Velt se okamžitě vydal do kuchyně a já si s Tylerem sedla v obývacím pokoji. Vyprávěl mi o škole, kterou navštěvuje - Blaxtonovu chlapeckou školu čarodějných umění. Mám pocit, že o té nám říkal i profesor Blackwood, že tam společně s profesorem Archerem studovali. Vyprávěl mi taky o dalších školách, kde se učí kouzla… Nikdy mě nenapadlo, že jich je tolik. To už si to ale se spokojeným výrazem nakráčel do pokoje Velt, na sobě měl vínovou zástěru s nápisem 'Dobrá hospodyňka', kuchařskou čepici a hrdě nesl formu s koláčem. Vypadal vážně vtipně, dokonce i obličej měl umazaný od mouky. Musím ale uznat, že to vonělo úžasně. Velt položil formu na stůl, Tyler okamžitě vytáhl hůlku, kouzlem rozkrájel koláč a nechal mě vybrat si kousek. Jasně že jsem si chtěla vzít ten největší, ale nechtěla jsem být před Tylerem za takového otesánka. Takže jsem si vybrala ten druhý největší. Pak jsem se do něj nadšeně pustila. Vážně se mu povedl.

Velt s Tylerem se podělili o jeden talíř, jeden kousek koláče (ten největší) a jednu lžičku. Tyler ho ještě trochu škádlil, že tam dal až moc skořice, ale to ho vážně jen zlobil. Skořice tam bylo tak akorát. Když jsme dojedli, Tyler znovu mávnul hůlkou a všechno poslal do kuchyně. To jejich používání kouzel na všechno mě dost překvapuje. Mám pocit, že až se tohle všechno naučím a budu moci kouzlit i jinde než ve škole, stane se ze mě pořádný lenoch.

Chvíli potom, co jsme dojedli, dorazili i Veltovi prarodiče z nákupu. Poprvé jsem se seznámila i s jeho dědečkem. Byl trochu nerudný, ale nejspíš to bylo tím, že musel na nákupy. Dlouho jsme ještě seděli v pokoji a povídali si, pak už se ale dost připozdilo a já se musela vydat zpátky do Kotle. Sice mě všichni přemlouvali, ať tam zůstanu přes noc, ale další den jsem musela k rodičům, kteří už odjíždějí domů. Takže jsem jim jen poděkovala, slíbila, že se někdy určitě zastavím a znovu se nechala spolknout zelenými plameny.

V Kotli jsem si všimla Iz, která se konečně uráčila ukázat. A Rose tam byla taky. Vážně? Když se nudím sama v Kotli, ani jedna z nich není k zastižení, jen co si ale naplánuju něco jiného, tak se ty dvě objeví. Určitě mi to dělají naschvál! Jo, teď jsem na to přišla. Bude to tak. Sedla jsem si k nim. U stolu taky seděl jeden prvák, Elliot, a přidala se k nám i Caroline, další prvačka. Holky mi vyprávěli o tom, jak se ten den vydali do Portsmucku trhat jablka a k jezírku. Občas se taky dost ozýval Elliot. Přišel mi docela drzej. Hned jsme ho s Iz začaly trochu drbat. Říkala, že stejně chce do Zmijozelu, takže nic moc. Víš co je celkem vtipný, Deníčku? Z toho, co jsem se zatím dozvěděla, téměř polovina prváků si myslí, že mají předpoklady k tomu, aby je klobouk zařadil do Zmijozelu, přibližně stejná část si zase myslí to samé, ale o Nebelvíru. A pak je tu jen opravdu malá část lidí, která by radši do Havraspáru nebo Mrzimoru. Anebo jsou nerozhodní a nevědí. Vážně, co všichni na tom Nebelvíru a Zmijozelu vidí? Tímhle stylem brzy každý z nás bude moci mít vlastní pokoj, možná dokonce i dva. Vždyť kolik nás tam teď je? Já, Iz, Rose, Ash, Velt, Kal… možná ještě Ainiel a Daniel. Ale víc nás určitě nebude. No nic, budu doufat, že Moudrý klobouk bude moudrý, a nenechá se ovlivnit tím, že si všichni myslí, jak je Nebelvír a Zmijozel skvělý a že chtějí tam, a že je rozřadí podle toho, kam se skutečně hodí.

Ale vraťme se zpět. Kde jsem to byla? Jo jasně, u drzého Elliota. Všichni jsme se tam chvilku bavili o… no, už ani nevím o čem. Všichni postupně odcházeli spát, až jsme u stolu zbyli jen já, Iz a Elliot. Když se se slovy, že jde spát, zvedla od stolu i Iz, Elliot si uvědomil, že nemá kde spát. Takže jsem mu hned nabídla spacák, který mi nechala Vin, a že může přespat i u nás na pokoji. Všiml sis, Deníčku, že poslední dobou občas jednám pěkně ukvapeně? Nejdřív vzkaz pro Gratha, a teď nechám v našem pokoji spát úplně cizího kluka, kterého znám jen chvilku, a který ještě k tomu chce do Zmijozelu. Na druhou stranu, přece ho nenecháme spát dole v Kotli, nebo někde v parku na lavičce, že? Každopádně, s Elliotem jsme ještě dlouho seděli dole v Kotli a povídali si. Podařilo se mi z něho dokonce i vytáhnout to, že pochází z kouzelnické rodiny. Musela jsem mu ale slíbit, že to Iz neřeknu, protože ta se to z něho snažila celý den dostat a on jí to neřekl. Nakonec tak špatný není. Pokaždý ale využije situace a rýpne si. A tak se občas snaží tvářit hrozně děsivě. Což je celkem rozkošný, protože ten správně děsivej výraz bude muset ještě trochu natrénovat. Spíš trochu víc. Když už se opravdu hodně připozdilo, šli jsme spát. Elliot sice vypadal, že se mu ještě spát nechce, ale neměl na výběr. Pustila jsem ho do pokoje a vytáhla spacák. Vzala si kartáček na zuby, ručník a pyžamo, zamkla si kufry (víš jak, pro jistotu, chce do Zmijozelu, a po zkušenosti s tou holčinou, co mi vzala pití, si na věci radši dávám pozor). Když jsem se vrátila, už spal jak zabitej.

Dneska ráno jsme se s Iz vzbudili skoro stejně. Elliot ještě pospával, a tak jsme se s Iz chtěli vydat na snídani. Pobavilo mě, že i Iz si pro jistotu zamkla kufry. Aspoň nejsem jenom já tak paranoidní. Než jsme ale stihly potichu vyjít z pokoje, vzbudil se Elliot, takže jsme na něj chvilku počkali a zamířili dolů. S Iz jsme si koupily snídani a Elliota jsem pustila na příčnou. Nevím, co tam chtěl dělat, když bylo ještě brzy a banka byla ještě zavřená, ale chtěl tam, tak proč ne. Po snídani jsem se vydala na autobusovou zastávku a jela se rozloučit s rodiči, kteří odjížděli domů. Mrzí mě, že už odjeli, ale taťka se musí vrátit do práce a já stejně za pár dní odjíždím. Každopádně, stejně jsem s nimi strávila celý den. Nabalili mi zase tunu sladkostí a jiných dobytek, pohrála jsem si ještě s Lucasem, který chudáček snášel celkem blbě to, že mě zase dlouho neuvidí. Když už opravdu odjížděli, držel se mě jak klíště a nechtěl se pustit. Pořád mě přemlouval, ať jedu taky domů, že prý do školy chodit nemusím. On tam přece taky nechodí. Achjo, vážně mi po tomhle nebylo zrovna moc dobře. Zpátky do Kotle jsem se vracela s fakt těžkým srdcem. Cestou jsem si ještě koupila pizzu, ale v tu chvíli jsem na ni ani neměla moc velkou chuť. Sedla jsem si k Veltovi, ale moc jsem se s ním nebavila. Přisedla si k nám i Iz, a myslím, že se tam chvíli objevila i Rose. Nálada se mi zlepšila až ve chvíli, kdy si k nám přisedla profesorka Leadenrose, a k vedlejšímu stolu jeden chlápek. Nejdříve jí trochu otravoval (to otravoval ber s rezervou) a profesorka se k němu párkrát otočila. I když ti dva dělali, jako že se vůbec neznají, myslím, že se znají moc dobře. Byl to ale celkem zábavný pohled, že jsem pozapomněla na to loučení a s chutí jsem se pustila do pizzy. To nebyl moc dobrý nápad. Tentokrát jí ten chlápek totiž nejdříve začal dělat parohy a hrozně si tím bavil. A my s Iz taky. Chudák profesorka, pořád nevěděla, čemu se tak smějeme. Pak jí kouzlem začal zvedat prameny vlasů nahoru. To bylo zrovna ve chvíli, kdy jsem si do pusy nacpala opravdu pořádný kus pizzy a pohled na profesorku Leadenrose, které lítají ve vzduchu vlasy mě tak rozesmál, až jsem se tam začala dusit. Chlápek v tom ještě chvilku pokračoval, a i když to bylo vážně zábavné, naznačila jsem profesorce, ať se otočí. Já se prostě chtěla v klidu najíst. Už tak stačilo, že mi tam Iz div neslintala na moji pizzu. Chlápek se samozřejmě začal tvářit, jakože on nic, on muzikant. Profesorce ale asi bylo hned jasné, co se asi dělo. Měla jsem trochu výčitky z toho, že jsem se jí takhle smála. Z profesorů se prostě sranda nedělá. Ani z profesorky Leadenrose, ani z profesora Gratha. Naštěstí, to vzala v pohodě. Chvilku s námi ještě poseděla, pak se ale rozloučila a šla pryč. Cestu ji znovu zkřížil ten chlápek. Zase si tam něco vyřizovali a pak zmizeli.

Chvilku jsem s Iz ještě poseděla, ale zase mě přepadla trochu blbá nálada, takže jsem radši šla do pokoje postěžovat si tobě, Deníčku. Iz dorazila chvilku po mně, ale už spí. Já si ještě skočím do koupelny a taky zalehnu. Dobrou noc.
~ Faye
*nakreslený vytlemený smajlík* Tak si představ, že cestou do koupelny jsem narazila na Elliota, který se rozhodl přenocovat na chodbě. Zase si nezařídil pokoj. Vážně, to je to tak těžké? Celý den jsem ho neviděla, a tak jsem si myslela, že už bydlí. Chyba. Takže zase spí u nás. Neodpustila jsem si ale pár poznámek, musela jsem si z něho ale zase udělat trochu srandu, že jo? Nakonec na mě počkal, než jsem se vrátila z koupelny, dokonce mi i pochválil poje super pyžámko, které mi poslali rodiče k Vánocům. Je vidět, že když chce, umí být i milej. Jen teda nemá rád kočky. Nechápu. Když si na pokoji všiml Olivera, vypadal, že by se nejraději vrátil zpět na chodbu a přespal tam. Já si z něj ještě dělala srandu, že je možný, že mu Oliver vleze v noci do spacáku. To tak, tomu se zalíbila moje postel a pořád se mi v ní roztahuje. Oliver, ne Elliot. Elliot zalehl do spacáku a během chvilky usnul. A teď už vážně dobrou noc.

~ Faye ♥


Zápis #28 - Vánoce v létě

2. ledna 2018 v 16:58 | Faye |  2. ročník (2006/2007)
16.8.2006
Visánek

Milý Deníčku,
tentokrát ti trochu nezvykle píšu už ráno. Ráno jsem vstala, a protože Iz ještě spala a já jsem ji nechtěla vzbudit, takže jsem si vzala zbytek brigády, který mi ještě zbýval dodělat, a vydala se do Visánku z jezírku. Přece jen je dneska pěkně, tak proč být zavřená v Kotli, že?

No, ale vraťme se k sobotě. To se tu totiž konala akce s názvem Vánoce v létě. S Lisou jsme se tam hned po snídani vydaly. Už tam na nás čekala tabule s harmonogramem dne.

Nejdříve nás čekalo pár slov na úvod. Poté začalo přihlašování do první soutěže. Letní koulovačky. Té se mohlo zúčastnit pouze prvních deset lidí. Nejdříve jsme dostali pokyny, jak si vyrobit papírové koule. Nic složitého na tom nebylo, ale bylo to dost zdlouhavé. Když jsem si všechno připravila, Lise zbývalo ještě docela dost papíru, takže jsem jí nechala svůj kotlík a sušící plechy, aby se to trochu urychlilo. Pak už se konečně začalo. Držela jsem se celkem dlouho, pár lidí jsem myslím i vybila, pak mě ale trefila jedna koule. A mám pocit, že ji hodil jeden prvák, který se zapojil do koulovačky, i když nebyl přihlášený. Jistá si tím ale nejsem. Každopádně, když jsem šla na místo, kde se měli shromažďovat ti vybití, trefila mě ještě jedna koule. Ta byla myslím od Ethana.

Posuneme se k další soutěži - závod v plavání. Tam se zase vyznamenala jedna prvačka, která se soutěže zúčastnila i přesto, že neměla plavky. Docela odvaha, řekla bych. Pravidla byla jednoduchá. Najít v jezírku čtyři vánoční klobouky různých barev. Tahle soutěž mě dost bavila a možnost být ve vodě jsem si vážně užívala. Z vody jsem vylezla někdy v první polovině. Moc lidí tam ještě nebylo, kolikátá jsem ale přesně byla, to nevím. Ono celkově, v tom umístění byl trochu zmatek. Klobouky jsme si ale (nejspíš) mohli nechat. Pár lidí se na to ptalo, odpovědi se ale nedočkali, takže většina si je nechala. Určitě se někdy budou hodit.

Poslední soutěží byl vědomostní běh. Tam se nejdříve hoodně dlouho přihlašovala. Téhle soutěže se totiž zúčastnili skoro všichni, co tam ještě zůstali. Potom už ale začala soutěž. Každý z nás dostal sešit a propisku, rychle nám vysvětlili pravidla a všichni naráz jsme vystartovali. Pravidla byl opět jednoduchá. Prostě běžet okolo jezera, zastavit se u tabulí, na kterých byly otázky, zapsat si odpovědi a běžet dál. Hned u první tabule mě ale trochu zradila propiska. Vůbec nechtěla psát. Naštěstí si to ale celkem rychle rozmyslela a já běžela dál. Sice jako poslední, ale v průběhu závodu jsem několik lidí předběhla. V cíli jsme odevzdala sešit a čekali jsme na vyhlášení.

Čekání nám ale zkracovalo několik prvaček, které se chovaly trochu podivně. Neustále se tam válely po zemi, něco neustále vykřikovaly a tak dále. Pomalu na některé prváky měním názor. Teda, jsou tu ti, kteří se chovají normálně, a dá se s nimi v klidu bavit. Pak tu jsou ale ti, se kterýma se prostě bavit nedá. Snad se brzy dají dohromady.

Když už bylo všechno opravené, následovala vyhlášení. To bylo vážně dost pozdě a hodně zdlouhavé. Zvlášť, když jeden z prváků zřejmě usnul ve stoje, a druhý se nabídl, že mu odměnu převezme. Rozmyslel si to ale se slovy, že to vzít už nemůže, protože se mu to nevejde. Nevím teda, co je těžkého na tom vzít ten pytlík do ruky. To je ale jedno. Jak už jsem ti psala, to vyhlašování bylo celkem zdlouhavé. S Lisou jsme ale odcházely hned potom, co jsme si obě převzaly své odměny. Pytlíky s cukrovím. Myslím, že ho budu jíst až do Vánoc.

Lisa šla hnedka spát, já si ještě chvilku sedla v Kotli, koupila si jídlo a pití, potom jsem vzala Olivera ven, aby se trochu proběhl, a pak jsem šla spát. Byl to celkem náročný den a já byla fakt utahaná. Na pokoji jsem taky narazila na Iz, která už taky spala. Škoda, že na tu akci taky nedorazila.

Druhý den ráno jsem si koupila snídani a posadila se ke svému oblíbenému stolu. V klidu si takhle snídám, když v tom ke mně přišla jedna prvačka a zeptala se mě, jestli si nemůže přisednout. Asi se chtěla seznámit. Já ale měla fakt velký hlad, takže jsem do sebe cpala snídani a řeč se mnou moc nebyla. Když jsem dosnídala, šla jsem vyhodit prázdný pytlík od snídaně a vracela se ke stolu s tím, že se s tou prvačkou pustím do řeči. U stolu ale na mě čekalo překvapení. Moje pití, které jsem si tam nechala, zmizelo. Koukla jsem na tu holčinu a chtěla jsem se jí zeptat, jestli ho náhodou nevzala a jestli radši nechce koupit vlastní pití. Než jsem ale stihla otevřít pusu, vystartovala od stolu a někam utíkala. Já jsem za ní jen koukala s otevřenou pusou. Já bych jí to pití vážně koupila. Všechno to ale dopadlo trochu jinak. Napůl zaraženě a napůl pobaveně jsem totiž poznamenala, že mi ta holka ukradla pití. Slyšeli to ale Velt a Amai. Velt se jen zeptal, kdo to byl a pak vystartoval směrem, kterým utekla. Amai se mě mezitím začal vyptávat, co jsem to měla za pití. Nejdřív jsem nechápala, proč na tom zaleží, docvaklo mi to ale ve chvíli, kdy zamířil k baru a objednával mi pití. Což vážně nemusel. Ale jinak, všiml sis, jak to mám pěkně zařízené? Jeden se vydá pronásledovat tu holčinu, zatímco druhý mi už kupuje pití. To už se ale vracel Velt, který sebou táhl tu holčinu. Chtěl, aby se mi omluvila a to pití mi vrátila. Což taky udělala. A pak zase rychle zmizela.

Jinak se přes den nic moc nestalo. Na večer jsem se ale vydala do pizzerie, protože jsem měla vážně šílenou chuť na něco jiného, než obloženou bagetu. Došla jsem tam, objednala si a zrovna když jsem platila, vlétla do pizzerky sova s balíkem. Vážně skvělé načasování. Ti prodavači se naštěstí tvářili, jako že nic neví. Možná jsou na to trochu zvyklí. Anebo to jsou třeba taky kouzelníci. To už je celkem jedno. Rychle jsem popadla balík i pizzu a letěla zpátky do Kotle. Tam jsem do sebe nacpala kousek pizzy a vydala se na pokoj začít pracovat na brigádě. Jenže, stihla jsem slepit dopisy, a když jsem se pak vrhla na papírové pytlíky, zjistila jsem, že lepidlo došlo. Pěkný. Hned jsem jim poslala dopis s dotazem, zda mi zašlou další lepidlo, anebo jestli si ho mám koupit. Pro jistotu jsem jim zaslala i prázdnou nádobu od lepidla. Naštěstí mi ale Lisa později půjčila svoje lepidlo. A já si ještě jedno radši koupila. Však ono se neztratí a bude se hodit, až příště zase z ničeho nic takhle dojde.

Lepit se mi ale nechtělo, takže jsem zamířila zase dolů do Kotle a Lise jsem ještě řekla, ať dorazí dolů, na pizzu. Dole jsem narazila na Ashe a později se opravdu přidala Lisa a taky Velt. Pizza se spořádala a Ash se cpal cukrovím. Potom Lisa už šla spát, Ash se vydal koupit si další kakao a zůstal sedět na baru s Nat a tak jsem zůstala s Veltem sama. Také jsem si všimla toho, že do truhličky na inzeráty přibyl další inzerát. Další proto, že jeden se tam objevil už ráno, jenže šlo o prodej činidel a až od sedmnácti. Takže jsem měla smůlu. A u toho druhého taky. Ten byl zase od patnácti. Trochu mě to naštvalo, protože podle popisu to znělo, jako že se bude odklízet bordel, který tam vznikne v tom zmatku, až se otevře banka a prváci začnou zběsile nakupovat vše potřebné. Vážně to ale podle toho popisu tak znělo. To bych zvládla taky. Jsem zvědavá, jestli to vážně bude to, co si myslím.

Taky jsem trochu vyzvídala, na jaká kouzla se můžu těšit další rok. Čekala jsem, že mi Velt řekne, ať si počkám, že se to časem dozvím. Překvapil ale, a celkem ochotně navrhnul, že to bude i s názornou ukázkou. Hned první, co mě napadlo, bylo to, že mi bude chtít nabarvit vlasy nebo kůži. A nemýlila jsem se. Nuda, o tom, že se budeme tohle učit, už vím. Dovolila jsem mu ale nabarvit mi vlasy pod podmínkou, že to nebude modrá. Tu jsem si už užila. Jenže, Velt mi trochu blbě rozuměl, a já měla modrou hlavu. Pak mi ji přebarvil na zrzavou a nakonec jsem si vyškemrala fialové vlasy. Pak už teda začal vykládat o kouzlech, o kterých ještě nevím. Hned mě zaujal kolotoč. Ten ještě neznám. Takže po tom, co jsem se ujistila, že to nebude mít žádné dlouhodobé následky (nechtěla jsem, aby to zase skončilo podobně jako s želé nohama a já se netočila do kola půl dne) ho na mě použil. Byla to vážně sranda. Najednou jsem se musela pořád točit do kola. Těším se, až se to naučím. Trvalo to ale jen malou chvilku, tak jsem ho poprosila, aby mě roztočil ještě jednou. To taky udělal. Pak se ale stalo několik věcí naráz. Já se chvíli točila, okolo mě prošla jedna prvačka, která se ale poroučela k zemi, Amai se jí omlouval a Trewis vystartoval ze svého místečka za barem a sprdnul Velta i Amaie, že tohle kouzlení ať dělají někde jinde. Pak jim ještě říkal něco o tom, že ještě jednou a bude tu na ně čekat u dveří jakési překvápko. A já měla výčitky z toho, že jsem Velta nutila, ať mě roztočí. I když si spíš myslím, že tohle celé bylo kvůli tomu, jak Amai omylem podrazil nohy té prvačce. A tak trochu si říkám, na koho to podražení bylo původně mířeno…

No, později jsem se vydala zpátky do pokoje, dodělala pytlíky, a protože se mi ještě nechtělo spát, tak jsem se pustila ještě do šití. Lepení krabic jsem si nechala až na druhý den. O tom jsem ti ale už řekla na začátku tohohle zápisku. No budu končit, musím se vrátit do Kotle, protože Velt slíbil Lise, že se tam dneska ráno zastaví Uriel. O něm jsem ti ještě nepsala, že? No, vysvětlím ti to příště. Teď už vážně nestíhám.

~ Faye ♥

Vánoce v létě IVánoce v létě IIVánoce v létě III

Vánoce v létě IVVánoce v létě VVánoce v létě VI

Vánoce v létě VII