Prosinec 2017

Zápis #27 - Noc pod širákem a příjezd prváků

31. prosince 2017 v 0:20 | Faye |  2. ročník (2006/2007)
11.8.2006
Londýn, pokoj v Děravém kotli

Milý deníčku,
tentokrát ti řeknu něco málo o tom, jak jsem poprvé spala pod širákem a jak do Kotle přijeli noví prváci. Tedy, ne že by tyhle dvě věci spolu souvisely. Sice už se ke mně doneslo něco málo o tom, jak katastrofálně to občas po příjezdu prváků do Kotle vypadá, ale musím říct, že letos se většina z nich chová normálně. Až teda na kluka, který si jeden den přisedl k Lise, chválil jí vlasy a pak jí požádal, jestli by ho také neučesala. Anebo ten, který si ke mně jednoho dne ráno přisedl, zrovna když jsem psala dopis pro Iz. Byl asi trochu zvědavý a neustále mi koukal do dopisu. Doufám, že si početl, protože jsem tam zatím psala jen o tom, jak si ke mně přisedl prvák, který mi kouká do dopisu.

No ale vraťme se ke dni, kdy jsem se, společně s dalšími holkami, vydala na ostrov u Portsmucku, kde jsme měli spát pod širákem. Ten den jsem se nejdřív vydala s Lisou na zmrzlinu. Ke zmrzlině jsem si koupila ještě čokoládovou žabku. A pak ještě jednu. Zjistila jsem, že i Lisa sbírá kartičky, takže když jsme se vracely zpátky, obě jsme si skočily na pokoj pro svá alba, sedly si dole ke stolu a četly o osobnostech na kartičkách. Musím říct, že na těch kartičkách jsou občas fakt hodně divní lidé. Třeba takový chlápek, který byl sice výborný lékouzelník, ale taky začal používat kletbu, díky které se ti začnou rozkládat vnitřnosti. Nechutné, že? A taky je prý snad údajně zkoušel i na mudlech. Vážně jsem měla nutkání tu kartičku vyhodit do koše a do alba ji ani nedávat. Ale jednou chci mít to album kompletní, takže jsem jí tam prostě dát musela. Radost z toho ale nemám. Další zajímavou osobností je například chlápek, který napsal knihu, kvůli které ho opustila jeho manželka, děti, přišel o práci a tunu dalších věcí, a až pak byl konečně šťastný. Anebo ten, který se měl starat o hladomor v Africe. Všem pak udělal laskavost když- no radši to nechám být, ať se zase nezakecám. Byla bych schopná psát ti o každé kartičce, co mám. Ale vlastně, o jedné se ještě zmínit musím. Představ si to, Drákula je skutečný!

Teď už se vážně dostanu k té noci pod širákem. Jak jsme si tak s Lisou seděly a bavily se čokokartami, otočila se k nám Rose, která seděla u vedlejšího stolu. Ne ta naše Rose, ale ta Nebelvírská. Zeptala se nás, jestli bychom nešly, a s Lisou jsme obě souhlasily. Proč taky ne, kartičky nám už docházely, a tak jsme aspoň nemusely vymýšlet, čím se dál zabavit. Rose si taky všimla alb a dala nám svoje karty, které jsme si s Lisou rozdělily. Trochu jsme se zapomněly, a najednou koukáme, že se holky už zvedají s tím, že se odchází. Rychle jsem teda zaběhla na pokoj, kde jsem se převlékla (šatičky se mi vážně nezdály jako vhodný oděv na noc pod širákem) a pobrala pár věcí. Pak už jsme se pomocí letaxu přemístily do Portsmucku, a pak jsme se vydaly a cestu k ostrovu. Cestou jsme taky musely skákat přes kameny. Při té své šikovnosti jsem čekala, že spadnu do vody. Naštěstí se tak ale nestalo. Cestou jsem si ale uvědomila jinou, celkem důležitou věc. Neměla jsem žádný spacák! Docela blbé, že? Přemýšlela jsem nad tím, jak to vyřešit, zachránila mě ale Vin (což je sestra Jenn), která se hned ptala, kdo nemá spacák a pak nám je skočila koupit. A já jsem byla ráda, že nejsem jediná, která zapomněla na tak podstatnou věc.

Taky bych ti mohla říct, kdo všechno tam byl, že? Schválně jestli si vzpomenu na všechny. Takže byla jsem tam já. Pochopitelně, jinak bych ti o tom nemohla psát. Pak taky Lisa, a holky ze Zmijozelu, Charlotte a Avaline. Ty se ale během večera beze slova vypařily. Pak tam byla jedna budoucí prvačka, Sophie. Dále tam pak byla Katie a Anet, což jsou o rok starší holky z Nebelvíru. A jsou trochu… no, jsou hodně slyšet. Pak tam ještě byla Lu z Mrzimoru, a Rose a Wenn z Nebelvíru. Dále už zmiňovaná Vin a pak taky jedna slečna, která se myslím jmenovala Jenifer. Ta později taky odešla (a na rozdíl od Char a Av se ale alespoň rozloučila).

To by bylo na úvod asi všechno. Po představování a rozdání spacáků se řešilo, kdo bude kde spát. První návrh byla jeskyně. Když jsem tam ale vešla, dost jsem se zděsila. Byla to tam samá pavučina a pavouci! No fuj. Pomalu jsem se smiřovala s tím, že tam budu muset opravdu spát. Oddechla jsem si, když někdo, myslím, že to byla Vin, řekl, že v jeskyni spí jen blázni a že kdo nechce, může spát venku před jeskyní. Mnohem lepší. Radši ať po mě lezou veverky a králíci, než pavouci. Tohle dohadování o tom, kdo bude kde spát, bylo ale celkem k ničemu, protože nakonec všichni zůstaly venku. Málem bych ještě zapomněla! Skoro všem nám tam začaly chodit balíky s brigádou. Skvělé načasování.

Pak se začala hrát hra "Nikdy jsem…". Celkem jednoduchá hra. Šlo o to, že jedna řekla, co ještě nikdy nedělala. Ti, pro které to ale neplatí, si pak za trest museli vzít bonbón. Hrozný trest, že? *vytlemený smajlík* Starší holky místo bonbónů měly flašku ohnivé whisky. K té se ale taky dostanu. Ta hra mě ale moc nebavila. Tedy, ne že by byla špatná, ale hrozně dlouho jsem si nemohla vzít žádný bonbón. Dva jsem si vzala hned na začátku, a pak jsem dloooooouho čekala na další bonbón. Možná by nebylo špatné, ta pravidla trochu pozměnit. Jako vážně, sedět tam před tou kupou bonbónů, bylo vážně mučení. Nakonec mě zachránila Sophie, když prohlásila, že nikdy nepila alkohol. V tu chvíli jsem byla hrozně ráda za to, že jsem jako malá ochutnávala to hnusné dospělácké pití. Někdy během hraní se vypařila Avaline, a po ní i Charlotte. Obě odešly s tím, že si potřebují odskočit. A už se nevrátily. Anet se sice snažila přesvědčit Vin, aby se po nich šla podívat, ale bez úspěchu. Myslím, že všem bylo jasné, že se prostě jen vypařily. Taky se Anet a Katie ocitly ve značně podnapilém stavu. To se nejvíc projevilo, když Lu (myslím) řekla, že nikdy nerozbila kolejní majetek. Katie se hned ozvala, jestli se k tomu počítá i sova, pak z toho byla krysa, veverka, štěně a kdoví co ještě. Což byla zřejmě narážka na tu mrtvou krysu. Holky se pak šly vykoupat, pak postupně odpadly, a byl celkem klid.

My jsme se přesunuly ke hraní flašky. Teda, ten zbytek z nás, co ještě nespal, takže já, Vin, Wenn, Sophie, Lu a Rose. Ta už mě bavila mnohem víc. Hned první úkol, který jsem dostala, bylo pořádně se napít z flašky té ohnivé whisky. Moc se mi do toho nechtělo. Rose ještě řekla, že to trochu pálí. Jó, kdyby jen trochu. Byl to děs. Naštěstí jsem se nenapila pořádně, ale jen trochu. Ale pusa mě pálila hodně. Tohle vážně nebude mé oblíbené pití. Byla trochu smůla, že svoje nealko pití, které jsem si donesla, jsem už dávno vypila. Snažila jsem se na to pálení v puse nemyslet, pak jsem se ale natáhla pro jeden ze džbánů, které donesla Vin. Vím, že o jednom z nich říkala, že je pro mladší 13ti let. Z jednoho pily Katie s Anet (a jak pak dopadly), takže jsem radši sáhla po tom druhém. Jenže ani ten nebyl nealko. Bylo v něm pivo. Holek jsem se zeptala, jestli je k pití ještě něco jiné, jenže se mi dostalo odpovědi, ať piju, že se mi aspoň bude líp spát. No, takže jsem se toho piva nakonec napila. Rozhodně chutnalo mnohem líp, než ta whisky a líp, než když jsem ho ochutnala poprvé ještě doma. A vypila jsem skoro celou flašku. Flašku jsme hrály hrozně dlouho, když jsme šly spát, už pomalu začalo svítat. Já už se pak trochu i uvolnila, ze začátku tam na mě bylo moc neznámých lidí. Ke konci jsem se pak už i docela rozkecala.

Probudila jsem se celkem brzo, všechny holky ještě spaly. Nebo spíš mě probudil králík, který mi skočil na hlavu. A ještě jsem k tomu objímala tu flašku s pivem. Radši jsem ji hodila do tašky, a snažila se znovu usnout, protože mě pěkně bolela hlava. Asi jsem si sebou měla vzít polštářek pod hlavu. Když jsem se probudila podruhé, některé holky už byly vzhůru - Vin, Lisa, Anet a Lu. Každá jsme posbírala své věci (Vin nám ještě řekla, že ty spacáky si můžeme nechat) a Vin nám nabídla, že pokud chceme, přemístí nás do Kotle, abychom nemusely skákat přes ty kameny. Byla jsem za to ráda, protože s tou bolavou hlavou bych asi určitě skončila ve vodě. Kdybych ale věděla, jaké to přemístění je, vybrala bych si radši to skákání přes kameny. Jako jo, bylo to rychlejší, ale děsně se mi pak zamotala hlava, takže jsem byla ráda, že jsme se objevily hned vedle stolu, a já okamžitě zasedla na židli. Radši. A zase jsem měla hroznou žízeň. V láhvi jsem měla ale jen zbytek toho piva, takže jen co se mi přestala motat hlava, pomalu jsem zamířila směrem k baru a koupila si pomerančový džus. A protože se ten den v Kotli začali objevovat prváci, byl všude zmatek. Takže jsem zamířila na pokoj, kde jsem tu noc chtěla trochu dospat. Usnula jsem ale jen na chvilku, a pak jsem se radši pustila do lepení brigády. Je trochu zvláštní, že v tom stavu, v jakém jsem byla, jsem to všechno zvládla docela rychle. A ani jsem nic nepokazila. Pak už jsem zamířila zase dolů, kouknout se co se tam děje. Byl tam stejný zmatek, jako ráno. Možná dokonce ještě větší. I projít Kotlem byl celkem problém, všude někdo postával a zavazel. Takže jsem se prodrala tím davem a zamířila do banky, abych si vyměnila libry za galeony. Tam byl naštěstí klid. Automaticky jsem zamířila za tím skřetem a mokrým hadrem na hlavě, a přemýšlela nad tím, jestli by se po mně vrhla ochranka, kdybych mu ten hadr sebrala. Nakonec jsem si to ale rozmyslela. Nechtěla jsem to riskovat.

Cestou zpátky do pokoje jsem potkala Lisu, která už se taky dala do kupy, půjčila jsem jí Katie, aby také poslala svoji hotovou brigádu. Lisa potom zamířila do banky a já na ni počkala dole v Kotli. Když se vrátila, zamířily jsme do Visánku a pak zase na zmrzlinu. To už mi bylo celkem dobře. Do Kotle jsme se vracely až večer, to už tam byl relativně klid. Narazila jsem tam na Velta, ze kterého jsem hned začala tahat informace o tom, co by chtěl z Vánocům. Já bych mu něco i vybrala sama, jenže podle množství kufrů, které má, mi bylo jasné, že bych se určitě trefila do něčeho, co už má.

Druhý den jsem se konečně dočkala vysvědčení. Už bylo na čase. Potěšilo mě, že mám ze všeho Véčko. Teda až na dějiny, které ještě nejsou opravené. Takže mi to vysvědčení trochu kazí, protože díky nim mám ve spodní kolonce neprospěla. Ale mají to takhle všichni, takže to neřeším. Jo a taky se mi ten den konečně ozvala Iz! Že jí to ale trvalo… Omlouvá jí jen to, že dopis posílala klasickou poštou, protože sebou do Maroka nebrala Franka. Prý špatně snáší teplo. Psala mi o tom, jak tam jsou ubytovaní v nějakém sídle, který má dva bazény, jak si to tam užívá a tak dále. Poslala taky nějaké fotky. No prostě, jsem jí nehorázně záviděla. Večer jsem jí ještě chtěla odepsat, ale narazila jsem v Kotli na Ashe, kterého jsem už pár dní neviděla. Moc do řeči mu ale nebylo. Většinou jsem kecala jen já, on občas přikývl, nebo krátce odpověděl… No prostě s ním moc řeč nebyla. Takže jsem si radši objednala svoji oblíbenou bagetu a cpala jsem. A tím oblíbenou myslím to, že už bagetu nechci ani vidět. Je to jediné jídlo v Kotli, ze kterého se aspoň trochu najím. Chtěla jsem si dát ještě polévku, jenže Trewis trval na tom, že jedinou, kterou mi prodá je rybí. A na tu jsem vážně neměla chuť. Ale zpět k Ashovi. Co se s ním doopravdy děje jsem si uvědomila až ve chvíli, kdy se vedle mě na baru objevila Rachel. S Ashem se maximálně tak pozdravili a nic víc. Takže, jen co se vrátila ke stolu, kde seděla s Lill, začala jsem z Ashe tahat informace. Trochu neochotně, ale přece jen mi nakonec řekl, co se děje. Ve zkratce, Rachel několikrát narazila na Ashe a Anet, což jí celkem pochopitelně vadilo. Taky mi pověděl o tom, jak mu jednoho dne Rachel řekla, že budou jen kamarádi. No, prostě se do toho zase nějak zamotal, ani sám nevěděl, jak. Ukázal mi taky knihu, kterou dostal od Anet jako dárek. Deníčku, neuvěříš, co to je za knihu. *vytlemený smajlík* Napsal ji jistý pan Svůdný a jmenuje se Jak se blejsknout u príma kočky. Jo, to je vážně kniha přesně pro Ashe. Kdybys to náhodou nepochopil, to byla ironie. Myslím, že zrovna Ash tuhle knihu nepotřebuje. Ale zpět ke knize. Nevím, jestli byla psaná pro pobavení nebo ne. Já doufám, že jo. Nejdříve jsou tam rady, jak by chlapci mohli oslovovat dívky. Můj favorit je oslovení moje vlezdopeněženko. Ale je jich tam mnohem víc. U téhle části jsem se vážně bavila. Pak mě ale smích přešel. Nejenže tam ten pan Neuvěřitelně svůdný radil, ať holkám prohledají tašky a pokoje, aby našli jejich deníčky. Jako vážně? Číst cizí deníček? To je vážně hnus. Ash souhlasil a říkal, že on by to nikdy neudělal. Jdeme k dalším perličkám. Další rada, jak získat slečnu byla ta, dát jí lektvar lásky. Další hnusárna. Pak tam byla ještě myslím hypnóza. To jsou vážně rady… Potom tam byly ještě kapitoly, o tom, jak se rozchází kluci s holkama a naopak a jak se vzpamatovat z rozchodu. Jestli teda ta kniha nebyla brána jako vtip, tak pak Svůdný asi moc svůdný nebyl a spíš dostával samé kopačky. Na tom jsme se shodli s Ashem i Lisou. Když jsem četla poslední kapitolu, Ash zmizel za Rachel, která šla spát. Já už jsem byla taky utahaná, takže jsem vzala knihu, rozloučila se s Trewisem a ještě mu doporučila, ať se to knihou opravdu neřídí a vydala se do postele. Nedošlo mi ale, že cestou pravděpodobně narazím na Ashe a Rachel, kteří odcházeli chvilku přede mnou. Takže když jsem a ně narazila hned za schodištěm, chvilku jsem zůstala překvapeně stát. Nechtěla jsem je ale rušit, takže jsem jen Ashovi vrazila knihu, rozloučila se s nimi (no dobře, spíš jen zamumlala dobrou) a letěla do pokoje.

Další den se konala brigáda ve Visánku. Česali jsme ovoce. Jablka, hrušky a broskve. Z těch všech brigád, na kterých jsem byla, tohle byla asi ta nejnáročnější brigáda ze všech, ale zase jsme tam dostali skvělé svačinky. Konečně lepší jídlo než z Kotle. Velt na mě hned zezačátku zakouzlil to kouzlo, díky kterému slyšíš v hlavě jeho hlas, a řekl mi, že mi to ovoce, které natrhám, bude přenášet do přepravek. Což bylo super, aspoň jsem pořád nemusela lítat s plným košíkem sem a tam. Pak jsme se ale dozvěděli, že si klidně můžeme ty přepravky vzít k sobě. Když už mě to trhání celkem utahalo, odevzdala jsem věci a vydala se zpátky do Kotle. Tam jsem si společně s Veltem sedla ke stolu, u kterého seděli prváci. Velt jim začal vyprávět o tom, jak na nich bude trénovat barvení kůže atd. Chudáci, ještě pořádně ani nevědí, co je bude čekat. Jestli to bude stejné jako u nás, tak ze začátku budou každou chvíli obarvení. Ale pokud vím, letos bych se taky měla konečně naučit barvit kůži a vlasy. Takže já budu zase trénovat na Veltovi a Rose. A už se těším.

S Veltem a jedním prvákem, Jessiem, jsme se vydali na zmrzlinu. Velt zval, takže jsem si poručila rovnou zmzlinový pohár. Moc dobrý zmrzlinový pohár. Jessiemu jsme pak ukazovali další kouzelnické dobroty. Velt mu koupil čokoládovou žabku, do té se mu ale, při představě, že se hýbe, moc nechtělo. Takže jsem zatím vytáhla pytlík se zvuky, což jsou stejně ty nejlepší bonbóny. Velt pak koupil ještě bertíkovy lentilky, před kterýma jsem Jessieho varovala. I tak si ale vzal. Ze začátku měl celkem štěstí, pak si ale vzal dvě naráz. Ta kombinace ale asi moc dobrá nebyla, a on celý zelený zamířil na záchod, aby ty lentilky vyplivnul. Velt ho potom napodobil, vzal si také dvě naráz, ale zase měl nějaké dobré. Já to pořád říkám! On má čuch na ty dobré, ty sní a ty hnusné potom rozdává.

Taky jsme se vydali do dalšího obchodu se sladkostma. Já tam původně ani jít nechtěla, protože bych zase utrácela. Pak sem si ale uvědomila, že stejně nemám co utrácet. Vidíš to, úplně jsem ti zapomněla říct, že se Lisa konečně dočkala, a má sovu. Vhodila si totiž objednávku, ale ani jedna jsme nepočítali s tím, že tu sovu dostane ještě ten den. Takže jsem jí půjčovala sedm galeonů, aby ji vůbec mohla zaplatit. Ale jdeme zpátky ke sladkostem. Velt tam nakoupil snad úplně všechno. Dokonce i jedny bonbóny, které jsme ani jeden z nás nikdy neměli. Už nevím, jak se jmenovali, ale hned jsem je ochutnala. Čekala jsem, že to bude něco podobného jako šumivky, po kterých pak levituješ. Jenže nic se nedělo. Aspoň jsem si to teda myslela. Že něco není v pořádku, mi napověděl až Jessieho a Veltův špatně skrývaný smích. Když jsem se koukla do zrcadla, zjistila jsem, že mám totálně rudé uši a nos. Naštěstí to ale celkem rychle zmizelo. A hádej, co se stalo potom. Zůstali jsme v tom obchodě se sladkostmi zamčeni. Nikdo z nás vůbec nehlídal čas. Štěstí se Veltovi povedlo odemknout.

V Kotli jsme si pak sedli ke stolu a brzy se k nám připojila i Susie ze Zmijozelu. Vyprávěli jsme Jessiemu o kolejích a nějakým způsobem jsme se dostali až k profesorce Leadenrose a citlivému tématu - mudlům. No, Susie říkala o tom, že nemá ráda profesorku Leadenrose, to se zase nelíbilo Veltovi a docela ho to rozčílilo. Nakonec se ale diskuze uklidnila, když Velt skočil pro plyšový model telefonu a začal Susie vysvětlovat, k čemu slouží. A docela to i vypadalo, že jí to zajímalo. Velt potom odešel domů, všechny věci si tam ale zapomněl, takže jsem mu je vzala k sobě.

Druhý den jsme opět zamířili na brigádu. Tentokrát se k nám přidala i Yuki, které jsem o té brigádě říkala. No a pak jsme zase dlouho česali ovoce. S Lisou jsme se pak rozhodly, že už jsme toho natrhaly dost a vydaly se vrátit přepravku. Narazily jsme na Yuki, která se už také chystala zpátky. Jenže měla obvázanou pravou ruku. Říkala, že spadla ze stromu přímo na ni. Udělala si tedy výlet k Mungovi, kde jí ruku obvázali a dali jí vypít nějaký hnusný lektvar. Ale za tři dny by už prý měla být v pořádku. Od slečny, která měla brigádu na starost jsme dostay balíček s odměnou a vydaly se zpět do Kotle.
Tam jsme narazili na Ashe, chvilku jsme s ním pokecaly a pak jsme zamířili na zmrzlinu. Zase. A zase jsem si koupila čokoládovou žabku, jenže jsem tam měla kartu, kterou už mám, tak jsem ji dala Lise. A pak Ash řekl, že on karty vyhazuje. Takže jsme ho ihned poučily o tom, ať karty nevyhazuje a radši nám je dá, že se pak o ně s Lisou podělíme. Snad si to bude pamatovat. Z cukrárny rychle zmizela Yuki, které se prý udělalo špatně. Později se odpojila i Lisa. Ta se musela pro Archera vyspat do krásy, jak ráda říká. S Ashem jsme tam seděli skoro do zavíračky. Už jsem se poučila z předchozího večera, takže čas jsem hlídala. Nechtěla jsem zase skončit zamčená.

V Kotli jsme se s Ashem rozdělili. Každý jsme zamířili na pokoj. V tom mém na mě čekalo překvapení v podobě Iz, která přímo z letiště jela do Kotle. Takže mi něco málo povyprávěla o dovolené, pak jsem ji ale nechala být, protože vypadala celkem unaveně. Vzala jsem si dopis a obálku, pro které jsem šla, vydala se zase dolů a rychle napsala dopis rodičům. Ještě jsem se jim totiž nepochlubila s vysvědčením. Sice jsem jim ho chtěla ukázat, ale už jsem je nechtěla napínat. Přesně ve chvíli, kdy jsem ho dopsala, si ke mně přisedl Jessie, a začali jsme se bavit o škole. Zajímalo ho všechno možné, od jídla až po předměty, co se učí a tím jsme se dostali až k famfrpálu. Vyrušili nás ale dvě slečny, které prováděly nějaký výzkum o sovách. Začala jsem být zvědavá, a ještě víc ve chvíli, kdy se mi v hlavě ozval Veltův hlas, ať se s nimi nebavím. A pak ještě ohnivá šipka, na které stálo, že nás zavřou do vězení. Bohužel, nervózní Jessie trochu znervóznil slyčny svými dotazy, zda jsou od federálů, až radši odešly, takže nevím, o co jde. Zeptám se ale Ashe, toho odchytly hned po nás a vybavovaly se s ním. Já dál pokračovala v rozhovoru s Jessiem, později se k nám přidala i Lea a Lu.

To bude pro dnešek vše. Zítra nás čekají Vánoce v létě ve Visánku u vody. Mají být soutěže a hry, takže se těším.

~ Faye ♥

ČokokartyNa OstrověJeskyně
Noc pod širákem INoc pod širákem IINoc pod širákem III
Noc pod širákem IVNoc pod širákem VRáno
Česání ovoce IČesání ovoce IIČesání ovoce III
Česání ovoce IVUvězněni v obchoděČesání ovoce V
Na zmrzliněVeltovo varování



Zápis #26 - Červenec

25. prosince 2017 v 15:49 | Faye |  1. ročník (2005/2006)
30.7.2006
Londýn, můj pokoj v domě u babičky
Milý deníčku,
už zase jsem na tebe pěkně kašlala. Prostě nebyl čas. A když už byl čas, tak se mi psát nechtělo. Já vím, jsem hrozná. Ale budu se snažit být co nejstručnější. Je mi jasné, že kvůli mé lenosti se ti nechtějí číst extra dlouhé zápisky. A navíc, už ani nemáš moc prázdných stránek. Budu si muset pořídit nový deník a tebe přidat k tvým předchůdcům. No, ale to už zase moc odbíhám a takhle vážně hrozí, že se mi sem celý ten zápisek nevleze.

Takže, co se všechno stalo během první poloviny prázdnin? Utratila jsem téměř všechny peníze a zařídila si brigádu. Naučila jsem se cestovat letaxem, po dlouhé době si zaplavala a taky jsem celkem pravidelně začala běhat. Seznámila se s novými lidmi, například s Nat, Stellou, Jenn a Amaiem. Ash si taky jeden den chodil po Kotli s totálně počmáraným obličejem a ani mu to nebylo blbé. No dobře, nebylo to celý den, jen dopoledne, ale i tak… A Carter si pořídil psa! Rozloučila jsem se s Iz, která odjela domů a díky tomu se začala víc bavit s Lisou, které taky odjela spolubydlící. Zúčastnila jsem se několika brigád, protože prostě někde musím sehnat peníze na dárky k Vánocům. A taky narozeninám. No a to nejdůležitější? Konečně taky dorazili do Londýna rodiče! A dokonce i s překvápkem.

To by asi tak bylo všechno. Vidíš to? Říkala jsem, že budu stručná. Ale dobře, když jinak nedáš, ještě pár stránek zbývá. Tak to teda trochu víc rozvedu…

K těm penězům není co napsat. Vážně nevím, jak se mi podařilo všechno tak rozházet. Teda, vlastně vím. Za všechno může Oliver. Oliver a jeho ničení klubíček. Ten se asi vážně snaží o nějaký rekord, nebo já fakt nevím. Každopádně, já už mu žádná další nekupuju. Může poprosit tetu Iz, ať mu nějaká koupí, ale já končím. Ale abych všechno nesváděla jen na něj. Taky jsem si stihla nakoupit všechno potřebné do školy. Aspoň v to doufám, protože dopisy ze školy nám ještě nedorazili, takže si nejsem jistá, jestli mám vše. Ale snad jo. A taky jsem tomu svému zvěřinci nakoupila zásoby jídla a pamlsků a pro Katie bidýlko. Aby, chudák, nemusela být pořád zavřená v kleci. A myslím, že se jí vážně líbí. Radost jsem musela udělat i sobě a tak jsem si koupila album na karty z čokoládových žabek. No a protože je blbost pořídit si album jen na dvě karty, musela jsem si nakoupit i pár žabek, aby těch karet bylo víc.

A teď k té brigádě. Cestou z nádraží jsem si všimla tabule, na které stálo, že firma B&W hledá brigádníky. A cestou na autobus k babičce jsem si všimla otevřených dveří jejich pobočky. Autobus jsem nechala ujet, a šla dovnitř. Tam seděla slečna s fialovými vlasy. Zeptala se mě na pár věcí, všechno si zapsala a slíbila, že co nejdřív mi zašlou balík se všemi potřebnými věcmi i návodem. Na návod sice zapomněli, takže jsem o něj dodatečně poprosila, když jsem jim posílala balík s hotovými výrobky, ale už mám i ten. No a co že to vlastně dělám? Lepím obálky, pytlíky, kartónové a dárkové krabice, šiju hadry a kapesníky. To je asi všechno. Vlastně ne, ještě ubrousky. Je to zdlouhavá, ale vážně lehoučká práce. S Lisou jsme to zvládly během jednoho dne. Sice jsme u toho seděli opravdu celý den až do večera, ale zas tak hrozné to nebylo. Až na slepené ruce. A Olivera, který se nám tam motal. Chudák, i on schytal trochu lepidla. Druhý den jsme to s Lisou táhly k té pobočce, ale bylo zamčeno. Takže jsme s balíky vyslaly Katie. Ta ale byla, chudák, z toho balíku trochu zaskočená. Dala jsem jí svůj balík, a ona se najednou nějak splašila a začala zmateně lítat po celém patře. No jo, není na takové balíky vůbec zvyklá. Zatím jsem po ní posílala jen roličky a dopisy. No, ale vypadalo to celkem komicky, jak tam poskakovala s tím velkým balíkem. Nakonec začala poletovat i po pokoji Lisy, pak jsme ji ale nasměrovaly směrem k oknu a už letěla. Během chvilky se vrátila a doručila i balík Lisy. Tentokrát už vše proběhlo v klidu. Když se potom vrátila, dostala za odměnu nějaké ty pamlsky. Sušené červíky.

No co bylo dál? Jasně, letax. Asi bych ti měla vysvětlit, jak se vůbec cestuje letaxem. Jednoduše tak, že zapálíš oheň v krbu, nabereš si hrst letaxového prášku, vhodíš ho do ohně, zřetelně řekneš, kam se chceš dostat a pak se v klidu necháš spolknout zelenými plameny. Zní to celkem děsivě, ale nic hrozného to není. Taky se ale samozřejmě nedostaneš všude. S letaxem nás naučil Carter. Sice nám to sliboval Ash, ještě s tím, že nás vezme někam k vodě a naplánuje nějaký výlet, jenže je to Ash. A ten nejspíš už zapomněl, co slíbil. Ale zpět k letaxu. Nejdříve jsme se vydali do Visánku, pak do Godrikova dolu a nakonec jsem se podívala i do Portsmucku. V Godrikově dole je pár mudlovských obchodů, takže tomu se radši vyhýbám, stačí mi, že zvládám rozfofrovat peníze v Londýně a na Příčné. Takže tam moc nechodím. Mnohem víc se mi líbí ve Visánku a v Porstsmucku. Do Visánku si chodím pro ovoce a zaplavat si. Taky jsem tam narazila na bludiště. Opravdu velké bludiště, a vážně jsem litovala, že jsem tam vůbec vlezla. Dobu mi trvalo, než jsem se dostala (nejspíš) do středu bludiště s fontánkou a lavičkami. Chvilku jsem tam poseděla, a pak se vydala zpět. Jenže, najít východ byl vážně oříšek. Pořádně tvrdej oříšek. Pokaždé jsem zabočila blbě a ocitla se ve slepé uličce, a tak už jsem myslela, že se otočím, vrátím se zpět k lavičkám a přespím tam. Nakonec jsem se přece jen nějak vymotala. Ale i tak jsem skoro půl dne strávila v tom blbým bludišti. To byl taky nápad. Já s mým skvělým orientačním smyslem lézt sama do obřího bludiště. Fakt úžasný nápad. No a do Portsmucku si zase chodím zaběhat. Tam se mi vážně moc líbí. Je tam klid.

Ty stránky hrozně moc ubývají… Radši rovnou přejdu k lidem, které jsem tu poznala. Ash nás seznámil s některými holkami od něj z ročníku. Začnu například Natalií. Vážně milá a ukecaná holčina z Mrzimoru, která se baví snad úplně s každým. Taky má vždycky tašku plnou jablíček, které ráda nabízí ostatním. Sama si ale od ostatních nerada něco bere. Nerada zůstává ostatním dlužná. Takže je občas vážně vtipné sledovat její dohadování s Ashem nebo Amaiem, když jí chtějí koupit něco k pití. Další je pak Stella, také z Mrzimoru a kamarádka Nat. Jednou ve škole nám s Iz ukazovala, kde má kabinet profesorka Fowler. Ještě že se připomněla, protože na tohle jsem si vážně už nevzpomněla. Dalším člověkem je pak Amai. Přesně ten Amai, o kterém nám jednou vyprávěla Kal. Asi nebude překvapením, že snad ještě někdy během prvního týdne se k němu přifařil Ethan, Avaline a Charr a něco tam do něj hustili. Holky teda ani moc ne, ale Ethan za ním leze skoro pořád. Jednou jsem si všimla, jak do něj potichu něco valí a dost často koukal naším směrem. Amai většinou jen kroutil hlavou. Beztak se ho snažil překecat, aby na nás seslal nějaké kouzlo. To by na něj sedělo. No, ale zpátky k Amaiovi. Nejdřív jsem vůbec netušila, co si o něm myslet. Hned první večer nám začal povídat o tom, jak ho nějaký kluk v Bradavicích pomlouval, protože se zajímá o černou magii. Pak začal mluvit trochu i o své práci. Ten večer jsme se s Iz hodně bavily tím, že jsme ho drbaly. Většinou to vypadalo tak, že něco řekl, a my jsme hned daly hlavy k sobě a už jsme jely. No, potkala jsem ho ještě několikrát, a nejspíš ani tak špatnej, jak jsem si původně myslela, nebude. Občas nám koupí něco k pití, anebo vyčaruje moc dobrou vodu, když máme prázdné láhve. Což je super. Jak se snažím neutrácet, většinou si do láhve napouštím vodu z vodovodu. A ta je v Kotli vážně nic moc. Takže za tu vodu má Amai rozhodně plusové body. Jednou ale začal vyprávět o své rodině a o tom, jak je jeho otec rád, že si bere čistokrevnou čarodějku, a že kdyby si ji nevzal, tak by ho vydědili. No, tohle téma o původu kouzelníků nepatří zrovna k mým oblíbeným. Takže jsem veškerou konverzaci nechala na Nat a Amaiovi a já si v tichosti seděla na svém místě. Pak jsem šla radši spát. Trochu mě mrzí, že zatím jsem (alespoň co teda vím) ve škole nepotkala nikoho, kdo by byl jako já, z mudlovské (tohle slovo fakt nemám moc ráda, ale zvykám si) rodiny. Všichni mají alespoň jednoho rodiče, který je kouzelník. To je ale jedno. Potom je tu ještě Jenn, prefektka z Mrzimoru. Tu sice znám už z divadla, ale nikdy jsme se moc nebavili. Dokud si jednoho dne nepřisedla k našemu stolu. Po chvilce ale u stolu vytuhla a vůbec se ji nedařilo vzbudit. Iz odešla nakupovat, Nat se taky někam vypařila a já tam zůstala sedět se spící Jenn. Pak k nám ale přišel jeden starší pán. Přesněji, šel za Jenn. Já ho jen pozdravila a dál se věnovala svému džusu, on se mezitím snažil upoutat její pozornost. Taky neuspěl, takže mě jen poprosil, jestli bych jí od něj nevyřídila vzkaz. Vzkaz jsem přijala, než jsem se ho ale stihla zeptat, od koho ten vzkaz vlastě je, otočil se na patě a zmizel. Doslova. Nevadí. Jenn dál pospávala a já potřebovala ještě něco nakoupit, takže jsem u ní nechala hlídkovat Katie se vzkazem. Večer jsem od Jenn dostala roličku. Nevím, jestli jí alespoň trochu pomohl můj chabý popis toho chlápka (vysoký a tmavé vlasy), každopádně Jenn věděla o koho a o co se jedná. Taky se hrozně omlouvala za to, jak vytuhla u stolu a pozvala nás s Iz na oběd. Iz byla nadšená, já se trochu cukala, protože jen za vyřízení jednoho vzkazu nám fakt oběd kupovat nemusela. Nakonec jsme ale přece jen zamířily s Jenn do blízké pizzerie, kde každé koupila pizzu a pití. Pizza byla fakt skvělá. Holky si kousek odnášely sebou, já ji ale spráskala celou přímo tam. Holky si ze mě dělaly srandu, že mě budou muset do Kotle odkoulet. To trochu přeháněly, ale ta pizza mi fakt dala zabrat. I když před holkama jsem dělala, jako že nic, a že mi klidně můžou objednat další. Pak jsem ještě dneska večer potkala Lillyan. To je ta, co dělá v čajovém koutku. Potkala jsem ji zrovna, když šla vyvenčit svého rozkošného králíčka P Tlapičku. A protože jsem se na P Tlapičku hned vrhla, dost jsem je zdržela. Lill naštěstí nevypadala, že by jí to vadilo, chvíli se tam se mnou vybavovala, zatímco já ňuchňala to rozkošné stvoření, a vůbec mi nevadilo, že jsem znemožnila průchod všem, kteří chtěli to schodiště použít. Naštěstí šel jen Lucas, kterému jsem uhnula a pak ten chlapec s páskou přes oko, který mě přeskočil dřív, než jsem měla šanci se vůbec zvednout ze země a uhnout mu. Lilly si pak ještě skočila koupit večeři, takže mi *začmárané slovo, které nejde přečíst* Tlapičku (proč mám pořád tendenci psát Pan Tlapička?) nechala na chvíli na hlídání. Sice jsem měla chuť ho popadnout a utéct s ním na pokoj, nakonec jsem jí ho ale vrátila a rozloučila se s nimi.

No tady jsem se hodně rozepsala. Rozhodla jsem se, že tohle bude tvůj poslední zápisek. Ale teď už k počmáranému Ashovi. To jsme jednoho večera seděli s Ashem, Iz a Rose dole v Kotli. Já jsem vytáhla pytlík s namixovanými bonbóny zvuků a pustili jsme se do nich. Ash se sice vymlouval, že žádný nechce, nakonec se ale nechal ukecat a jednu si vzal. Možná i dvě, ale tím si nejsem moc jistá. O to ale stejně nejde, takže je to jedno. No a tak si tam všechny tři vydáváme zvířecí zvuky, a najednou koukáme, že Ash totálně vytuhnul. Ale fakt totálně. Pak Iz vytáhla propisku. Hned jsem věděla, o co jí jde. Jo, nemá si, hošánek, tak drze usnout u stolu. Propisku jsem si od ní hned vzala a začala Ashovi na obličej kreslit nejdříve zvířecí čumáček, pak srdíčka na tvář a nakonec i knír a bradku. Přidala se i Rose, která do té doby do sebe házela jeden bonbón za druhým, vytáhla z tašky pěkně silnou černou fixu a tou mu spojila obočí. Chudák, tu fixu dostával dolů pár dní. No, když jsme tohle veledílo dokončily, Rose šla spát, Iz napodobila Ashe a usnula taky a já za chvilku taky. Když jsem se ráno vzbudila, oba ještě spali, takže jsem měla šanci zpacifikovat to vrabčí hnízdo, které se mi přes noc vytvořilo na hlavě. Pak se vzbudili i oni. Všichni jsme se nasnídali, a my s Iz jsme pobaveně sledovaly Ashe, který pořád o ničem neměl tušení. Dokonce se vydal i k baru objednat si kakao. Naštěstí ten barman tam nás nezradil a nic mu nevykecal. Takže se Ash vrátil ke stolu pouze se slovy, že se dneska asi dobře vyspal, protože to bylo snad poprvé, co ho viděl usmívat se. Prý se asi dobře vyspal… *vytlemený smajlík* Jak myslíš. Vážně jsme s Iz podlé a nic jsme mu neřekly hodně dlouho. Ani Carter, který si k nám přisedl se svým štěňátkem, Maggie. Carter se pak vydal vyvenčit´Maggie. Ashe už mi bylo trochu líto a tak jsem ho poslala směrem koupelna. Nemusely jsme čekat dlouho, a zachvilku přilítl a dožadoval se vysvětlení. Nechápu ale, proč nám nevěřil, když jsme se to snažily celé hodit na Rose. Ta se totiž ráno radši ani neukázala. Navíc, zrovna ten den Iz odjížděla domů, takže jsem čekala, že to celé odnesu já. Naštěstí, jediné pomsty, které jsem se dočkala, bylo rozcuchání vlasů. To jde. Ještě bych ti vlastně mohla ukázat, jak teda přibližně vypadal. Asi takhle:


Tímhle už se dostáváme k odjezdu Iz domů. Vzala si všechny věci z pokoje a já ji šla doprovodit k vlakovému nádraží, kde jí měli vyzvednou rodiče. Těšila jsem se, že alespoň na chvilku uvidím její rodiče a hlavně její malou sestřičku, o které mi vyprávěla. Jenže, nepřijeli ani rodiče, ani její sestřička. Vyzvedl jí pouze jejich řidič Henry. Na Iz bylo vidět, jak moc je zklamaná. Chápu to. Sama se na rodiče těším, měli přijet už na začátku prázdnin, ale něco jim do toho vlezlo *usmívající se smajlík* takže přijedou až později. Naštěstí jsem ale mohla pravidelně docházet na oběd za babičkou a dědou, takže aspoň někoho z rodiny jsem už viděla. No, ale vraťme se k Iz. Rozloučili jsme se, já jsem pak stála u silnice a mávala, dokud se mi jejich auto neztratilo z dohledu a pak jsem se vydala nacpat si břicho k babičce. Ten den odjel domů i Carter, ten zase zamířil na dovolenou do Španělska, takže jsem v Londýně zůstala sama. Iz pořádně ani neví, kdy se vrátí zpátky, říkala, že možná až koncem prázdnin. Měla ale hrozně dlouhou přednášku o tom, jak jí máme všichni pravidelně psát a odepisovat. Poslala jsem jí už dva dopisy, ale odpovědi jsem se zatímnedočkala. Pěkně ji sprdnu v dalším dopise, ale ten pošlu, až se uráčí odpovědět. *vytlemený smajlík* A taky jí musím napsat o tom, kde se vzala ta mrtvá krysa, kterou jednou dostala.

A tím se dostáváme k Lise. S Lisou jsem občas ve škole prohodila pár slov, hlavně od té doby, co jsme obě začaly chodit na divadlo. Ale nikdy jsme se zas tak moc nebavily. Tedy aspoň do té doby, než naše spolubydlící odjely na prázdniny domů. A já zjistila, že se s Lisou opravdu suprově povídá. Hned první den jsme stihly prodrbat kluky na škole (tedy, ne že by jich bylo nějak moc). Zjistila jsem, že Iz má další sokyni v boji o srdce jistého profesora. Můžeš hádat kterého. *vytlemený smajlík* Nevím, které z nich fandit víc. I když… Lisa mi aspoň dovolila jít na jejich svatbu. Od Iz prý žádnou pozvánku nedostanu, protože jsem si z ní, společně s Jenn, dělala srandu. Takže ani Jenn prý žádnou pozvánku nedostane. Od kluků jsme se postupně dostaly k lidem z našeho ročníku, lidem z našich kolejí až po učitele. No, myslím, že jsme se postupně dostaly téměř ke každému. Ale abych z nás nedělala takové drbny, samozřejmě, že jsme pořád jen nedrbaly. Občas jsme zašly nakoupit. Teda, utrácela Lisa, já šetřím. Lisa si koupila plavky a já ji tak vzala do Visánku k vodě. Zjistila jsem, že stejně jako já ráda plave a tancuje. Taky jsem jí vyprávěla o dalších kroužcích, na které ve škole chodím. Bavily jsme se i o svých rodinách a společně jsme šly také na brigády. Protože já přece potřebuju peníze na dárky. A Lisa si zase šetří na sovu.

Takže teď ti něco málo řeknu i o těch brigádách. Vynechám to lepení a šití pro B&W, o tom jsem ti už něco málo napsala a jsem si jistá, že ještě napíšu. Hlavně až si budu stěžovat, jak moc mě to už nebaví. Zaměřím se tedy na ty brigády, o kterých nás informovaly letáky v Kotli a díky kterým jsem o celé 4 galeony bohatší. První brigáda se konala v obchodě s kotlíky. Na té se nás sešlo poměrně dost a měli jsme za úkol připravit sady na lektvary pro prváky. Každý z nás dostal krabici plnou věcí, které jsme museli roztřídit do pytlíků. Já si nejdřív jednotlivé pytlíky s pomůckami seřadila tak, abych šla podle seznamu a na nic nezapomněla. A pak už jsem jednoduše vše postupně házela do pytlíků a hotové sady pak do truhličky s mým jménem. Vše šlo v pohodě, dokud jsem se nedostala k poslední sadě. A chyběla mi jedna měrka. Každou sadu jsem před vhozením zkontrolovala, nechtěla jsem, aby nějaký prvák dostal špatnou sadu, takže jsem věděla, že jsem určitě do každého pytlíku dala jen jednu. Ani jsem ji nemohla za nic zaměnit, protože mi nic nepřebývalo. Proto jsem se začala rozhlížet všude okolo. Myslela jsem si, jestli mi náhodou nevypadla, nikde jsem ji ale nenašla. Takže jsem se přihlásila, že mi jedna chybí. Ten zaměstnanec se ale tvářil, jako že to není možné. Nakonec ale někde vyhrabal další měrku, já dokončila poslední sadu a odcházela jsem. Další brigáda se konala v Godrikově dole. Tam se nás sešlo jen pár - já, Lisa, Ethan, Avaline a Carter, který se už vrátil z dovolené. Tentokrát jsme sbírali byliny, přesněji vlčí mák a sněženky. Tahle brigáda mě bavila mnohem víc, než ta v obchodě s kotlíky. Jen mi trochu vadili hadi, kterých jsem si na jednom místě všimla. Radši jsem se pak od nich držela dál. A taky byla velká škoda, že byla tak krátká. Na sbírání jsme měli jen 45 minut. Konec nám oznámil pískot píšťalky, na kterou slečna z květinářství zapískala. Vážně škoda, myslím, že bych tam vydržela sbírat celý den.

Teď už se konečně dostáváme k poslední části. Jak už jsem ti psala, rodiče měli přijet hned na začátku prázdnin do Londýna. Když jsem dorazila do Londýna, oznámili mi, že přijedou o něco později, než zamýšleli. Trochu jsem to čekala, protože jsem nevěřila, že se taťkovi povede vydržet celé prázdniny bez práce. Takže jsem předpokládala, že to zdržení je kvůli jeho práci. Částečně jsem měla pravdu, ale to nebyl ten pravý důvod jejich zdržení. Přijeli pár dní poté, co Iz odjela domů. Byla jsem s nimi domluvená, že mě cestou k babičce vyzvednou, abych nemusela jet autobusem. Takže jsem vzala Katie, Olivera a pár věcí a vydala se na ně čekat. Pak konečně přijeli. Rychle jsem naskočila na zadní sedadlo vedle Lucase. Ani bys nevěřil, jak za ten rok vyrostl. Je to už vážně velkej kluk. Za chvilku mě přeroste. No dobře, to přeháním. A hodně. Jsem ale ráda, že mě poznal. Toho jsem se bála asi nejvíc. Že po tom roce ani nebude vědět, kdo jsem. Lucas mě sice přivítal, ale mnohem víc než já, ho zajímali Katie s Oliverem. Katie jsem od něj držela dál, protože hned začal strkat prstíky do klece a Katie se ho už chystala klovnout. Zaměřil se teda na Olivera. Ten si naštěstí jeho pozornosti užíval a zase se choval jako andílek. Klasika, pokaždé když ho vezmu domů se tak chová a nikdo nechápe, proč mu pořád říkám, že je to lump. V autě nechyběl ani Max. Ten byl zase úplně mimo z Olivera. Celou cestu vrčel a občas na něj i štěkl. No prostě to byla vážně skvělá jízda autem. Celou cestu jsem se snažila držet ten zvěřinec od sebe, něco málo jsem stihla povyprávět rodičům o škole a nezapomněla si postěžovat, že jsme ještě pořád nedostali vysvědčení, takže nevím, jak jsem dopadla. Když jsme dorazili do cíle, zjistila jsem, že už dojeli i babička a děda z Cambridge. Jen co jsem otevřela dveře auta, vyskočil z něj Oliver pronásledovaný Maxem. Pak následovalo dlouhé vítání a vyprávění o škole, tím tě asi ani obtěžovat nebudu, stejně už všechno víš. Taky už bych ti mohla říct o tom překvápku, které pro mě rodiče měli, že? Představ si to, Deníčku, ale v listopadu se mi narodí další sourozenec. Takže ten prcek byl pravým důvodem jejich zdržení. Mamka ještě musela zajít na nějaké kontroly nebo co. No to je jedno. Naši si ale, stejně jako u mě a Lucase, nenechali říct, jestli to bude kluk nebo holka, takže to bude překvapení. Trochu mě mrzí, že se narodí v listopadu, takže ho dlouho neuvidím. Přemýšlím o tom, že bych tentokrát jela na Vánoce domů, ale ještě uvidím. Když nad tím tak přemýšlím, co si pamatuju u Lucase, tak stejně s takovým malým miminem není moc velká sranda. Jen to spí, brečí nebo jí. A to radši ani nemluvím o těch smradlavých plenkách. Ještě uvidím, jak to bude. Možná bych domů mohla zajet jen na víkend. To by snad mohlo jít, ne? Jinak, taťka stále lítá sem a tam do práce. Tedy, ne do Cambridge, teď řeší něco v jedné z londýnských kanceláří. Ten si s tou prácí nedá pokoj, ani když se mu po deseti měsících vrátí domů dcera. Hrůza s ním. *vysmátý smajlík* Většinou jezdí do práce až kolem oběda, takže dopoledne se většinou jdeme někam najíst, na nákupy, nebo jen tak někam projít. Pak mě odveze do Kotle, protože to má při cestě. Teda, při cestě s malou zajížďkou. A večer mě zase vyzvedne a odveze domů. Občas jezdí fakt až pozdě, takže tam na něj musím dobu čekat, ale nechce, abych jezdila večer sama autobusem. Na další dny mamka naplánovala nějaké výlety, takže se těším.

No, mám ještě trochu místa, tak přemýšlím, co ještě napsat. S tou holčinou z Mrzimoru (tím myslím tu, u které si myslím, že se její kolejní vykašlali na její objednávku, takže neměla nic kromě pláště a proto nechodila ani na hodiny) jsem asi měla pravdu, protože jsem ji viděla nakupovat jak šílenou. A z toho jejího fialového kufru se stal kufr putovní. Nejdříve jsem na něj narazila v příčné, potom dole v Kotli, pak zase zavazel v patře, kousek od schodiště. No a nakonec skončil za barem. Docela mě zajímá, jestli půjde s námi do druháku, nebo si zopakuje prvák. Ani na jedné zkoušce jsem ji neviděla. Jo a v Kotli je novej zaměstnanec. Vypadá celkem mladě a v pohodě, ale asi nemá zrovna moc v lásce kočky a děti. Jednou jsem totiž dole v Kotli nechala Olivera a odběhla jsem na pokoj dát Katie na bidýlko. Když jsem se asi po minutce vrátila dolů, už tam vyřvával na celý Kotel, ať si majitel tu kočku (Olivera) vezme k sobě, nebo bude vytírat podlahu. No, s Lisou a Oliverem jsme se pak radši vydali do Godrikova dolu a Visánku. Než mě ale pohltili, ty zelené plameny, slyšela jsem toho zaměstnance, jak volá na jednu paní, která tam sebou měla holčičku, ať si to dítě taky hlídá. Bylo celkem štěstí, že tam nebyl, když dole řádil malý potlouk. Abych to vysvětlila, to se jednoho dne v Kotli objevila Rachel (ta Ashova Rachel) s malou holčičkou. Nejspíš jí někomu hlídala, ale já jsem měla chuť si udělat srandu z Ashe. Jen škoda, že tam nebyl. No, o to ale nejde. Rachel se i s malou, která docela hlasitě protestovala, vydala nahoru do pokoje, protože už bylo celkem pozdě. My jsme s Lisou seděly u stolu, když najednou, po nějaké době, ta malá přiběhla a začala lítat po celém Kotli se slovy "Požór, já šem potlouk". No byla vážně rozkošná. Sice mě vážně bavila, ale šla jsem se podívat po Rachel. Bylo mi jasné, že tu malou uličnici určitě hledá.

Tímto bych asi celý zápisek ukončila. Nezbývá už moc místa a ani nevím, co ti ještě napsat. Snad jen to, že už se vážně moc těším na vysvědčení i na nové prváky, kteří snad co nejdřív dorazí na nákupy. Sice jsem něco málo zaslechla o tom, že to zase budou exoti, ale věřím tomu, že většina z nich bude normální. A taky jsem vlastně slíbila Ashovi, že ho pozvu na pizzu, protože mi jeden den koupil večeři. Jenže pak nebyl dlouho k zastižení a já už většinu peněz rozfofrovala, takže má smůlu...

Tímto se s tebou už opravdu loučím *brečící smajlík* a hned jdu shánět tvého nástupce. *usmívající se smajlík* Hned vlastně ne, je už dost pozdě, ale hned ráno půjdu zaútočit na obchody. Měj se pěkně a těším se, až tě za pár let zase otevřu, a přečtu si všechny ty žvásty, které jsem do tebe napsala.
~ Faye ♥

Pozn.: Tentokrát jsem zkusila obrázky vložit trochu jinak, takže nemusíte rozklikávat jednotlivé obrázky, ale rovnou vás to odkáže do galerie, kde můžete mezi jednotlivými obrázky přepínat. Nevím, který způsob je lepší, každopádně, v galerii se k dalšímu obrázku zcela "logicky" proklikáte přes tlačítko předchozí.

Zařizování brigádyVečer v KotliGodrikův důlFronta v banceKoupačka ve VisánkuKoupačka ve Visánku
Večerní posezeníNa pizzeVenčení MaggieBludiště ve VisánkuPortsmuckPočmáraný Ash
Iz odjíždí domůBrigádničíme s LisouMalá uličniceS Lisou u vodyBrigáda v obchodě s kotlíkyBrigáda - příprava sad
Brigáda - sběr bylinBrigáda - sběr bylin(Pan) Tlapička


Zápis #25 - Odjezd z Bradavic

10. prosince 2017 v 8:38 | Faye |  1. ročník (2005/2006)
30.6.2006
Londýn, pokoj v Děravém kotli

Milý deníčku,
z Bradavic jsme odjížděli dříve, než jsem čekala. Takže jsme si bohužel ani nestihli znovu zahrát Uno. Hned po probuzení na mě čekat dopis od rodičů. Posílali mi odměnu za zkoušky a v dopise mi psali, jak moc se na mě těší. A hlavně, že jim mám taky někdy přivézt ukázat Iz. Vypadá to, že už se konečně zorientovali v soví poště, protože tentokrát odepsali hrozně rychle. Balíčku od rodičů se také dočkala i Iz. Konečně dostala ten kufr, o který je žádala. Nestihla jsem si dopis ani pořádně přečíst, a už se z rozhlasu ozvalo, že své kufry máme vhodit do truhly ve vstupní síni. Popadla jsem tedy oba kufry a vydala se zdolat těch milión schodů, které mě čekali. Byla to teda pořádná fuška. Kufry jsem vhodila to truhly a vydala se zpět nahoru pro zvěřinec. Cestou jsem potkala Velta, který řekl, ať na něj počkáme ve vstupní síni, že nás odvede ke kočárům.

Chvíli jsem bojovala s Oliverem, kterému se do klece vůbec nechtělo. Dávala jsem ho do ní opravdu nerada, jenže i tak jsme odjížděli hrozně narychlo a neměla bych čas přemlouvat ho, ať jde pěkně za mnou a nikam neutíká. To by se pak mohlo stát, že by v Bradavicích zůstal celé prázdniny. Iz ještě na rychlo něco dobalovala, takže jsem se dolů vydala sama. Přišla jsem zrovna ve chvíli, kdy tam průvodčí měl přednášku o tom, jak se nemáme pokoušet schovat se ve vlaku, že ho stejně celý prochází. Velt mi dal tip, že pod sedadla se nekouká. Já stejně ale nechápu, proč to vůbec říkal. Přece jenom, proč by někdo měl chtít zůstat na celé prázdniny zavřený ve vlaku. Nechápu.

Když dorazila dolů i Iz, vydali jsme se společně s Veltem ke kočárům. Tam jsme měli vytvořit skupinky po třech, nasedli jsme a vyjeli do Prasinek na nádraží. Je trochu divné, že ty kočáry nikdo netáhl. Prostě jely samy. Asi zase nějaké další kouzlo. V Prasinkách jsme se vydali úplně do zadního vagónu, protože v těch prvních bylo plno. Do kupé si k nám sedla i Lisa, takže jsem se začala vyptávat, jak probíhaly oslavy. Velt nám ještě na cestu dal svou krabici plnou dobrot a pak si usnul. Cesta do Londýna mi utekla celkem rychle, s holkami jsme ji skoro celou prokecaly. Iz jsem oznámila, že se mnou bude muset někdy jet domů a Lisa se vyptávala na Lukyho. Do kupéčka k nám přišla taky taková starší paní. Byla hrozně milá a ptala se nás, jestli si nechceme koupit něco na mlsání. Poděkovaly jsme jí, ale nic jsme si nekoupily. Zásob jsme měly dost a přece si nebudeme nic kupovat, když můžeme ujídat z Veltovi krabice, ne?

Když jsme dorazili do Londýna, snažili jsme se probudit Velta. Iz na něj hulákala, já s ním třásla, ale nic ho neprobudilo. Už jsem myslela, že jeho probouzení budeme muset nechat na panu průvodčím, naštěstí se ale Velt se zastavením vlaku probudil a všichni jsme vystoupili. Na nástupišti byl takový zmatek, že se nám Iz i Lisa ztratily. Chvíli jsme na ně s Veltem čekali před nádražím, pak jsme se ale vydali do Děravého kotle. Říkala jsem si, že se určitě chytly nějaké skupinky a už tam budou. Celou cestu jsem se držela Velta, protože já si cestu nepamatovala. Jak jinak, že? Dorazili jsme do Kotle a Iz tam už seděla a mávala na mě. U stolu s ní seděla i ta prvačka z Mrzimoru, která se objevila na hostině. Moc výřečná ale teda nebyla a pak najednou někam zmizela.

Najednou se tam ale objevili (nejspíš) zaměstnanci z Kotle a táhli sebou truhly, do kterých jsme všichni naházeli své kufry v Bradavicích. A začalo rozdávání kufrů. Když přišla řada na mě, zamířila jsem k brigádníkovi. Chudáka jsem trochu vyděsila, protože když jsem se ohlásila, stál ke mně zrovna zády. Chvíli si tam ze mě dělal srandu, že na něj jdu takhle zezadu a že jsem mu málem způsobila infarkt. Což trochu přeháněl, protože na infarkt vypadal až moc mladě. Dal mi mé kufry a já zamířila ke stolu zpátky k Iz. Ta na ty své totiž ještě čekala. Když i ona dostala ty své, vydali jsme se do patra k pokojům čekat, až nám jeden z nich přidělí. Čekali jsme dost dlouho a nikdo nepřicházel, zatímco ta naše čekající skupinka se stále rozrůstala. Po nějaké době jsem se vydala to tam trochu prozkoumat. To vláčení kufrů mě totiž už přestalo bavit. Paní, která přidělovala pokoje, jsem našla v dalším patře, kde postávala další skupinka čekatelů. Nakonec jsme se ale dočkaly a i my dvě jsme dostaly svůj pokoj. Je teda vážně mrňavý, ale jsme tam s Iz samy, takže je to super. Hned jsme se pustili do vybalování. Rozuměj tomu tak, že to nejdůležitější jsme vytáhly z kufrů a zbytek jsme v kufrech nacpaly do skříní.

Iz si potom šla na chvilku lehnout a já se šla projít. Nejdříve jsem se chvilku procházela po Londýně, pak jsem ale zamířila zpět do Kotle a na Příčnou ulici. Zamířila jsem rovnou do banky k těm milým skřetům a vyměnila si mudlovské peníze za ty kouzelnické. A pak jsem začala utrácet. Prošla jsem snad každý obchod. Nakoupila jsem takové suprové bonbóny, které když sníš, tak potom chvíli vydáváš zvuky jako nějaké zvíře. Na koleji jsme od kolejních dostaly zvuky džungle, když jsem ale zjistila, že těch zvuků je víc, tak jsem je nakoupila všechny. Takže máme zvuky farmy, domácích zvířat, pralesů a spoustu dalších druhů. Zastavila jsem se také v obchodě se zvířaty. Tam jsem koupila Oliverovi další klubíčko na hraní a koukala jsem se po sovách. Nejsou tak drahé, jak jsem si myslela, přesto ale radši s nákupem počkám až na konec prázdnin, kdy budu mít nakoupené všechno do školy.

Bylo už docela pozdě a já měla vážně hlad. S Iz jsme si koupily něco k večeři, ale žádný zázrak to nebyl. Byl to jen toust se sýrem. Až si příště budu stěžovat na jídlo ve škole, propleskni mě prosím. Ani já a ani Iz jsme se z toho moc nenajedly, proto Iz znovu zamířila k pultu, a vrátila se s dvěma talíři. Ty toho už očividně taky hodně zažily. Ale aspoň tam toho k jídlu bylo troch víc, ale chuťově to žádný zázrak nebyl. Už se těším na jídlo od mamky nebo od babiček.
S Iz jsme dole ještě chvilku poseděly, ale bylo už dost pozdě, takže jsme zamířily zpět na pokoj a ochutnávaly jsme ty bonbónky, které jsem donesla. Sousedi z nás asi moc velkou radost mít nebudou, protože jich máme fakt dost a jsem si jistá, že dost dobře museli z našeho pokoje slyšet velrybu, psa, prase nebo osla. Ale my jsme se bavily, což je hlavní.

Chtěla jsem ještě napsat rodičům, a poděkovat jim za dopis, ale nechám si to až na zítra. Dneska už jsem fakt utahaná. A navíc, je brzy stejně uvidím. Už se hrozně těším. Dobrou noc.

~ Faye ♥
Harmonogram odjezduKočáryV kočáru
Ve vlakuPříjezd do LondýnaZabydlujeme se


Zápis #24 - Ukončení roku

9. prosince 2017 v 17:33 | Faye |  1. ročník (2005/2006)
29.6.2006
Bradavice, Můj pokoj
Milý deníčku,
škola oficiálně skončila. Teď už mě čeká jen zítřejší odjezd domů a pak dlouhé prázdniny.

Když jsem se probudila, čekala na mě rolička. Opět od profesorky Fowler, ale tentokrát zpráva od ní byla daleko příjemnější, než posledně, kdy nám v den zkoušky poslala látku, kterou jsme nestihli probrat. Na lístku stálo, že mi obodovala esej a rozbor kouzla, takže jsem dostala 8 bodů. A cestou na snídani jsem zjistila, že máme desetibodový náskok na Mrzimor. Teď to jen udržet. Na snídani jsem se potkala s Carterem, který řekl, že se půjde podívat za koníkama. A protože to vypadalo, že Iz dneska vstane až na slavnostní hostinu, šla jsem s Carterem. Stejně, na brigádě jsem oba koníky zahlédla jen z dálky. Cestou mi Carter ukázal jednu zkratku, kterou ještě neznám a taky jsme natrhali pár jablkem, abychom je měli jak uplatit. Merlin se k nám okamžitě otočil, jablíčka si vzal a nechal se i pohladit. Zatímco Artur o nás očividně nejevil zájem. Prostě stál zády k nám a vůbec si nás nevšímal.

Taky tam v ohradě vedle koníků bylo jedno opravdu zajímavé zvíře. Vypadalo trochu jako fretka, jen trochu větší a dokonce i umělo mluvit. Jenže pokecat se s ním moc nedalo, protože jediné, co říkal, byly samé nadávky. Carter říkal, že je to Dlaždičoun, což k němu opravdu sedí. Vážně lituju ta další zvířátka, která tam s ním musí být celý den zavřená. Já bych to asi nevydržela.

Pak jsme se pomalu vraceli zpět do hradu. Carter se taky zmínil o tom, že by si nejradši příští rok přivezl do školy štěňátko. Jenže zatímco vzít si do Bradavic sovu, kočku, krysu nebo žábu je jednoduché, na štěňátko je potřeba získat zvláštní povolení. Takže se rovnou vydal zjišťovat, co je k tomu potřeba. A já zamířila na kolej.

Na koleji jsem potkala Ashe, který mi řekl, že Iz šla na náhradní zkoušku z formulí. Trochu mě mrzelo, že jsem ji nepotkala a nepopřála štěstí, aspoň jsem jí ale držela na dálku palce. Pro jistotu jsem se ještě zeptala Ashe, jestli si můžu nechat Katie i na prázdniny a ten řekl, že klidně. Což je super. Sice Ash nevypadá, že by na vrácení Katie nějak spěchal, ale i tak… Plánuju si koupit vlastní sovu, abych mu ji mohla co nejrychleji vrátit, ale chci s tím počkat, až si nakoupím všechno potřebné na další rok. Takže když už, tak až ke konci prázdnin. A chci mít nějakou možnost, jak se o prázdninách spojit s ostatními.

Cestou na oběd jsem se potkala s Iz, která šla zrovna ze zkoušky a vybavovala se s Carterem. Hned jsem se jí ptala, jak dopadla zkouška, vůbec na to nereagovala, protože ve stejnou chvíli jí Carter zrovna oznámil, že si plánuje přivézt štěně. Prý už to má zařízené, o prázdninách bude muset poslat informace o tom, o jakou rasu se přesně jedná a čekat, jestli mu to schválí nebo ne. Když ne, bude muset nechat štěně doma. Pak už jsem z Iz konečně dostala informace o zkoušce. Říkala, že celkem v pohodě, jen trochu bojovala s kouzlem na otevření dveří. To je trochu zrádné, trefit se přesně do zámku občas bývá trochu oříšek.

Po obědě jsem zamířila na kolej, kde pořád seděl Ash. Řekla jsem mu, že profesorka Grimes by měla být v kabinetu, tak by jí mohl skočit ukázat ten blín. Rovnou tam zamířil a já se vydala do klubovny. Tam jsem byla skoro celé odpoledne, prohlížela jsem si totiž knížky, které tam jsou v knihovně. A že jich tam je. Potom jsem si prošla ještě zkratky, které nám Kal ukázala. Jednu jsem hledala celkem dlouho, protože když jsme nám je ukazovala, byla ve sklepení pořádná tma a já se spíš soustředila na to, abych v té tmě holky neztratila, takže jsem vůbec nevnímala, kudy jsme šly. Za dne to hledání šlo trochu líp. Tedy ne že by přes den bylo ve sklepení nějak moc světla, pořád je to tam dost temné, ale rozhodně lepší, než v noci. To si ani nevidíš na špičku nosu.

Potom jsem už začala balit. Nejdřív jsem si myslela, že to všechno ani do těch dvou kufrů nenarvu, nakonec se ale podařilo a zbylo mi tam trochu místa i pro Iz, kdyby chtěla. Jediné, co mi ještě zbývalo zabalit, byly kytky a Oliverův pelech. Ale to jen ráno hodím do kufru, takže to je bez problému. Pak už byl čas hostiny.

Od nás jsme na hostinu dorazili jen já, Iz, Ash a Velt. U stolu Mrzimoru to vypadalo stejně prázdně, u Zmijozelu jich bylo víc a nebelvírský stůl byl téměř plný. To se jim pak vyhrává, když jich je tolik… Dorazilo i dost profesorů. Byl tam samozřejmě pan ředitel, a z profesorů pak i Grimes, Fowler, Leadenrose, Tyler a LaMalet. Ikdyž profesorka LaMalet vypadala, že by tam nejradši nebyla. Byla trochu pobledlá, jídla se snad ani nedotkla a celkově to vypadalo, že jí není moc dobře. Asi na ni leze nějaká viróza…

U profesorského stolu seděl taky jeden docela zarostlý profesor, kterého vůbec neznám a pak taky ta zrzavá profesorka, která má to štěně Zackyho. Pak ředitel se hned ujal slova. Najdříve nás všechny přivítal, a ještě před vyhlášením se vrátil k požáru, který tu někdo pár dní zpátky založil. Viníka se prý dopadnout nepodařilo, pochválil ale Anet, že nezaváhala a začala požár hned hasit. Pak už začal vyhlašovat. Na posledním místě byl tedy Mrzimor, ten měl myslím 237 bodů. Na třetím jsme byli my s 247 body (i když u nás se ředitel trochu přeřekl a řekl nám, že máme 347 bodů, což by znamenalo, že jsme skončili druzí). Na druhém místě byl pak Zmijozel, ten měl nějakých 316 bodů (nebo tak nějak, poslední dobou jsem sledovala jen stav bodů Havraspáru a Mrzimoru) a na prvním místě pak překvapivě *nakreslený šklebící se smajlík* Nebelvír. Ten měl asi 399 bodů (taky si to přesně nepamatuju). Nebelvírští tam hned začali mávat hůlkami, vypouštět z nich jiskry a slavit. Ředitel je trochu uklidňoval, zatímco profesorka LaMalet zase pohledem mírnila zmijozelské, kteří tam celý večer měli nějaké poznámky. Ředitel jim v jednu chvíli taky pohrozil, že jestli toho nenechají, tak jim odebere body a pošle je všechny na kolej bez večeře.

Pak následovalo předávání poháru. Ten převzala nebelvírská prefektka, protože nikdo z kolejních Nebelvíru se na hostinu nedostavil a Nebelvírští se dál radovali. Jasně, přeju jim to, ale stejně měli oproti ostatním kolejím hrozně velkou převahu. A pro mě jsme stejně vítězové my. Aspoň za těch posledních pár dní, kdy jsme stáhli fakt obrovskou ztrátu.

Následně se před námi konečně objevilo jídlo a všichni se začali cpát. Jídlo bylo vážně moc dobré, daleko lepší, než jaké máme během roku. To jsou pořád jen koláče, dorty, ovoce, polévky a maso. Ale hrozně často se ta jídla opakují, až časem zjistíš, že už několik dní za sebou jíš vlastně to samé. Velt se najedl nejrychleji a zamířil na kolej, kde na nás počká. Měli jsme oslavit to, že nejsme poslední. Pak nás opustil i Ash a krátce po něm jsme s Iz odcházely na kolej taky. Málem bych zapomněla! Na hostině se taky objevila jedna prvačka z Mrzimoru, kterou jsem vážně dlouho neviděla. Pamatuju si ji jen podle toho, že sice má plášť, ale jinak po hradě chodila v normálním oblečení. A dost často jsem jí viděla postávat u kabinetu profesorky Mang. S tím, jak málo jsou kolejní na hradě mě napadlo, jestli si náhodou na začátku roku, stejně jako já, doobjednávala věci, jenže jí tu objednávku nikdo nevyřídil. Ani bych se tomu nedivila. V tomhle je naše profesorka Leadenrose hrozně super. Jeden den vhodíš objednávku do truhličky, a druhý den si ji už vyzvedáváš. Teď mě napadlo, že to vypadá, jako by jinak profesorka Leadenrose super nebyla, což samozřejmě není pravda. Ta je skvělá pořád.

Jak Velt sliboval, čekal na nás na koleji. Hned jak jsme došly, se zvedl a řekl, ať na něj počkáme, že ještě něco skočí zařídit. Po chvilce se vrátil i s profesorkou Leadenrose. Chtěl po ní, aby mu otevřela jedny zamčené dveře u klučičích pokojů. S Iz jsme tam samozřejmě hned zvědavě nakukovaly. Vypadalo to, že je tam nějaký sklad her. Jak to, že jsme se o tom nedozvěděli dříve!? Velt tam vzal jednu krabičku, s nápisem UNO. O té hře vím, jenom jsem ji nikdy nehrála. Naštěstí ji neznala ani Iz a oni profesorka Leadenrose, která si s námi taky zahrála (vidíš, já říkala, že je skvělá). Velt nám v rychlosti vysvětlil pravidla, která naštěstí moc složitá nebyla, a hráli jsme. A hráli jsme tak dlouho, že se profesorka Leadenrose musela omluvit, že už bude muset jít. Chtěli jsme ještě ukecat Ashe, jenže ten tu hru taky neznal, takže mu Velt dal pravidla, ať si je nastuduje, a zahrajeme si ještě zítra dopoledne, těsně před odjezdem. Stejně jsme všichni ještě museli balit.

Tedy, všichni až na mě. Já jsem pomáhala s balením Iz. A tím pomáhala myslím to, že jsem jí ujídala z pytlíku plného sladkostí, který byl tak velký, že se nevešel ani ke mně do kufru. Prostě se musel trochu zredukovat. Něco málo jsem taky naházela do brašny, abychom mohly mlsat i ve vlaku.

Taky mi ještě přišel dopis od rodičů. Prý na prázdniny zůstaneme v Londýně u babičky. Mají dost velký dům, takže se tam všichni v pohodě vejdeme, dokonce tam přijede i babička s dědou z Camridge, takže tam budeme všichni spolu. Což je super, nebudu muset celý prázdniny lítat sem a tam, uvidím spolužáky, co jsou, nebo budou na prázdniny zůstávat v Londýně a taky si v klidu budu moci nakoupit všechny věci do školy. Někdy o prázdninách přijede i Chloe, takže i s ní se uvidím. Jenže pořád jsem nevymyslela, co jí řeknu o tom, kde jsem celý rok byla. Vážně netuším a nechci jí ani lhát…

~ Faye ♥

U koníkůSlavnostní ukončení roku
Slavnostní ukončení roku -
vyhlášení vítěze
Slavnostní ukončení roku -
předávání poháru
Slavnostní ukončení roku -
hostina
UNO
Balíme


Zápis #23 - Zkoušky

8. prosince 2017 v 8:22 | Faye |  1. ročník (2005/2006)
19.6.2006
Bradavice, Společenská místnost Havraspáru

Milý deníčku,
zkoušky mám za sebou, a myslím, že i úspěšně. Mám z nich celkem dobrý pocit. Teď už jen čekat na to, až mi přijde vysvědčení. Jen vůbec netuším, kdy ho dostaneme. Prý snad až někdy o prázdninách. *nakreslený otrávený smajlík*

V pondělí ráno jsem vstala celkem brzo a jen co jsem se převlékla do uniformy, letěla jsem do spolky. Koťata tam samozřejmě už nebyla. Čekala jsem to, ale i tak mě to docela zklamalo. Byla vážně zábavná. Pak jsem zamířila na snídani. Zkontrolovala jsem ještě stav bodů a k mému překvapení jsem zjistila, že na třetí Mrzimor ztrácíme už jen nějakých 30 bodů. Docela jsme poskočili. Na snídani jsem se pořádně nacpala a vydala jsem se zpátky do spolky, kde jsme společně s Iz a Veltem trénovali. Pak už nadešel čas naší první zkoušky. Z obrany.

Nejdříve nás čekala teoretická část, profesorka LaMalet nám tam dokonce přichystala i něco k jídlu, abychom se před praxí najedli. Ta byla v pohodě. Jen u jedné otázky jsem se mohla trochu víc rozepsat, jenže na zbytek jsem si vzpomněla až ve chvíli, kdy jsem odešla z učebny. Ale nevadí, i tak jsem tam toho měla dost. Snad to bude stačit. Potom, co vyšel ze třídy poslední Mark, který tam dlouho něco sepisoval, řekl, že s Iz máme jít dovnitř. Jenže Iz se místo toho omluvila profesorce, jestli by nemohla přijít později. Už od rána se nezdála být úplně ve své kůži. Profesorka ji pustila, a já tam zůstala sama. Prošla se mnou všechna kouzla, co jsme se učili, dokonce jsem jim mohla i odzbrojit, což byl dost zvláštní pocit, takhle kouzlit na profesorku. Po chvilce jsem vycházela z učebny a poslala jsem dovnitř nebelvírské.

Vydala jsem se na kolej. Protože tam ale nikdo nebyl, vrátila jsem se zpět k učebně a šla hledat Iz. Nakonec jsem ji našla na záchodech hned naproti učebně. Nevypadala moc dobře, ale předpokládala jsem, že je to jen stres ze zkoušek. Čekala jsem s Iz před učebnou, a uklidňovala ji, že praxe je v pohodě. Když šla konečně dovnitř, uslyšela jsem v hlavě Veltovo chichotání. Zase se promenádoval v zastíráku a chtěl, abych ho našla. Jenže na chodbě se pomalu začali scházet už druháci a třeťáci, a já tam před nimi nechtěla poletovat jak blázen. Nebo spíš jako Mark. Naštěstí ale v tu chvíli vyšla Iz ze třídy, a Velt buď zrušil kouzlo, nebo samo vyprchalo. Vrátili jsme se na kolej a Iz pak zamířila do čajovny. Mně ani Veltovi se tam moc nechtělo, takže jsme seděli ve spolce a kecali. Trochu jsem z něj tahala rozumy ohledně zkoušek.

Pak jsem se vydala na večeři. Rychle jsem do sebe naházela jídlo, vzala něco i Olimu protože skoro všechno jídlo, co jsme pro něj měla, mu snědla koťata a zamířila jsem na kolej. Jenže, jen co jsem vyšla z Velké síně, všimla jsem si rozkošného štěňátka. To se ke mně hned vydalo a začalo mě očichávat. S ním tam byla asi nějaká profesorka. Taková mladší, zrzavá, ale neznám ji. No hned jsem se jí zeptala, jestli si ho můžu pohladit. Říkala, že klidně, že mě maximálně olízne. Ani to nestihla doříct, a už se na mě vrhnul. Hrozně mi připomněl Maxe. Ten taky, vždycky když jsem přišla domů ze školy, vrhnul se na mě, a vítal mě, jak kdybych byla pryč celý rok a né jen pár hodin. Jsem zvědavá, jak to bude vypadat, až se vrátím na prázdniny domů. To zas bude. *nakreslený vytlemený smajlík* Ta profesorka mi řekla, že má hrozně dlouhé jméno, ale že slyší na Zackyho. Chvilku jsem si tam s ním ještě hrála, pak ale profesorka zavelela, že se jde ven. Zackymu se nejdříve moc nechtělo, a pak se pokusil ještě počůrat jeden sloup ve vstupní síni. Naštěstí ho profesorka stihla zarazit a vysvětlit mu, že tohle se nedělá. Ale byl hrozně zlatý.

Vydala jsem se zpátky na kolej, a jen co jsem tam došla, ozvalo se z rozhlasu, že se hledá bílé stěně. Zacky. Profesorka dokonce řekla do rozhlasu i celé jeho jméno. A bylo vážně dlouhé. Charles Mickey Benjamin Zacharias a dál si to nepamatuju, ale následovalo tam ještě asi čtyři nebo pět. Vypadá to, že nejsem jediná, kdo má problém rozhodnout se mezi několika jmény. Vydala jsem se tedy, tentokrát s Oliverem, zase ven. Aspoň se trochu projde, poslední dobou byl furt zavřený na koleji. Cestou jsem potkala i profesorku, která ho naháněla po celém hradě, říkala ještě něco o nějakým maguárovi. Ani nevím, co to je. Objevil se taky Velt, který sice chvíli před hlášením šel spát, ale chtěl se zapojit do pátrání. Zackyho jsme ale nikde nenašli, Oliver se mi taky v jednu chvíli splašil a štrádoval si to do sklepení. Přes nějakou zkratku. Nakonec jsem se i s Oliverem v náruči vydala na kolej. Ráno nás totiž čekali další zkoušky.

Úterý moc dobře nezačalo. Hned po probuzení jsem našla obálku, ve které profesorka Fowler poslala poslední látku z teorie na formule. Bylo by to skvělé, kdybychom hned odpoledne neměli zkoušku. Sešit jsem si tedy vzala sebou na snídani a snažila si to co nejrychleji nacpat do hlavy. To by mi šlo líp, kdyby si Ethan ze mě neudělal tréninkového panáka. Několikrát na mě poslal šťouchací kouzlo a jednou taky třesoucí. A ještě si myslel, jak není nenápadnej. Sice jsem měla chuť mu to oplatit, ale radši jsem se učila. Ostatně, oplatit mu to můžu taky jindy. S Avaline si tam taky zase neustále něco šeptali a házeli pohledy směrem ke mně a Carterovi, který si na snídani sedl k našemu stolu. Určitě ti dva zase něco chystají. Docela jsem zvědavá, co z toho zase bude…

Pak jsem pomalu zamířila směrem k astronomické věži. Kromě prváků tam čekali taky druháci. Zkoušku jsme tedy měli mít společnou. Jenže, profesor Aquarin zase nikde. Najednou se z rozhlasu ozvalo, že zkouška dějin bude probíhat ve zkouškové místnosti. Takže začal hromadný přesun. Já se držela toho největšího hloučku, protože jsem vůbec netušila, kde ta zkoušková místnost je. Úspěšně jsme tam všichni dorazili, a tam už na nás čekal sám pan ředitel. Posadili jsme se a on nám zadal otázku. Já si ale sedla ke stolku, u kterého byl připravený pěkně zničený brk. Vůbec se s ním psát nedalo. Ředitel mi ho vyměnil a já se pustila do psaní. Odcházela jsem asi jako poslední a ruka mě pěkně bolela, ale napsala jsem tam toho dost.

Po obědě nás čekaly formule. Těsně před zkouškou jsme si ale vyslechli celkem vtipný rozhovor v rozhlase mezi profesorkou Grimes a profesorem Blackwoodem. Profesorka Grimes si stěžovala, že nikdo z druháků ani třeťáků nedonesl ukázat vypěstovanou rostlinku (tu, kterou mi dala Rose), a připravuje tak svou kolej o body. Na to se ozval profesor Blackwood, že on jich několik má, a jestli tedy vyhraje Havraspár. Když se mu dostalo odpovědi, že on není ani druhák, ani třeťák, navrhl, že je předá studentům z Havraspáru. To ale profesorce Grimes nepřipadalo moc fér. Škoda.

Písemná zkouška z formulí probíhala celkem v klidu, otázky byly sice trochu těžší, ale šlo to. Vtipné bylo, že jsme tam měli udělat rozbor třesoucího kouzla. Ano, Deníčku, přesně toho kouzla, který na mě Ethan ráno seslal. Takže se mi na tuhle otázku odpovídalo pěkně. Sice mě Ethan tím kouzlem asi chtěl naštvat, ve skutečnosti mi ale pomohl. Díky! *nakreslený vytlemený smajlík* Praxe z formulí byla lehoučká. Profesorka dokonce ani nezkoušela všechna kouzla, která jsme se učila. Takže pohodička.

Iz celý den proležela, nebylo jí moc dobře a na žádnou zkoušku tedy nešla. Večer se na chvilku objevila ve spolce, ale pořád nevypadala moc dobře. Byla celá pobledlá a klepala se, takže po chvilce se zvedla a šla spát. Já jsem dlouho do noci kecala s Ashem. Ashovi jsem taky vrazila blín, který mi dala Rose, aby ho šel ukázat profesorce Grimes. Rose se zase totiž dlouho neukázala, a když už jsem tu smradlavou kytku musela mít na pokoji, tak ať jsou z toho aspoň body.

Středa byla náročná. Dopoledne jsme měli zkoušku z lektvarů, která ale začínala později, než měla. Naštěstí pro mě, protože já si zapomněla vzít nožík, pro který jsem letěla zpátky na kolej. Myslím ale, že na kolej a zpátky do sklepení jsem to stihla v rekordním čase. Ještě že tu jsou všude po hradě různé zkratky.

Profesorka Mang se neobjevila ani na zkoušce, hlídal nás opět ředitel. Vyčaroval nám tabuli s otázkami, a všichni jsme se pustili do psaní. Na zkouškách s ředitelem nemám moc štěstí. V úterý ten zničený brk, na lektvarech jsem to ale posunula na jiný level. Přilítla ke mně totiž sova s balíkem. Vůbec jsem netušila, od koho ta sova je, a ředitel z ní moc nadšený nebyl. Deníčku, kdybys viděl ten pohled, který hodil mým směrem. Myslela jsem, že mě vyrazí, i když teoreticky jsem v tom byla nevinně. Naštěstí jen řekl, že mám balík dát tak, aby na něj viděl, a psala jsem dál, i když jsem celou dobu přemýšlela nad tím, od koho ten balík je. Když jsme všichni dopsali, přišlo to, čeho jsem se z celých zkoušek bála nejvíc. Vaření. Měli jsme uvařit bezesný spánek. Aspoň že to nebyl teplolaď. Lektvar se mi povedl podobně, jako na poslední hodině s profesorkou Leadenrose. Měl stejný odstín, stejně voněl, a dostala jsem za něj Véčko. Takže snad i lektvary mi dopadly dobře. Odevzdala jsem vzorek i sešit, popadla balík a letěla na chodbu rozbalit ho. Byl od profesora Archera, který mi poslal tu slibovanou čokoládu a k tomu ještě spoustu dalších sladkostí navíc, jako omluvu za to, že to posílá tak pozdě. To se bude zase mlsat…

Vydala jsem se na kolej za Iz, kterou jsem ale nikde nenašla. Rychle jsem aspoň hodila sadu na pokoj, najedla se a letěla na přeměňování. Po chvíli na přeměny dorazila i Iz, Carter a Lisa. Všichni tři se ale omluvili ze zkoušky, protože museli do ředitelny. Něco kvůli nějakému požáru. Hodila jsem to za hlavu, a pustila se do psaní testu. Test z přeměňování se mi možná zdál nejtěžší. Měli jsme odpovídat jen A, B, C nebo D, jenže až dvě odpovědi mohly být správné. Takové testy nemám ráda. Dokážou být totiž pěkně zrádné. Nakonec jsem to ale nějak sepsala. Málem bych zapomněla, Mark se dneska zase vyznamenal. Nejdřív si to na zkoušku nakráčel snad v pyžamu, nebo co to měl na sobě. To ho profesorka vyhodila s tím, že takhle oblečený zkoušku psát nebude. Odešel se tedy převléct. Zpátky byl během minutky, oblečený už podle školního řádu. Nechápu, jak to tak rychle stihl, ale nevadí. Potom profesorka postupně vyčarovala každému sešity. Jenže Mark si mezi tím vytáhl svůj vlastní sešit se zápisky. Prý to nepochopil, a když viděl, že si všichni vytahujeme sešity, myslel si, že budeme ještě něco probírat. Já ho občas vážně nechápu. Mám pocit, že on to těm učitelům dělá naschvál. Musel přece vidět, že nikdo z nás se ani nepohnul, a sešity se před námi objevili samy. Nebo snad ne?

Po písemné se měla konat praxe. Profesorka chtěla, aby ve třídě zůstali tři z nás, a ostatní tři počkali na chodbě. Jelikož tam ze Zmijozelu byli Av, Ethan a Charlotte, bylo mi jasné, že já půjdu s Markem a Lucasem. Jenže oni se začali dohadovat o tom, kdo z nich půjde první. Já jsem jen seděla a čekala, kdo vyhraje. A doufala, že se dohodnou co nejdříve, protože pak jsem musela spěchat do divadla. Nakonec to vyhráli Mark s Lucasen. I když vyhráli není to správné slovo. Zmijozelští spíš neměli nervy na to se s nimi dohadovat a tak šli na chodbu. Já, Mark, Lucas i profesorka jsme pak každý vytáhli jednu roličku s číslem, a podle toho jsme měli přeměňovat. Mark se kupodivu stihl všechno doučit, takže jsme všichni během chvilky odcházeli z učebny s Véčkem z praxe. Myslím, že to dohadování o to, kdo půjde první, trvalo déle než samotná zkouška.

Před učebnou jsem se ještě chvíli bavila s Carterem a Lisou, kteří se vrátili z ředitelny. Někdo totiž zapálil kolejní prapory, které visí ve Vstupní síni nad nádobkami s body. To mi připomnělo, už ztrácíme na Mrzimor jen jeden bod! Schválně jsem to do divadla vzala přes Vstupní síň, abych se na to podívala. Prapory vážně byly ohořelé, nic jiného tam ale chytnou nemohlo. Výhoda kamenného hradu. Ten jen tak popelem nelehne.

Chystání kostýmu na divadlo bylo tentokrát celkem snadné. Téma bylo vězení a všichni jsme měli být vězni. Takže jsem pro každého nachystala stejné oblečení. Jediný problém byl v tom, že každý kus byl jinak barevný, proto jsem od profesora dostala ještě takovou zvláštní věcičku, kterou jsem přiložila na oblečení, a to se prostě obarvilo. Šikovné, to by se mi hodilo. Profesor ty barvičky bohužel chtěl vrátit. Škoda, musím zjistit, kde se dají sehnat. Profesor Archer je taky docela šprýmař. Když mi ty barvičky podával, najednou se někam vypařili. Prostě jsem je v ruce neměla. Byla jsem dost zmatená, profesor mi tedy poradil, že je mám přiložit k oblečení a to se obarví. Super rada, jen kdybych měla co přikládat. Rovnou jsem mu řekla, že mi nic nedal. Poklepal mi na ruku, a najednou tam byly. Takže jsem se pustila do práce. Když jsem skončila, bylo už po večerce. Rychle jsem teda zamířila na kolej, kde čekala Iz. Povyprávěla mi o tom, co se dělo v ředitelně. Anet z Nebelvíru prý dostala 15 bodů zato, že začala jako jediná hasit, a Jenn, prefektku z Mrzimoru, ředitel prý pěkně sprdnul zato, že ona nehasila. Snažila se držet ostatní od ohně, takhle odpověď se ale řediteli moc nelíbila. Což mi od něj přišlo docela zlé, Jenn trochu znám z divadla a je super. Iz říkala něco o tom, že snad i přijde o prefektský odznak.

Ve spolce jsme seděli s Iz a Ashem, který si k nám přisednul, až dlouho do noci a ládovali se dobrotami od profesora Archera. Úplně jsme ztratili pojem o čase.

Čtvrtek, tedy dnešek, byl poslední zkouškový den. Čekali nás zkoušky z létání a dějin. Samá teorie, takže jsem z toho nebyla vůbec nervózní.

Nejhorší na dnešku bylo to čekání. Poslední zkoušky jsme měli až odpoledne. Iz se učila, nikde nikdo, tak jsem se vydala ven. To čekání na poslední zkoušky bylo vážně na nic, takže jsem se nakonec vrátila do hradu, převlékla se a šla si zaběhat. Ano, Deníčku, čteš dobře. Běhat. Prostě jsem se potřebovala nějak zabavit. A bavilo mě to.

Takže, takhle jsem se zabavila dopoledne. Pak už jsem se vydala na oběd a na zkoušku z létání. Mark s Lucasem na zkoušku dorazili nabarvení na růžovo. Mark měl štěstí, jemu se vrátila původní barva ještě před tím, než nás profesor pustili do třídy. Lucasovi ovšem ne. A dokonce mu to ani nevadilo. A protestoval, když profesor Archer kouzlo zrušil. Rychle si to ale rozmyslel, když mu profesor řekl, že ho klidně zase obarví, ale to by znamenalo, že by musel odejít ze třídy a zkoušku by prostě nedělal.

Pak už mohla zkouška začít. Profesor Archer sice říkal, jak na nás bude přísnej, ve finále to ale byla lehoučká zkouška. Každý jsme si náhodně vybrali vlastní test s vlastními otázkami a psali jsme. Nejdřív to vypadalo, jak nás bude profesor všechny pozorně sledovat, ale snad pokaždé, když jsem se na něho koukla, se díval z okna, nebo si prohlížel učebnu. Otázky jsem měla celkem jednoduché. U jedné otázky jsem měla stručně popsat násadu koštěte, jenže dopadlo to stejně, jako když ti slibuju, že zápisek bude krátký. Moc stručně to nebylo. Ale i kdyby mu to vadilo a strhl mi za to body, vyplnila jsem mu i bonusovou otázku, takže tam bych je zase nahrabala. Když jsme dopsali, následoval rychlí přesun na poslední zkoušku s dědoušem Grathem.

Na dějinách jsme všichni museli všechno uklidit do truhel. U sebe jsme mohli mít pouze klíček od přihrádky. Grath dokonce i prohledal Markovi kapsy, jestli tam opravdu nic nemá. Otázky byly celkem zákeřné. Dokonce i z učiva, co nám vůbec neříkal. Byla jsem celkem ráda, že toho mám tolik načteno, odpověděla jsem mu tedy na vše. Ale stejně to byla docela podpásovka.
Pak už jsme s Lisou zamířili do divadla. Jak už jsem ti psala dřív, dnešní téma bylo vězení. Každá z nás si náhodně vylosovala postavu, kterou bude hrát. Jenn hrála starého a urejpaného vězně, Lisa nešiku a já vězně, který se k nim přifařil, když je zaslechl. Takže jsme se převlékly do kostýmů, které jsem připravila den předtím. Všechny jsme vypadaly jak pomeranče. Komplet celé jsme byly oranžové. A ty volné kalhoty, které jsme měly na sobě, vypadaly taky pěkně komicky. Ale nic lepšího jsme v truhle prostě nenašla. Potom jsme se rychle domluvili na tom, jak scénku začneme, a zbytek jsme prostě zaimprovizovaly. Oproti minulé scénce, bylo tohle zadání až moc volné, takže dobu jsme tam kecaly o ničem. Ke konci přišla Lisa (tedy její postava) s nápadem, že bychom mohli vymyslet, jak z vězení utéct. Jenže tím jsme scénku už pomalu končili. Takže rozhodně, minulá scénka se nám podařila líp. Taky asi hodně dělalo to, že jsme za sebou měli zkoušky. Docela to člověka utahá a takhle k večeru ještě něco vymýšlet je občas docela těžké.
Skončili jsme zase po večerce, takže Jenn nás doprovodila ke kolejím. Abychom neměli průšvih. Nejdříve jsme zamířili k Nebelvíru a pak k Havraspáru. Jenn mi přijde vážně super, a jestli ji opravdu ředitel sebere odznak za ten požár, tak to bude vůči ní vážně nefér.

Když jsem dorazila do spolky, nikdo tam nebyl. Trochu jsem se zamyslela, a nejednou koukám, že vedle mě sedí Ash s Rose. Chvilku jsme tam řešili ten blín, který jsem dala Ashovi. Stalo se to, čeho jsem se obávala. Zvadl. Prý se ho ale pokusí ještě zachránit, a zítra skočí za profesorkou ho ukázat. Pokud ji tedy zastihne, zatím na ni moc štěstí neměl. Pro jistotu jsem mu ještě sepsala na lístek, jak jeho pěstování probíhalo. Budu ale muset dohlédnout na to, aby tam za ní vážně skočil. I když ho donese v takovém stavu, v jakém je, třeba aspoň nějaký bodík dostane.
Postupně se ve spolce objevila i Iz a Kal. Já jsem rychle napsala dopis rodičům, abych jim připomněla, že ještě žiju, zkoušky mám za sebou a že mě mají brzy čekat doma. Taky jsem se pořádně nacpala čokoládou od profesora Archera. Za to běhání jsem si ji taky zasloužila. Ash se pak vydal za Rachel a Rose odešla spát. Já jsem se pomalu rozhodovala nad tím, že půjdu taky. Najednou ale k nám přišla Kal. Zeptala se nás, jestli udržíme tajemství, a když jsme s Iz obě nadšeně souhlasily (jak jinak), řekla, že nám něco ukáže. Měli jsme se obě obléct do něčeho černého, což znamenalo jediné. Půjdeme ven. Po dlouhé době jsem se zase po večerce vydala dál, než jen do koupelny. Zavedla nás do jedné tajné místnosti, o které nám řekla, že slouží jako klubovna jednoho klubu. Pro případ, že by ses dostal do nepovolaných rukou, ti moc podrobností psát nebudu. Tobě to ale určitě vadit nebude. Každopádně, s Iz jsme se oficiálně staly členkami. Dostaly jsme klubová trička, šátky a skvělej sešit. Po prázdninách dostaneme i vlastní klíče. A ta místnost je fakt skvělá. Je hrozně útulná, jsou tam polštáře, stolky, knížky, skříň plná sladkostí, pití (dokonce prý i pivo! Dělám si srandu, to pít nebudu, ani mi nechutná a nechápu, co na něm všichni mají) a hry. Vážně moc se mi tam líbilo. Myslím, že příští rok tam budu trávit hodně času. Kal taky naznačila, že až ona dostuduje, bude to tam muset někdo převzít. Další důvod navíc, proč se mi na prázdniny moc dom nechce. Tedy, samozřejmě, že se těším domů, přece jen, takhle dlouho jsem z domu ještě nebyla, ale Bradavice jsou skvělé.

Cestou zpátky na kolej nám Kal ukázala ještě několik zkratek. Pak jsme ještě dlouho seděli ve spolce a kecaly. Kal nám dokonce přinesla ukázat i své štěně, Arga. S Iz jsme obě hned ožily, a na štěně se vrhly. Iz byla trochu rychlejší, a byla u něj první, takže si ho skoro celého zabrala, pak mě ale taky nechala chvíli se s ním pomazlit.

Ve spolce jsme pak seděli ještě dlouho. Kal nám s Iz taky kouzlem opravila pár zničených brků. Tak trochu mě štve, že jsem se o tomhle kouzle dozvěděla až poté, co jsem si neobjednala fakt velkou zásobu, na druhou stranu si ale myslím, že další si už kupovat nebudu muset. Pak už jsme všechny zamířily do svých postelí. Iz usnula během chvilky. A i když je fakt megapozdě, musela jsem se s tebou ještě o všem podělit.

Teď už nás jen čeká balení, závěrečná hostina a odjezd. Taky jsem dost zvědavá na to, jestli se nám nakonec podařilo předběhnout Mrzimor. Ale i kdyby ne, jsem na nás docela pyšná. Na to, jak velkou ztrátu jsme měli, a na to, jak málo nás je, jsme se ke konci roku celkem vzchopili. A i v případě, že budeme poslední, nebude to taková ostuda. I když já vážně doufám v to, že poslední nebudeme. *nakreslený mrkající smajlík*

Ale teď už jdu vážně spát. Dám ti vědět, jak to nakonec dopadlo. Dobrou noc.
~ Faye ♥

Zkouška z opčm - praxeZacky
Zkouška z OPČM - teorieZkouška z OPČM - praxeZacky
Zkouška z astronomieRozhlas rostlinkyZkouška z formulí
Zkouška z astronomieRozhlasZkouška z formulí
Zkouška z lektvarů - teorieZkouška z lektvarů - vařeníZkouška z přeměňování - teorie
Zkouška z lektvarů - teorieZkouška z lektvarů - vařeníZkouška z přeměňování - teorie
Příprava kostýmůOhořelé praporyZkouška z létání
Příprava kostýmůOhořelé praporyZkouška z létání
Zkouška z dějinZadání divadla - druhé cvičeníHrajeme
Zkouška z dějinZadání divadla - druhé cvičeníHrajeme
Venku po večerceArgo
Venku po večerceArgo


Zápis #22 - Nečekaná návštěva

4. prosince 2017 v 8:14 | Faye |  1. ročník (2005/2006)
31.5.2006
Bradavice, Společenská místnost Havraspáru

Milý deníčku,
původně jsem tě chtěla otevřít až po zkouškách, ale tohle ti prostě říct musím. Ale začnu zase trochu postupně.

Mark je asi vážně trochu mimo. Ráno jsem ho potkala ve vstupní síni a on mě pozdravil. Ale ne že by řekl ahoj, on mi řekl dobrý den. Tak staře snad nevypadám, nebo jo? Vlastně, radši ani neodpovídej. Iz zase zmizela někam s Carterem, takže jsem se dopoledne dost nudila. Vzala jsem si ale sešity, a pročetla jsem si je. Zveřejnili nám totiž rozvrh závěrečných zkoušek. Čekala jsem, že to bude stejné jako náš rozvrh, ale nějak jsem nepočítala s tím, že zkoušky budou většinou dvouhodinové. Takže přeměňování, opčm a formule máme rozdělené na dvě části - teorii a praxi. Lektvary jsou taky dvouhodinové. A jak teda rozvrh vypadá? Takhle:


Středa bude docela náročná. Ještě večer pak mám totiž chystat kostýmy na divadlo. Jsem zvědavá, co si zahrajeme tentokrát. A snad tentokrát profesor Archer nezapomene. Posledně mi říkal, že chudák si pořádně ani neodpočine, a stejně nestíhá. A na tu čokoládu už nejspíš taky zapomněl. Ještě že mám zásoby.

Byla jsem taky domluvená s Lisou, že se chvíli před obědem sejdeme a já ji ukážu, kde je klub lektvarů. Chtěla si procvičit lektvary. Jak byla Iz s Carterem, tak jsem stejně neměla co dělat, takže jsem šla taky vařit. Uvařila jsem si herelex, což je lektvar, po kterém ti povyrostou vlasy. Chutnal sice hnusně, ale vlasy mám opravdu o trochu delší.

Potom jsem se vydala rovnou na pečení. Tentokrát jsme pekli a zdobili dorty. Mně se sice dort povedl asi až na pátý pokus, pokaždé se mi spálil, ale nakonec se povedlo. A naházela jsem na něj pak všechno, co mám ráda. Čokoládu (bez té by to ani nešlo), kokos a borůvky. Pak jsem si šla nachvilku se sešitem sednou na své oblíbené místečko. Natrhala jsem si taky pár hrušek.

Taky jsme konečně dostali peníze za brigádu. Dostala jsem jeden galeon, stejně tak i Iz. Což je docela nefér, protože ona pracovala jen jeden den. Druhý den se tam ukázala jen na chviličku. Ale co už. Stejně jsem tam šla jen proto, abych se nějak zabavila. Zjistila jsem, že je docela nevýhoda učit se průběžně. Teď se všichni učí jak šílení a já se nudím. Tak si to pořád dokola čtu, ale to už mě taky přestává bavit.

Po večeři Iz zase někde lítala, asi zase s Carterem, takže jsem vzala Olivera, sešit a učebnici na obranu a sedla jsem si do spolky, kde stejně nikdo nebyl. Oliver mi spokojeně ležel na klíně a já otevřela sešit. Najednou jsem ale od schodiště uslyšela slabé mňoukání. Oliver to být nemohl, takže jsem ho vyhnala na zem, a šla se podívat ke schodišti. A nikde nic. Vrátila jsem se do spolky a prohledala to tam, ale zase nic. Pro jistotu jsem se vrátila na schodiště. Kolem mě proběhla Iz. Něco říkala, ale nevím co. Pořád jsem se rozhlížela a pak jsem si najednou všimla malého zrzavého koťátka, které se schovávalo pod schodištěm. Došla jsem teda dolů. Nedostala jsem se až k němu, protože tam je pak zábradlí, byla jsem ale rozhodnutá ho klidně přelézt. Jenže jsem ho nechtěla vyplašit. Místo toho jsem vytáhla z tašky pamlsky (všiml sis, Deníčku, že mám v tašce pořád nějaké jídlo?) co mám pro Olivera, a přes zábradlí jsem natáhla ruku. Sice trochu nemotorně, ale přece jen ke mně přicupitalo. Jídlo si vzalo a já ho pak chtěla vytáhnout ven. Rozmyslela jsem si to, a nakonec jsem ho jen opatrně pohladila a čekala, jak se zachová. Vypadalo spokojeně, tak jsem ho nakonec přece jen vzala a odnesla do spolky.

Tam čekal Oliver, zvědavý, koho to nesu. S kotětem jsem se posadila na zem, a během chvilky začalo pobíhat po celé místnosti a všechno si prohlíželo. Docela mě překvapilo, jak se Oli zachoval. Neblbnul, jen si ho prohlížel. Dokonce mu ani nevadilo, když jsem kotěti nakonec dala jeho poslední klubíčko. Měl bys ho vidět, Deníčku. To klubko bylo pomalu větší než on, ale přesto mu dal pěkně zabrat. Myslím, že ho jednou dám Oliverovi, a můžu objednávat další…

Po chvíli se kotě najednou zarazilo a kouklo ke vchodu. Otočila jsem se a tam další kotě. Na rozdíl od toho prvního, tohle bylo šedé. Asi jako Oliver. Ale vypadalo stejně staře. Možná to jsou sourozenci. Aspoň tak vypadali. Ihned se začali kočkovat. Skákali tam po sobě a dobře se bavili. Jedno se pak začalo schovávat za Olivera a to druhé mu skočilo rovnou na záda. Oliver se po něm sice trochu ohnal, jinak to ale celkem ustál. Sice je to taky ještě prcek, přece jen je ale o pár měsíců starší než oni. A jak jistě víš, když chce, umí být i pěkně zákeřnej. Moje ruka o tom ví své. Obě koťátka pak dál trochu zlobila Olivera, on se ale vyprovokovat nenechal. Jsem na něj fakt pyšná! Jen se trochu bojím, jestli ta koťata náhodou nejsou jeho práce. Ale snad ne, vždyť je to sám ještě prcek. Ale furt mi někam utíká. A to jedno kotě se na něj docela podobalo. Ne teda, že bych byla nějakej odborník na kočky. Kočku jsem nikdy neměla, až Oliho.

No, radši to nechám být. Z toho, jak pořád poskakovali po Oliverovi, jsem byla docela nervózní, nebyla jsem si jistá, jak dlouho Oliver ještě vydrží být v klidu. Vzala jsem radši pytlík s jídlem a během chvilky jsme měla všechny na klíně. Každý dostal jeden kousek, spokojeně se cpali a já byla v sedmém nebi. Teda do chvíle, než mi jedno kotě zabodlo do šatů drápky a chtělo vyšplhat nahoru. Naštěstí to šaty přežili. Pak došel Velt. Ten chtěl trénovat, takže si stoupl na druhou stranu místnosti, aby je nevyděsil a přenesl si na zem jeden lístek. Asi ho chtěl zvětšovat, nebo zmenšovat. To už jsem se ale nedozvěděla, protože ve chvíli, kdy si koťata všimla lístku na zemi, okamžitě se k němu vrhla a začala ho cupovat. Moc z něho nezbylo. Pak se zaměřili na Veltovi bílé tenisky. Donesla jsem jim taky pelech, ten kdyby zničili, tak by to tolik nevadilo, mám ještě pro Olivera druhý. Jenže Veltovi boty se jim asi hodně líbili. Nebo spíš nelíbili, protože dostali pěkně zabrat. A když jsem se pokusila jedno zvednout, a aspoň částečně tak zachránit Veltovi boty, tak mě pěkně podrápalo. Nic jiného jsem ani nečekala. Věděla jsem, že se mu to moc líbit nebude. Ale zkusila jsem to. Pak už to ale Veltovi boty měly spočítané.

Velt to věděl taky, protože pak si je radši sundal a chystal se jít spát. To šedé koťátko se mu ale pověsilo na nohu a nechtělo se ho za žádnou cenu pustit. To bylo tak rozkošné. Nakonec se ho ale pustil a cupital si sníst pamlsek, který jsem mezitím položila na zem. A Velt pak radši zmizel. Doslova. Já jsem jim pak dala na hraní obálku, a když se o ni přetahovali, tak ještě lístek. Hodně, opravdu hodně, blbý nápad. Nejdříve se začala dusit to zrzavé. Takže jsem se snažila vytáhnout všechen ten papír, co ho dusil. A pak mě pozvracel. Teda, uskočila jsem, ale stejně to odnesly šaty. A pak i to druhé. Trochu to vypadalo, jako kdyby se opičilo. Takže se to celé opakovalo. A já se o ně tak hrozně bála. Všechno papírové jsem jim pak zabavila. Zrzek se pak uvelebil na křesle, a já začala uklízet tu spoušť po nich. Byla jsem moc ráda za to, že mě Carter na brigádě naučil to kouzlo na čištění. Díky Cartere!

Šedému koťátku se kouzlo očividně taky líbilo. Začalo pobíhat za bublinami a hrát si v nich. Pak se i ono ale utahalo, a lehlo si na křeslo vedle brášky. Teda, pořád předpokládám, že to jsou sourozenci. A já se šla převléknout. Když jsem se vrátila do spolky, koťata tam stále byla a spokojeně spinkala. Ani se nedivím, měli náročný den. Nejdřív bojovali s obřím klubkem (a to jim ho Velt ani nezvětšil), pak rozcupovali boty a nakonec se málem udusili. Už jsem jim taky vymyslela jména…

Promiň, Deníčku, že jsem se tak odmlčela. Před chvilkou sem přišla Iz a vyjeveně zírala na koťata. Byla dost překvapená, a chtěla vědět, kde jsem je vzala. Proč všichni automaticky předpokládají, že jsou moje? Ale nejradši bych si je nechala, to je pravda. Jsou fakt rozkošná. Ale kde jsem to předtím skončila? Jo jasně, u jmen. No, tak zrzkovi říkám Loki. A té šedé zase Lottie. Sice je tu ráno nejspíš už nenajdu, ale stejně jsem si je pojmenovala. A pořád nedokážu pochopit, kde se tu vůbec vzala. Něčí přece musí být, ne?

No nic, Deníčku, půjdu už zalehnout. Oli se rozhodl, že dneska přenocuje ve spolce, hned vedle koťátek. Snad je uhlídá, abych je tu ráno našla a chvilku si s nimi ještě pohrála, než půjdu na zkoušku. Dobrou noc.

~ Faye ♥

Klub pečení - dortyOblíbené místo u skleníkůKoťátko v Havraspáru
Koťátko vs. klubkoDvě koťátka v HavraspáruKrmení koťátek
Velt se snaží odejítHrátky s bublinami


Zápis #21 - Školní brigáda podruhé

3. prosince 2017 v 2:26 | Faye |  1. ročník (2005/2006)
27.5.2006
Bradavice, Společenská místnost Havraspáru

Milý deníčku,
pár dní zpátky se ve vstupní síni objevila tabule, na které stálo, že se bude konat další školní brigáda. Tentokrát dvoudenní. A na rozdíl od té první, na které jsem byla, se tato brigáda měla uskutečnit na školních pozemcích. Takže žádná smradlavá místnost plná bordelu, ale pěkně práce venku na čerstvém vzduchu. Jasně, že jsem měla v plánu jít.

Protože ale brigáda měla začít až odpoledne, vydala jsem se do klubu lektvarů a uvařila si pár lektvarů - lehosil, nekašlivec a teplolaď. Samozřejmě, že tentokrát se mi teplolaď povedl, měl přesně tu rudou barvu, o které mi říkala profesorka Mang. Doufám, že teplolaď nebude na zkoušce. Je to asi jediný lektvar, kterým si prostě nejsem jistá. Jednou se mi povede, po druhé zase ne. A taky hodně záleží na tom, kde ho vařím. Protože v klubu jsem dělala přesně to samé, co posledně na hodině a výsledek byl jiný.

V poledne jsem si oblékla své pracovní kalhoty s kostlivcem, a vydala se na místo setkání. Byla jsem hrozně zvědavá, co budeme dělat. Těsně za mnou šel i Carter, a protože jsme měli ještě dost času, prošli jsme se po pozemcích. Pak se objevila vládkyně moří Leia, která tuhle brigádu uspořádala. Potom dorazil i zbytek brigádníků. Leia nám řekla, že budeme tahat kameny, co se všude možně válí a shromaždovat je na místech k tomu určených. Měla jen pár podmínek. Nemáme lézt do lesa, netahat se s kameny, které na nás budou moc těžké a nezapomínat jíst a pít. Pak jsme se všichni pustili do práce.

Na nošení kamenů není nic zajímavého, prostě jsem vzala kámen, odnesla ho a hodila ho na hromadu. Za zmínku možná stojí jen to, že Iz byla trochu nešikovná a jeden kámen si hodila na nohu. Chvíli pak trochu nadávala a kulhala, po chvilce ale chodila normálně, takže asi nic moc vážného to nebylo. Přesunu se tedy ke chvíli, kdy jsme šli na svačinu. Leia se zmínila o tom, že tam máme připravený k pití ležák a colu. Ležák se pokoušel objednat Carter na narozeniny Iz, prý je ale povolený až od 15. Takže jsem byla překvapená, že nám ho dali na brigádu. Zvlášť když většina z nás byla z prváku. Navíc, nálevky nebyly označené (nebo jsem si toho aspoň nevšimla), takže jsem si nalila ležák. Chutnal trochu zvláštně, ale nebyl špatný. Jenže pak byl nešikovný zase Carter a tím ležákem mě polil. Takže ze mě byl cítit pomalu až do večera. Ještě že jsme byli venku.

U stolu s občerstvením také stála zmijozelská skupinka. Neustále si tam něco šeptali, a dívali se naším směrem. Nejspíš zase něco chystali. Když jsme se s Iz a Carterem vydali znovu pracovat, zavolali si Cartera k sobě, a my s Iz jsme pokračovali dál až k útesu. Tam jsme dál pokračovali v odklízení kamenů. Najednou ale z lesa vyběhla rozkošná veverka a sledovala mě. Já jsem opatrně položila kámen, který jsem zrovna nesla, na zem a pomalu si přidřepla. Po chvilce se veverka opatrně začala přibližovat ke mně. Trochu ji ale vyděsila Iz, která zrovna mířila naším směrem. Myslela jsem si, že uteče do lesa, ale asi zvítězila zvědavost, a nikam neutekla. Iz, která k nám opatrně došla, se mě zeptala, jestli u sebe náhodou nemám koláč. Ten už jsem ale opatrně vytahovala. Podala jsem veverce kousek. Ta si ho nejdříve prohlížela, pak ale začala mávat ocáskem, a celý koláč si nacpala do pusy. Deníčku, byla vážně rozkošná. Chtěla jsem si ji odnést na pokoj. Když se postarala o koláč, znovu začala okolo mě čenichat. Bohužel jsem sebou už nic k jídlu neměla. Iz ještě někde našla jablko, to si veverka taky vzala. A vypadalo to, že už se nás vůbec nebojí. Poskakovala okolo nás, a my s Iz vymýšleli způsob, jak ji propašovat na pokoj. Vyděsila se ale, když se k nám přiblížila zmijozelská skupinka. Zatímco Cartera veverka zaujala, a myslím, že jí chtěl taky dát něco k jídlu, ostatní začali házet kameny, což veverku vyděsilo a ona už tentokrát doopravdy utekla zpět do lesa. Škoda.

Iz vypadala fakt vytočeně. Zmijozelské neustále probodávala pohledem, něco si mumla a stála na kraji lesa a vyhlížela veverku. Já jsem na kraji lesa chvilku postávala s ní, tušila jsem ale, že se veverka už neobjeví a tak jsem se pustila zase do práce. Jasně, taky mě mrzelo, že veverka utekla, i tak to ale bylo skvělé zpříjemnění brigády.

S odklízením jsme skončili těsně před večerkou. Vrátili jsme se ke stolu s občerstvením. Já si tentokrát nalila do hrníčku colu, zatímco Iz vesele plnila láhev ležákem. Iz také nabrala pár koláčů, najednou ale Avaline dala pusu Carterovi. Ethan si neodpustil poznámku, že konečně přestali tajit svůj vztah a Iz naštvaně hodila koláč na stůl a utekla. Já i Carter jsme se vydali za ní. Našli jsme ji až kousek od útesu. Neboj se, Deníčku, žádné skákání se nekonalo. Iz seděla na kameni a koukala směrem do lesa. Prý že čeká, jestli se objeví ta veverka. Jasně že lhala. Neustále říká, jak jsou s Carterem jen kamarádi, ale nikdo tomu stejně nevěří. Takže samozřejmě, že ji Avaline naštvala. Chvilku jsme tam s ní ještě seděli a nakonec jsme se všichni tři vydali zpět do hradu.

S Iz jsme pak rychle zamířili do koupelny. Sice už bylo po večerce, ale obě jsme byly pěkně špinavé. Pak jsme si sedly do spolky. Docela se mi zavíraly oči, ožila jsem ale ve chvíli, kdy se Iz a Rose začaly přetahovat o hrníček a láhev máslového ležáku. Rose totiž zjistila, co jsme si to donesly z brigády a najednou si začla hrát na hrozně dospělou a říkala, že to pít nesmíme. Zvláštní, přitom bych čekala, že zrovna Rose si donese ten největší hrníček, co by našla a chtěla nalít.
Můj hrníček zatím zůstal v bezpečí. Když si to ale Rose vyřídila s Iz, zaměřila se právě na ten můj. A následovalo dlouhé přetahování o můj hrníček. Chvíli jsem ho měla v rukou já, chvíli Iz a chvíli Rose. Rose si ho navíc občas přitahovala kouzlem. Nakonec s ním utekla Iz do pokoje. Co jsem ale viděla, v tom hrníčku už moc nezůstalo, většina se vylila. Pak už jsme všechny postupně šly spát.

Dnes jsem dopoledne narazila na Velta. Procvičoval si ve spolce kouzla a snažil se poslat našeho panáka Henryho do bezvědomí. Párkrát se mu to taky povedlo. A pak mi vykládal o kouzle, co ti z nohou udělá želé. A já to samozřejmě chtěla vyzkoušet. Vyskládala jsem okolo sebe polštáře, abych padala do měkkého a pak ho Velt na mě poslal. A nic se nestalo. Zkusil to tedy podruhé a já najednou ležela v polštářích a nohy mě vůbec neposlouchaly. Zvládla jsem se tak akorát posadit, ale na nohy jsem se nedostala. Byl to hrozně zvláštní pocit. A v tu chvíli jsem z toho ještě měla srandu. Velt se pokusil kouzlo zrušit a postavil mě na nohy. Jenže, jen co jsem se pohnula, ležela jsem zase na zemi. Pokusila jsem se znovu zvednout, jenže zase nic. Aspoň jsem se teda posadila a Velt si sedl vedle mě. Bylo na něm vidět, že ho ani nenapadlo, že by to kouzlo nešlo odstranit. Chvilku jsme si povídali, on si taky procvičoval kouzla na zvětšení a zmenšení (to je hrozně praktické kouzlo, nepotřebovala bych potom dva kufry) a je se pořád pokoušela postavit. Stále bez úspěchu. Taky už byl čas oběda a zachvíli jsme měla jít na brigádu. Pomalu jsem se smiřovala s tím, že dnešek prostě prosedím. Nakonec jsem se na nohy přece jen postavila, i když jsem jim moc nevěřila. Pomalu jsem se vydala do pokoje převléknout, na oběd a pak rovnou na pozemky.

Dneska nás čekaly ty velké kameny. Lucas včera asi něco provedl, protože on měl za úkol posbírat zbytek, co jsme včera přehlédli. A pokud by po něm něco zbylo, nedostal by odměnu. Carter s Rose měli na starost koně. Já a Ethan jsme popadli lopaty a Avaline zase krumpáč. Měli jsme jít napřed a aspoň trochu vykopat ty velké šutry, aby je pak za pomoci koní dostali ven. Já, Ethan a Avaline. Skvělá trojka. Sice jsem měla od Iz, které se po včerejšku na brigádu nechtělo, že mám Avaline hlídat a pokud se mi k tomu naskytne příležitost, tak po ní hodit kámen, já ale čekala, co zase vyvedou. A protože jsem s nima byla sama, čekala jsem, že to provedou mně. A dlouho jsem čekat nemusela. Jen co jsme se zbytku ztratili z dohledu, už mým směrem letěla hlína. Kterou na mě hodil Ethan. Sice jsem se jí vyhnula, oni z toho ale měli srandu. Naštěstí pak už byli v klidu. Avaline vždycky začala krumpáčem okopávat kámen, my s Ethanem jsme pak odhazovali hlínu. A takhle pořád dokola. Pak jsem se koukla na hodinky a zjistila jsem, že už je čas večeře. Navrhla jsem jim tedy, jestli si nechtějí dát pauzu a neskočíme se najíst.

Po jídle jsme se vrátili k práci. Teda, aspoň Avaline a já. Ethan místo toho zamířil do lesa. Ano, Deníčku, do toho lesa, do kterého máme zakázáno chodit. Av se vydala za ním. A já? Přemohla mě zvědavost, a já se vydala za nimi. Částečně mě to tam i trochu lákalo, nejspíš proto, že je to zakázané. Av jsem měla stále na dohled, Ethan se ale někam ztratil. Av na něj volala, já jsem se neustále rozhlížela a najednou Ethan vyskočil a bafnul na Av. Z lesa jsme se vrátili v pořádku, nic nebezpečného ani strašidelného tam nebylo. Tedy až na Ethana. Navíc, jsme byli docela na kraji.

Vrátili jsme se tedy k práci a já nadhodila téma divadlo. Ani jeden z nich se totiž posledně neukázal. Ethan prý zaspal. *vytlemený smajlík* Scházíme večer, ale nevadí. Během kopání jsem jim povyprávěla o Červené Karkulce, kterou jsme hráli. A pak Ethan začal házet hlínu po Avaline. Dokonce jí pak hlínu nacpal i za tričko. A já se celkem bavila pohledem na ně. Když se uklidnili, začali jsme zase pracovat na posledním kameni. Už bylo totiž dost pozdě. Najednou mi na hlavě přistála hlína, i s nějakou houbou, nebo co to bylo. Doufám teda, že to byla houba. Hlínu jsem si z vlasů trochu vyklepala, pak jsem si ale řekl, že to je jedno. Stejně jsem v tu chvíli už měla hlínu úplně všude. Místo toho jsem nabrala lopatu plnou hlíny a hodila ji po Ethanovi. Omylem, samozřejmě. *andělský smajlík* Nevím, jestli to čekal nebo ne, každopádně jsme po sobě začali házet hlínu. Schytala jsem ještě pár lopat, Ethan ale nedopadl o nic líp. Pak už jsme se vydali pomalu zpátky k hradu.

Cestou jsme ale narazili na Leiu, která se snažila uklidnit koně, a Lucase, Rose a Cartera. A Lucas měl očividně perný den. Ležel na zemi, byl celý špinavý a sedřený. Nevypadal moc dobře a bylo na něm vidět, že ho něco dost bolelo. Když Leai trochu uklidnila koně, šla hned za Lucasem. Chvíli se ho vyptávala, co ho bolí. Z toho, co jsem pochopila, to vypadalo, že se Lucas nepohodl s jedním z koňů. Postavila ho na nohy, dál se ho vyptávala na něco ohledně toho, jak pojmenovali nějaký kámen nebo co, a pak mu škubla ramenem. Lucas začal křičet, mě to bolelo za něj a oba koníci opět zneklidněli. Rose s Carterem ho pak vedli na ošetřovnu, já šla kousek za nimi, pak jsem se ale odpojila a zamířila zpět na kolej. Měli to pod kontrolou. Navíc, už bylo dost po večerce a já nechtěla mít průšvih. Musím ale říct, že s Aveline i Ethanem je docela sranda. Jasně, mají trochu odlišný styl humoru, rádi dělají nachvály, ale když to nebereš moc vážně, tak se fakt pobavíš. Aspoň já se bavila. Teda, potom, co jsem přestala být nervózní z toho, že jsem s nimi sama. Jenže, tohle Iz říct nemůžu. Ona je nesnáší. Na Av je naštvaná za tu pusu, a na Ethana za tu veverku. No prostě, tohle vědět nemusí.

Zamířila jsem opět rovnou do sprchy. Trochu jsem vyprala i oblečení a pak si ve spolce povídala s Veltem a Ainielem. Bavili jsme se hlavně o klubech. Já jsem Ainielovi řekla něco o pečení, keramice a divadlu, Velta jsem se pak ptala na klub mudlů. Hrozně mě totiž zajímalo, co tam dělají. Naposledy prý byli v Londýně, zkusili si nakupovat za mudlovské peníze, a sledovali auta. Velt zapáleně mluvil o autech, lampách, vánočních světlech na silnicích (semaforech), elektrickém pramenu (proudu) a tak dále. Bylo to vážně rozkošné, a já měla co dělat, abych tam nevyprskla smíchy. Vypadal, že ho to vážně zajímá. Budu se ho muset někdy zeptat na ten jeho výzkum, co provádí...

Blíží se zkoušky, takže nevím, jestli budu mít čas něco vůbec napsat. Možná ti jen udělám shrnutí toho, jak to probíhalo. Ještě uvidím. Sice už mám všechno naučené i natrénované, ale i tak… Taky za chvíli budou prázdniny. Už se hrozně těším domů. Na rodiče, Lucase, babičky i dědečky, na Maxe. Lucas za ten rok musel povyrůst, vždyť už mu za chvíli budou 3! A těším se samozřejmě i na Chloe. Budu jí muset všechno povyprávět. Teda všechno... Chudák ani neví, na jakou školu jsem to vlastně odjela. A já bych jí ani nic říkat neměla. Nesmím. Páni, na tohle jsem do teď vůbec nemyslela. Budu muset něco vymyslet...


~ Faye ♥

Brigáda na pozemcíchVaření lektvaruPovedený teplolaď
Brigáda začínáOdklízení kamenůVeverka
Želatinové nohyPomocníciSnažíme se uvolnit kámen
Zraněný Lucas



Zápis #20 - O Červené Karkulce

1. prosince 2017 v 15:07 | Faye |  1. ročník (2005/2006)
15.5.2006
16.5.2006
Bradavice, Společenská místnost Havraspáru
Milý deníčku,
dneska jsem se zase prakticky celý den nezastavila. Takové dny mám vážně ráda. Jen co jsem se vrátila ze snídaně a dopsala pár maličkostí do eseje na létání, tak ke mně přiletěla sova profesora Archera. Na lístečku bylo, že je k dispozici v divadle, a pokud mám čas, ať dojdu připravit kostýmy. Hned jsem tam zamířila.

V divadle na mě už čekala velká bedna plná různých kusů oblečení. A tím plná, myslím opravdu plná. Nechápu, jak se to tam profesoru vůbec podařilo všechno nacpat. Asi kouzlo…

Profesor mi taky řekl téma dnešního večera. Mělo to být něco na způsob Červené Karkulky. To jsem trochu čekala, protože když na minulé schůzce profesor řekl, že se bude odehrávat v mudlovském lese, bylo to to první, co mě napadlo. Mým úkolem bylo teda připravit kostýmy pro vlka, hajného a pak samozřejmě i Karkulku. Podle toho, kolik se náš sešlo minule, to vypadalo, že se rozdělíme na dvě skupinky. Každý kostým bylo tedy třeba připravit dvakrát. Nechtělo se mi dělat každé dva kostýmy stejné, takže jsem se rozhodla, že pro jednu skupinku budou kostýmy udělané klasicky, podle popisu pohádky, pro druhou skupinku budou však trochu modernější. A protože nás bylo celkem sedm, bylo potřeba vymyslet ještě jednu postavu. Původně jsem chtěla babičku, nakonec ale profesor přišel s nápadem škodolibé víly. To se mi líbilo mnohem víc.
Profesor si sedl na stoličku a probíral se sešity, já se mezitím snažila zorientovat v té přeplněné bedně. Teda, roztříděné to bylo všechno perfektně, jen toho bylo vážně moc. Takže jsem se nejdřív vším prohrabala a promyslela si, kdo bude mít co na sobě. Profesora jsem ještě poprosila o nějaké pytlíky, do kterých bych mohla oblečení roztřídit, a pak už to šlo celkem rychle. Teda rychle, stihla jsem připravit zatím jen jednu verzi a pak jsme už s profesorem zamířili na hodinu létání.

Cestou profesor poznamenal, že jestli je venku hezky, mohli bychom si jít zalétat. Hned jsem přikývla, že venku je opravdu pěkně. Popravdě, ani jsem si nebyla jistá, jak je venku, ale vidina toho, že bychom nemuseli sedět zavření ve třídě, se mi dost líbila. I za cenu, že bychom létali mezi kužely. Profesor dal vědět zbytku rozhlasem, ať zamíří ke hřišti. Profesor si pro nás ale vymyslel něco lepšího než kužely. U hřiště se nás sešlo celkem šest (a jestli hádáš, že z Havraspáru jsem tam byla sama, tak hádáš dobře). Rozdělili jsme se na dva týmy. Já s Lisou a Lucasem proti Zmijozelu (Carterovi, Avaline a Charlotte). Zahráli jsme si takovou zjednodušenou verzi famfrpálu, pouze s camrálem. Čekala jsem, že nás bez problému porazí, všichni ze Zmijozelu totiž vypadají na košťatech dost jistě, ale hra byla překvapivě dost vyrovnaná. Myslím, že to skončilo 3 - 3, nebo možná jsme o jeden bod prohráli, ale to je celkem jedno. Prostě to bylo vyrovnané, já se dokonce jednou trefila i do obruče a jednou jsem taky pěkně přihrála Lise. Hrozně mě to bavilo, takže když profesor tentokrát ukončil hodinu hned, co zazvonilo, trochu to zamrzelo. O to větší škoda to byla, že to byla úplně poslední hodina létání. A zrovna když jsem se toho koštěte přestala tolik bát.

Po obědě jsme s Lisou zamířili do astronomické věže, i když ani jedna z nás moc nedoufala v to, že by hodina byla. Sedli jsme si, povídali si o zkoušce z astronomie a divadle, a brzy se k nám přidal Carter a Daniel! Vážně? Na hodiny, kde se rozdávají body, nechodí, ale na hodinu, která pravidelně odpadá, přijde. No to už je stejně jedno, nebudu se kvůli tomu zase vztekat. Stejně se letos už nic nezachrání. S Lisou a Carterem jsme ještě chvíli probírali létání. Carter si postěžoval, že kdyby věděl dřív, že půjdeme létat, vzal by si sebou famfrpálovou výstroj. V té by se mu prý létalo líp. Nevím, podle mě kvůli tomu nadělal až moc velké cavyky. Na rozdíl od většiny holek, on měl na sobě aspoň kalhoty, zatímco my měly sukně. A létat v sukni je celkem na nic. Pak se taky zmínil o tom, že on jakožto zmijozelský střelec měl výhodu. No, na to že proti nám stál jeden člen famfrpálového týmu, tak jsme si vedli celkem dobře…

Mimochodem, Daniel tam celou dobu okolo nás poletoval, neustále někam odbíhal a lítal s hůlkou v ruce. Nepřipomíná ti to náhodou někoho? Marka například? Ještě že ti dva se zatím nesešli na jedné hodině. To by dopadlo…

Pomalu jsme se všichni zvedli a vydali se do učebny dějin. Tedy, všichni až na Ma- Daniela. Vidíš to? Já už si je pomalu začínám plést. Ten zamířil na kolej, že si jde pro učebnice a hned dojde. Nedošel. Opět jsem si Lise trochu postěžovala na to, jak to u nás vypadá. Ale ani u nich to není žádná výhra. Poslední dobou z Nebelvíru chodí na hodiny pravidelně jen ona. Mrzimor odpadl už dávno jen Zmijozel zatím docela chodí.

Najednou se na stole před námi objevila tabule. Profesoru Grathovi se na hodinu buď nechtělo, anebo nestíhal. Látku nám proto poslal napsanou na tabuli. Všechny tři nás to dost pobavilo, ale proč ne? Rychle jsem si opsala látku do sešit a s Lisou jsme se pomalu vydali do divadla. U východu ze třídy jsme se setkali s Iz, protože jsem ale ještě chtěla dodělat kostýmy, jen jsem ji pozdravila.

Divadlo bylo ještě zamčené, takže jsem si odběhla hodit věci na kolej a když jsem se vrátila, bylo už odemčeno. V divadle už byla Jennifer a Lisa, Emily během chvilky dorazila a já rychle dodělávala kostýmy. Profesor ještě zbytku rozhlasem připomněl, že klub začíná, ale nikdo ze Zmijozelu se neukázal. Takže profesor rychle vysvětlil, co budeme hrát, každá z nás si vylosovala svoji roly, převlékly jsme se do kostýmů a měli pár minut na rozmyšlenou, jak to vůbec zahrajeme. S holkami jsme se moc nedomlouvaly, prostě jsme improvizovaly. Ještě bych ti asi mohla říct, kdo hrál co, že? Takže Lisa byla Karkulka, Emily hajný, Jenn škodolibá víla a já zvěromág (vlk). Nejdříve šla na scénu Lisa, hned po ní Jenn, já o chvíli později a nakonec se přidala Emily. Na scénku jsme měli jen 20 minut, i tak nás ale profesor musel zastavit, protože už byl čas večerky. To byla trochu škoda, zrovna jsem se ve vlčí podobě chystala skočit na hajného, sežrat ho a potom i Karkulku. Ale i tak jsem si to parádně užila, profesor se zdál být nadšený, každé z nás dal 5 bodů a pak nás poslal na kolej, ať nejdeme pozdě.

Řekla bych, že kostýmy se mi celkem povedly. Byla jsem se ráda, že si všichni nakonec zvolili tu klasickou variantu kostýmů, ta druhá varianta byla hodně narychlo udělaná a tolik se mi nelíbila. Lise to jako Karkulce vážně slušelo, Emily sice muselo být v kostýmu trochu teplo, protože jediné, co se mi hodilo na hajného, bylo zimní oblečení a Jenn jako víla sice vypadala trochu komicky s těmi obřími křídly, které jsem přihodila ke kostýmu na poslední chvíli, ale ani jedna z holek si nestěžovala. Nejlehčí bylo vymyslet oblečení pro zvěromága. Tomu jsem náhodně vybrala nějaké oblečení a ke kostýmu přihodila masku vlka a hůlku. Nic víc se dělat ani nedalo.

Na koleji seděla Iz a Ash. Ash vypadal, že se od včerejška z místa vůbec nehnul, Iz byla naštvaná kvůli rozházeným šachům. Chvíli jsem se s ní bavila, ale byla jsem dost utahaná a tak jsem během chvilky usnula. Probudila jsem se až teď k ránu, Ash ani Iz už ve spolce nebyli. Taky mě mohli vzbudit, za ta bolavá záda jim asi moc nepoděkuju. Protože jsem se celkem prospala, rozhodla jsem se, že se s tebou ještě podělím o dojmy z dneška. I když, vlastně už ze včerejška. A chystám se znovu zalehnout, tentokrát už pěkně do postele. Snad ještě usnu. Dobrou noc.

~ Faye ♥

Příprava kostýmůHodina dějin bez GrathaDivadlo - zadání
DivadloDivadlo - Červená KarkulkaDivadlo


Zápis #19 - Návrat ztracených prváků

1. prosince 2017 v 8:00 | Faye |  1. ročník (2005/2006)
14.5.2006
Bradavice, Společenská místnost Havraspáru

Milý deníčku,
netrvalo to dlouho, a krátce po Lindě se objevil i Daniel Kings. Zatímco Linda marodila s dračími neštovicemi spalničkami, Daniel se staral o nemocnou babičku, se kterou žil po smrti svých rodičů. Já byla nadšená z toho, že konečně bude na hodinách trochu víc modrých plášťů a že se nám třeba podaří aspoň trochu stáhnout tu obrovskou ztrátu bodů na ostatní koleje. Nebo aspoň jsem si to myslela, realita byla trochu jiná…

Včera po obědě jsem se vydala na hodinu lektvarů. Byla jsem si jistá, že tentokrát bude. A taky byla. Jenže ne s profesorkou Mang, ale s profesorkou Leadenrose. Což mi ale vůbec nevadilo. Já byla spokojená z toho, že se ta hodina vůbec koná.

Na hodině jsme vařili teplolaď. Ten jsem už vařila na poslední hodině, jenže se mi tak úplně nepovedl, a dostala jsem z něho P. Vařila jsem si ho párkrát i v klubu lektvarů, a dokonce se mi naposledy podařil udělat správně, tak jsem doufala, že si aspoň opravím to P. Jenže, opět jsem dostala tu lososovou barvu co minule a ne tu krvavě rudou, jakou by lektvar měl mít. Trochu naštvaně jsem ho nesla profesorce na oznámkování. Dala mi za něj N, takže přece jen malé zlepšení. Poznamenala jsem, že vím, že se mi nepovedl, a že v klubu se mi už i povedl uvařit správně, jen na hodinách ho kazím. Trochu se na mě překvapeně koukla a říkala, že ten lektvar zkažený není, že je dobrý. To možná jo, ale V to není.

Vrhla jsem se na další lektvar, bezesný spánek. Ten jsem už také několikrát zkoušela, jednou mi s ním dokonce pomáhal i Velt, takže tam jsem čekala V. A taky jsem ho dostala a profesorka Leadenrose mi ho pochválila. Iz trochu protestovala, že po mě nechce jít, ale i ona pak dostala V. Naopak Carterovi se moc nedařilo. Z obou lektvarů dostal z N a byl z toho chudák celý špatný. Ono celkově se Zmijozelu na lektvarech moc nedařilo. Za to nám jo. Myslím, že nakonec jsme posbírali i více bodů. Po hodině jsem ještě zůstala ve třídě a povídala jsem si s profesorkou. Původně jsem se jí chtěla jen zeptat na to, jak je to s objednáváním přísad do lektvarů. Pak jsme se ale začali bavit o tom, jak moc ztrácí Havraspár body, čím to je a tak dále. Profesorka už ale pak musela jít a já měla fakt pořádný hlad, takže jsme se domluvili, že se za ní druhý den zastavím do kabinetu.

Na koleji byla zatím jen Linda a já si tedy aspoň sepsala objednávku na přísady. Nakonec jsem podlehla i smutným očím Olivera, a objednala mu další dvě klubka. Jestli je ale hned zničí, tak je to vážně naposledy, co jsem mu je objednala. Mezitím přišel i Daniel a s Lindou trénovali. Objevila se i Kal a i s Iz jsme si s ní dlouho povídali. Nejdříve jsme řešili plán na budoucí prváky. Iz je chtěla začít šikanovat a vyhrožovat jim, že na ně sešle kouzlo na zvracení slimáků. To se zase nelíbilo mně, takže jsme se o tom trochu dohadovaly. Náš rozhovor se stočil i k tomu, že to říká jen proto, že neví jaké to je, zatímco já jo. Toho si všimla Kal a ptala se mě, kdo je na mě poslal. Trochu mě tím překvapila, protože jsem si myslela, že o tom ví. Na oplátku jsem ji zase překvapila já odpovědí, že to byla Rose. Ve zkratce jsem ji o tom povyprávěla, a pak jsem byla docela ráda, že se změnilo téma.

Tentokrát jsme se bavili o tom, jak jsou tu kluci podivní. Nejdříve nám vyprávěla o Martinu Rotterovi, o tom jsem ti, myslím, už psala minule. Prostě je to ten, kterého chtěli vyhodit z okna. Pak o nějakém Adamovi. Teď vážně doufám, že se jmenoval Adam, abych řekla pravdu, moc si to jméno nepamatuju - budeme mu prostě říkat Adam. Ten neustále všechny otravoval, hlavně Emily, a prý se taky pokoušel sbalit i nějakou profesorku, která už tu ale neučí. Oba chodili do havraspáru.

Pak nám začala povídat o podivínech z Nebelvíru. O jednonohém Maxovi, kterou mu ukousl krokodýl ve stokách, a který i s jednou nohou zvládl bez problému utíkat za Kal. Prý jí taky jednou dokonce i vyhrožoval. A myslím, že ho pak i vyloučili, nebo odešel. Dalším byl nějaký Paul. O tom jsem už taky něco málo zaslechla. Ten byl zase závislý na exasilu. Posledním, o kterém mluvila, byl Amai. To byl Japonec, čistokrevný kouzelník, který nesnášel kouzelníky nečistého původu. Jsem docela ráda, že už tu není, protože by z nás kamarádi asi nebyli. Teda spíš určitě. A naštěstí tu nikdo takový ani není. Nebo o něm aspoň nevím… Měl taky na obličeji jizvu, myslel si, jak není děsivej a že na něj holky letí. I on patřil do Nebelvíru, ale prý by spíš měl být ve Zmijozelu.

Kal se pak ještě zmínila o nějaké Vin, otravné holce, která neustále o všem chtěla rozhodovat a pak se pomalu vydala na pokoj učit se. Má totiž teď zkoušky. Za chvíli odpadla i Iz a já zase chvilku trénovala. Ve spolce zůstala jen Linda, která ale spala. Musela být ve spolce celou dobu, co jsme si povídali s Kal, ale vůbec jsem si jí nevšimla. Ukázal se taky Daniel, který si ode mě půjčil sešity. Slíbil, že od teď bude už chodit na všechny hodiny a pak jsme si ještě dlouho povídali o jeho rodičích. Ani nevím kdy, ale i já jsem usnula s hlavou položenou na stole. A Dan taky.

Ráno jsem se probudila celá rozlámaná. Zlatá křesla, na těch se spí ještě celkem pohodlně, ale ty židle… Hrůza. Hned ráno si mě zavolala profesorka Leadenrose do kabinetu, takže hned po snídani jsem k ní zamířila. Jak jsem si včera psala objednávku, místo kořenu scarzonery jsem tam napsala pouze kořen. Profesorka samozřejmě nemohla tušit, jaký že kořen jsem to chtěla. Nechápu, jak se mi to povedlo. I tak mi profesorka řekla, že se mám stavit po obědě, že objednávku budu mít nachystanou.

Zamířila jsem na kolej, kde se zase po dlouhé době objevila Rose. Hned jsem jí oznámila tu smutnou zprávu. Ten blín, co mi dala na hlídání zvadl. Ale úplně. Jeden den byl v pořádku, a druhý den bylo najednou po něm. Rose si z toho nic moc nedělala, měla ještě nějaká semínka a zasadila ho znovu. Takže ho mám zase na hlídání. Iz se to moc nelíbí, protože ten blín fakt nehorázně smrdí, nakonec jsme se shodli na tom, že prvákům, kteří nebudou chodit na hodiny, místo slimáků hodíme na hlídání blín. Ten smrad by je snad mohl vyhnat z pokojů.

Před obědem jsem ještě připomněla Danielovi, ať určitě dojde na přeměňování a donese mi sešit, a zamířila jsem na oběd a pak opět za profesorkou Leadenrose. Předala mi objednávku, a pokračovali jsme ve včerejším rozhovoru. Říkala jsem jí o našem plánu, co máme s Iz na budoucí prváky. Do toho patří i to, že je donutíme co nejdřív napsat a odevzdat eseje, ať to mají hotové ještě předtím, než z nich opadne to prvotní nadšení z nové školy. Taky navrhla, že bychom je mohli strašit tím, že je zavřeme do mučírny. No není skvělá? To nás ani nenapadlo a je to rozhodně lepší nápad, než na ně posílat slimáky.

Trochu jsem ztratila pojem o čase a málem jsem zapomněla na hodinu. Rychle jsem se rozloučila s profesorkou a letěla nahoru. Cestou jsem se modlila, ať tam je Daniel i s mým sešitem. A samozřejmě že tam nebyl. Byla tam jen Charlotte ze Zmijozelu a Lisa z Nebelvíru. A já. Poprosila jsem profesorku, jestli si můžu rychle skočit pro sešit. Doběhla jsem na kolej, a tam najdu Daniela a Lindu, jak si v klidu hrajou šachy. Chtěla jsem je dotáhnout na hodinu, protože profesorka hodlala rozdávat body, ale ani to s nimi nehlo. Daniel mi jen podal sešit a Linda řekla, že se žádná hodina nahlásila. No chápeš to? Řekla jsem jí, že hodiny už se většinou nehlásí, prostě jsou. Jen se ušklíbla a řekla, že to přece ví. Naposledy jsem se jich zeptala, jestli teda jsou na hodinu nebo ne. Jejich odpověď? Možná dorazí později…

Deníčku, co si budeme namlouvat. S takovýmhle přístupem si to poslední místo vážně zasloužíme. Vrátila jsem se na hodinu, získala 5 bodů a pak jsem letěla k divadlu, kde jsem měla chystat kostýmy. Jenže divadlo zamčené a profesor Archer nikde. Zkoušela jsem to i u něj v kabinetu, ale taky nic. Pro jistotu jsem se znovu vrátila k divadlu, co kdyby se náhodou opozdil. Ale nedošel. Vrátila jsem se teda na kolej, a poslala mu sovu. Ve spolce byla Linda a Daniel. Od Daniela jsem si rovnou vzala sešity, nechtěla jsem riskovat, že ho zítra zase budu muset hledat. Objevil se tam po dlouhé době i Ash. Pak se tam Linda válela po zemi, že je jí prý špatně a Dan okolo ní skákal. Začal jí nosit lektvary, dávat jí napít, najíst a tak dále. A já byla pořád víc a víc vytočená. Ash donesl piškvorky, že prý když ho párkrát porazím, tak se mi zlepší nálada. No jo, jenže Ash poslední dobou dost trénoval a už nebylo tak lehké ho porazit. Na druhou stranu, ta hra byla pěkně vyrovnaná a bavilo mě to víc, než když jsem pořád vyhrávala. Během hraní jsem se stihla domluvit s profesorem Archerem. Měl mi dát vědět ráno, až bude na hradě, abych přišla přichystat kostýmy. Ash si také vyřizoval nějaké to psaní, takže sovy se u nás střídaly jak na běžícím páse. Taky jsme uspořádali (nebo aspoň já to tak brala) takovou malou soutěž o to, která sova se vrátí dřív. Jestli Katie, nebo Audrey. A Katie je borec, vyhrála!

Někdy mezi hraním a dopisováním si s prof. Archerem jsem si stihla postěžovat Ashovi, jak mě vytáčí, jak od nás z ročníku na to všichni kašlou. Většinou jsem na hodinách vážně sama. Už nemám pomalu ani náladu někomu půjčovat sešity, s tím, jak je pak těžké dostat je zpátky. Ash mi říkal, ať jim je nepůjčuju, jenže já se stejně vždycky nechám ukecat. Ale Ash je správnej, to moje stěžování trpělivě poslouchal.

Piškvorky jsme hráli celkem dlouho. Tak dlouho, dokud jsme nezjistili, že na hraní máme moc malou hrací plochu a málo kamenů. Většina her končila remízou. Ash pak usnul u stolu a vůbec se mi ho nedaří vzbudit. Takže jsem se rozhodla, že si pro změnu postěžuju tobě, Deníčku. No jdu ho zkusit ještě jednou probudit a pak sama zalehnu. Zítra je divadlo, takže se nehorázně těším a pak ti hned napíšu, co jsme hráli. Dobrou noc.


~ Faye ♥

Hodina přeměňováníPiškvorky s Ashem


Zápis #18 - Návrat na místo činu

1. prosince 2017 v 2:40 | Faye |  1. ročník (2005/2006)
5.5.2006
Bradavice, Společenská místnost Havraspáru

Milý deníčku,
hodně často jsem procházela okolo zelené konvičky hlásající, že je čajový koutek otevřen, bez povšimnutí. Po poslední zkušenosti se mi tam vůbec nechtělo a čajovně jsem se vyhýbala velkým obloukem. Až do dneška.

Ani nevím, co mě to napadlo. Na pokoji Iz ještě spala, já se nudila a tak jsem vzala sešit připravený na esej z astronomie, který téměř od začátku školy zůstal úplně prázdný, a vydala se tam. Když jsem tam přišla, trochu jsem si oddechla. Nebyla tam Rachel, kterou stále podezírám z toho, že ten láskonoš byla její práce, ale Lillyan. Dalším dobrým znamením bylo to, že tam seděl Carter, pil čaj a po nikom neslintal jak minule.

Sedla jsem si tedy k nízkému stolku, okolo kterého je plno polštářů a během chvilku u mě byla Lill. Nabídla mi černý, šípkový nebo mátový čaj. Ovocný naštěstí nebyl, a asi určitě bych si ho ani nedala. Vybrala jsem si ten mátový a během chvilky už stál přede mnou. Nejdříve jsem ho pořádně prozkoumala, a když jsem neucítila žádnou nasládlou vůni, tak jsem se napila. A byl to opravdu jen mátový čaj. I když teď zpětně si uvědomuju, že dávat si mátový čaj nebyl zrovna rozumný nápad. Ta vůně máty by nejspíš přebila všechno.

Vytáhla jsem teda sešit, a začala přemýšlet nad esejí. Po dlouhé době jsem konečně vymyslela základ - název pro planetu, galaxii i obyvatele. Pak jsem pomalu začala psát a stihla vypít ještě další šálek čaje. Potom už jsem ale musela letět na hodinu formulí. Minule nám profesorka Fowler říkala, že je možné, že hodinu nestihne, ale protože nás čeká poslední kapitolka teorie, nechám nám ji kdyžtak napsanou na tabuli. Jenže, profesorka Fowler nedošla, a tabule taky nikde nebyla. Iz šla na oběd, já jsem se vydala na kolej, protože jsme včera zase měli pečení a napekla jsem spoustu pizzy a taky nějaký ten slaný koláč. Najedla jsem se, popadla sešit z přeměňování, který chtěl půjčit Carter, a vydala se zase do čajovny. Ta esej se mi tam psala skvěle. No skvěle ne, ale rozhodně líp než na koleji.

Lill vypadala trochu pobaveně, když jsem se tam po chvilce zase objevila, ale nevadí. Poprosila jsem opět o mátový čaj a pokračovala ve psaní. Později jsem si na doporučení Lill dala ještě šípkový čaj, a byl opravdu moc dobrý. Pak už jsem zase spěchala na hodinu obrany a doufala, že aspoň tahle hodina bude.

Dorazila jsem k učebně, kde už byla profesorka LaMalet, ale nikdo jiný tam nebyl. Pobaveně jsem si sedla do lavice. Že bych se konečně dočkala hodiny, na které bych byla sama? Za chvíli však dorazila Iz, chvíli potom i Lisa a zbytek ze Zmijozelu si profesorka LaMalet pozvala rozhlasem. Když se všichni dostavili, profesorka každému z nás rozdala dva sešity. V jednom byly otázky, do druhého jsme měli zapisovat odpovědi. Když jsme měli hotovo, čekali na nás vzadu ve třídě pytlíky různých barev s indiciemi. Podle těch jsme měli uhodnout, o jaký předmět se jedná. Jak se tam ale všichni nadšeně nahrnuly, tak jsem se pořádně k pytlíkům nemohl dostat, proto jsem čekala, až se to tam trochu vylidnilo a pak jsem pytlíky rychle prohledala, zapsala odpovědi a odevzdala sešit. Carter už měl hotovo a čekal v lavici. Předala jsem mu zatím sešit z přeměňování a čekala na Iz, která se u pytlíku nějak zasekla. Chvilku jsme se s profesorkou a Carterem bavili o všem možném. O téhle hodině, o tom zda nás bude učit i příští rok, o keramice,… Opravdu doufám, že ji příští rok znovu budeme mít. Je to jedna z nejlepších profesorů, co jsem zatím měla. No dobře, za ten rok jich tolik nebylo, ale je fakt super.

Iz stále zkoumala indicie, mě už ale přestalo bavit čekání na ni, rozloučila jsem se s profesorkou a zamířila na kolej. Cartera to očividně taky přestalo bavit, protože vycházel hned za mnou. Na koleji na mě opět čekalo překvapení. Objevila se totiž moje dlouho ztracená bývalá spolubydlící Linda. Chvilku jsem se s ní bavila, půjčila jí sešity na dopsání a pak jsem si všimla Kal, která seděla u velkého stolu. Předtím jsem si jí vůbec nevšimla, tak jsem ji pozdravila, a najednou byla pryč. Linda na to docela vyjeveně koukala, já už jsem si na tohle zvykla od Velta, a tak jsem čekala, kde se Kal objeví. A objevila se hned vedle mě.

Večer jsme ještě trošku s Iz trénovaly (jak se blíží zkoušky, je čím dál tím lepší ukecat ji, aby trénovala). Iz dokonce tvrdila, že posilněná exasilem od Cartera bude trénovat až do rána, ale už spí. *vytlemený smajlík* A já se taky chystám zalehnout.

~ Faye ♥

V čajovém koutkuHodina opčm - hry