Zápis #5 – Vánoce

22. listopadu 2017 v 1:05 | Faye |  1. ročník (2005/2006)
25.12.2005
Bradavice, můj pokoj

Milý deníčku,
zase jsem se na tebe pěkně vykašlala, že? Koukám, že skoro celé dva měsíce jsem tě neotevřela. Takže zase ti udělám takové menší shrnutí.

Začnu informací ohledně školního poháru. V tom to totálně projíždíme. Jsme poslední a ostatní na nás mají pěkný náskok. A bohužel si ani nemyslím, že by se to nějak zlepšilo. Navíc, o body i přicházíme. Několikrát jsme si všimli toho, že nám body ubyly. Nikdo o ničem neví, nikomu nic nesebrali ani nikoho nechytili po večerce venku… Prostě záhada.

Na kolej se nám také vloupala jedna prvačka. Bylo to zrovna ve chvíli, kdy jsme se s Iz vracely na kolej. Zaklepaly jsme na klepadlo, klepadlo položilo otázku a ona se tam najednou objevila. Chtěly jsme s Iz počkat, než projde, jí ale klepadlo zaujalo. Takže to začala zkoumat a tvrdit nám, že patří do Havraspáru a že přijela později a ten den ji zrovna zařadili. S Iz jsme jí moc nevěřily, takže jsme si stouply opodál a čekaly, až půjde pryč. Jenže ona znovu zaklepala, měla štěstí na lehkou hádanku, kterou během chvilky uhodla a vlítla k nám na kolej. S Iz jsme se vydaly za ní, jen co jsme ale prošly vchodem, ta holka letěla ven a za ní uháněla naštvaná Rose. Později jsme se dozvěděly, že si ji Rose pamatuje ze zařazování a patří do nebelvíru. I když na to byli kolejní upozorněni, nijak se to nevyřešilo. Ta holka prostě zmizela. Taky nás na koleji navštívil po dlouhé době náš kolejní, profesor Blackwood. Chvíli s námi poseděl a pokecal si, slíbil nám rybičky a se slibem, že se brzy zase staví, odešel.

Také ti musím něco povědět o létání. Na létání jsem si zapsala tři eseje. To ale tak zajímavé není. Mnohem zajímavější je to, že jsem se konečně poprvé proletěla na koštěti. A dokonce jsem za to získala i bonusové body. Ne tedy za to, že bych byla nejlepší ze všech, ve skutečnosti jsem se koštěte držela tak křečovitě, až jsem se divila, že jsem to koště nakonec dokázala pustit. Navíc, mě málem srazil k zemi Lucas z nebelvíru, který lítal jak splašený. No, každopádně, ty body navíc jsem dostala za to, že jako jediná jsem poslechla profesora, který řekl, že mále obletět jedno a půl hřiště. Radši jsem mu ale neřekla, že jsem se těšila, až z toho koštěte slezu, zatímco taková Iz (jak mi později řekla), si ta dvě hřiště obletěla jen proto, že jí to bavilo.

To je asi tak všechno zajímavé, co se v listopadu událo. Nebo aspoň to, na co si vzpomenu. Takže teď je na řadě prosinec.

S příchodem prvního sněhu jsem konečně dostala nápad na esej z obrany proti černé magii. Za úkol bylo vymyslet zařízení, které by hlídalo členy domácnosti. Popsat na jakém principu by fungovalo, jak by se jmenovalo,… Ale jak jistě víš, na tohle vymýšlení moc nejsem. Takže jsem se s tím docela trápila. Stačilo ale vyjít ven zrovna ve chvíli, když začalo hustě chumelit. A v tu chvíli jsem si vzpomněla na sněžítko. Každý člen domácnosti by měl svoje vlastní, se svou se svou miniaturní podobiznou uvnitř a neustále poletující sníh uvnitř by měnil barvy podle situace, ve které by se daný člen zrovna nacházel. Jakmile jsem se tedy vrátila na kolej, rychle jsem to sepsala a odevzdala profesorce LaMalet.

Málem bych zapomněla, taky jsme se mohli začít přihlašovat do kroužků. Já se přihlásila do keramického klubu, klubu pečení, divadelního klubu a samozřejmě i tanečního klubu. Bývala bych si jich přihlásila víc, ale už teď se bojím, že se některé z nich budou krýt. Doufám, že se tak ale nestane.

Taky mi přišla oficiálně moje první soví pošta. Pokud teda nepočítám přijímací dopis z Bradavic. A hned potom i druhá. Stalo se tak jednoho dne chvíli po večerce. Povídala jsem si s Ashem, když najednou přilétla. Moc jsem si jí nevšímala, protože jsem čekala, že to bude zase pro Ashe, ke kterému jich denně přiletí několik. O to větší překvapení bylo, když přistála vedle mě. Takže jsem si od ní vzala obálku a nadšeně ji otevřela. Vykoukl na mě sešit s esejí, kterou jsem odevzdala profesorce LaMalet. Prolistovala jsem sešit a zjistila, že jsem za esej dostala V a 8 bodů. Teď jsem si ale uvědomila, že jsem ti ještě neřekla nic o zdejším systému hodnocení, který se dost liší od mudlovského. Nejlepší známka, kterou můžeš získat, je V (vynikající). Následuje N (nad očekávání), P (přijatelné), M (mizerné), H (hrozné) a nejhorší pak je T (troll). Takže jsem ze známky, bodů i pochvaly od profesorky byla nadšená. Sotva jsem se stihla pochlubit Iz, která zrovna přišla za námi, přiletěla další sova nesoucí menší balík. A opět se zastavila u mě. Stejně nadšeně jako předtím jsem si převzala balík a otevřela ho. Tentokrát byl od profesora Archera (to je ten mladý, kterého máme na létání a který se hrozně líbí Iz). Ten mi posílal knížky o létání, o které jsem ho poprosila, abych měla podle čeho napsat eseje.

A když už jsme u těch knížek, asi se mi omylem podařilo vhodit do truhly na vrácení knih před knihovnou (která byla skoro celý prosinec zavřená) svoji učebnici černé magie. Jistá si tím nejsem, ale vhazovala jsem tam knížky, když jsem hladová letěla na večeři, a když jsem ji o pár dní později hledala, nikde jsem ji nemohla najít. A to jsem prohrabala úplně všechno. Místo toho jsem našla knihu, kterou jsem tam původně chtěla vhodit. Nakonec jsem jim vhodila do další truhličky lístek, s tím, že pokud (až budou schránku vybírat) jim tam bude jedna učebnice obrany přebývat, bude pravděpodobně moje. Doufám, že se nakonec najde. Sice jsem ji už stihla přečíst, ale stejně bych ji nejradši měla zpátky u sebe. Každopádně, od teď si budu dávat opravdu velký pozor na to, co vhazuji do truhliček. A nikdy je tam nebudu vhazovat hladová. Pak to dopadá takhle.

O pár dní později se mi naštěstí učebnice opravdu vrátila… Na hradě také začaly vánoční trhy. Jeden den jsem se tam mezi vyučováním skočila podívat. Věcí tam bylo celkem dost. Neměla jsem ale vůbec tušení, co nakoupit. A hlavně, za co nakoupit dárky. Během toho nakupování školních potřeb se moje zásoby galeonů totiž kriticky zmenšily. Chtěla jsem nakoupit spoustu dárků pro všechny. Nakonec jsem ale koupila stříbrný řetízek pro Iz a stříbrný náramek pro Rose, u kterých jsem věděla jistě, že od nich něco dostanu. A doufala v to, že dárky k vánocům dostanu opravdu pouze jen od nich.

Se začátkem trhů se také pořádně snížila docházka na hodiny. Jeden den se dokonce stalo to, že jsme na jednu hodinu dorazili pouze tři. Na první hodinu se nás sešlo celkem dost, jenže nedorazila profesorka. Takže jsme se všichni rozutekli (většinou právě na trhy) a na odpolední hodinu se většina vykašlala. Nevím, jestli to bylo tím, že se zapomněli na trzích, nebo tím, že si mysleli, že odpadají všechny hodiny. Byl to ale celkem zvláštní pocit, sedět na hodině v tak málo lidech. Taky jsem si užila první kouzelnickou koulovačku. Jeden den jsem narazila na koleji na Velta, a tak jsem se ho opatrně zeptala na kouzlo, pomocí kterého se tvoří sněhové koule. Opatrně proto, že Velt je dost opatrný v tom, aby nevyzrazoval informace a kouzla moc dopředu. Naštěstí ale vypadal docela nadšeně, řekl mi, ať se skočím obléct, a ať na něj počkám dole, že mě to naučí. Prozradil mi formuli, začali jsme tvořit sněhové koule a pak i sněhuláka. V jednu chvíli jsem jednu kouli po něm hodila a on mi to taky oplatil. Jenže, sněhové koule, které jsem si pracně vykouzlila, si přitahoval kouzlem, občas taky zmizel, takže jsem většinu schytala já. Bylo to sice celkem nefér, ale i tak jsem se bavila.

Teď už se konečně dostáváme k včerejšku. To začaly vánoční prázdniny a hrad se (stejně jako na Halloween) přes noc totálně proměnil. Ve společenské místnosti se objevil sníh, místo ohniště se objevil krb, který neustále hoří a nemusíme tak neustále přikládat dříví, místo křesel se objevily gauče (a kdyby tu zůstaly i po vánocích, vůbec bych se nezlobila), na stolech výborné cukroví a hlavně se tu objevil i velký vánoční strom.

Ještě větší strom se objevil i ve vstupní síni, společně s truhlami, kam jsme mohli vhodit dárky pro ostatní. Jen velká síň zůstala až do večera zavřená, takže jsme se celý den cpali jen cukrovím. Je hrozná škoda, že to nemůžeš vidět na vlastní oči. Je to tu vážně kouzelné…

Večer se konala slavnostní hostina. Konečně se otevřely dveře do velké síně, kde zmizely jak kolejní stoly, tak i ten profesorský a místo nich stál uprostřed jeden velký, ke kterému jsme si všichni posedali. I když si většina poposedala po skupinkách tvořených většinou lidmi ze stejné koleje, i přesto bylo pěkné, že jsme neseděli odděleně. Trochu mi tu totiž vadí tohle rozdělování. Abych se ale vrátila k hostině. Ta byla dokonalá. Myslím, že všichni jsme se tam pěkně nacpali. S Iz jsme si pak ještě prohlédly betlém a pomalu šlapaly ty schody k nám na kolej. A ty schody byly nekonečné. Když jsme se konečně dostaly až nahoru, chvilku jsme ještě poseděli a pak šli spát. Ráno totiž na nás čekaly dárečky.

A tak tu teď sedím, všude okolo mě je plno dárkových krabic a na klíně mi sedí malé koťátko. Ano, čteš správně, dostala jsem koťátko. I když vypadá, že to bude celkem uličník. A jsem zvědavá, jak si sedne s Maxem, až se vrátím na prázdniny domů. Pravděpodobně ho bude provokovat. To bude cirkus. Ale už zase odbočuju. Určitě jsi zvědavý, co že jsem to teda dostala. Začnu dárkem od rodičů. Jak už sis přečetl, od nich na mě čekalo kotě, nějaké základní potřeby pro něj, pyžamo, plyšák, sladkosti a přání. Jen škoda, že nějaké peníze neposlaly, ty by se mi celkem hodily. Budu jim muset napsat. Stejně jim musím poděkovat za dárečky. Další krabice je od Iz. Od té jsem dostala stříbrný náramek. Pak tu je krabice od našich kolejních. V té byl polštářek, knížka, záložka se znakem havraspáru, láhev horké čokolády, hrnek, krabička sladkostí a pytlík marshmallow k čokoládě. V pytlíku od Ashe byla kytka v květináči (konečně se ten pokoj aspoň trochu oživí) a sladkosti a různé drobnosti. Sice jsem věděla, že od něj něco dostanu, ale i tak mě znovu zamrzelo, že jsem mu nic nekoupila. Budu to muset nějak vyřešit. Poslední krabice byla od Velta. Skvělý, další člověk, kterému jsem nic nekoupila. Jsem fakt hrozná. A ten mi toho dal taky dost. Dostala jsem od něj kompletní sadu na bruslení, tunu dalších sladkostí (ale teď už vážně, sice jsem schopná toho sníst dost a čokoládě se rozhodně nevyhýbám, ale mám zásoby aspoň na další rok) a nějaké další věcičky, co vypadají docela… výbušně. Radši jsem je opatrně položila bokem a budu muset zjistit, co to vůbec je. Od Rose tu žádný dárek nebyl, což jsem čekala, protože momentálně zase marodí a dlouho jsem jim neviděla. Doufám, že jí brzo bude zase dobře.

Když jsem se prohrabala všemi krabicemi, šla jsem z pokoje do společenské místnosti. Jen co jsem ale otevřela dveře pokoje, už jsem viděla Iz, která zrovna také vyšla z pokoje. Hned jsem jí ukázala kotě. Dobu jsme pak stáli na chodbě před pokoji a Iz se nad ním rozplývala. Pak jsme konečně šli zasednout ty pohodlné gauče. Všiml sis vůbec, že jsem ti ještě neprozradila jméno? To proto, že jsem se dlouho nemohla rozhodnout. Měla jsem tři favority: Milo, Loki a Oliver. Víc jsem to zúžit nedokázala (byla bych schopná dát mu všechna tři jména) a tak musela zasáhnout a pomoci Iz. Takže ti oficiálně představuju své malé, rozkošné a zlobivé koťátko Olivera. To, že mi s výběrem musela nakonec pomoci Iz je celkem vtipné, vzhledem k tomu, že už od začátku školy nebyla schopná pojmenovat svoji sovu a říkala mu Chlapák. Nakonec se i ona rozhoupala, a Chlapák už není Chlapák, ale Frank.

Jak jsme si povídali, tak jsem si všimla, že se najednou nad krbem začali objevovat punčochy. Nadšeně jsem se k nim vydala a začala je prozkoumávat. Z jedné jsem vytáhle sněžítko s Bradavicemi, z druhé prskavku a ze třetí pytlík s ovocem. Iz mě zezačátku nechápavě sledovala, přece jen jsem vystřelila ke krbu uprostřed rozhovoru, ale rychle jí to docvaklo, ve vteřině stála vedle mě a brala si dárky. Pak jsme pokračovaly v lenošení, přece jen jsme byly ještě přecpané ze včerejší hostiny, takže na nějaké lítání po hradě jsme ani jedna náladu neměly.

Jak na to tak koukám, je to zase docela dlouhý zápis. Ale už končím, jdu trochu pouklízet pokoj, ty krabice tu totiž jsou stále rozházené po zemi a Oliver si už s jednou (naštěstí prázdnou) stihl pěkně pohrát (čti rozcupovat na kousky) a tak to jdu radši pouklízet, než to neodnese jen krabice, ale i některý z dárků. Taky ještě musím napsat domů rodičům a poděkovat jim za dárky. Ale slibuji, že tentokrát na další zápis nebudeš muset čekat dva měsíce. Polepším se.
~ Faye ♥

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.