Zápis #2 – První týden

16. listopadu 2017 v 23:26 | Faye |  1. ročník (2005/2006)
28.9.2005

Bradavice, Společenská místnost Havrapáru
Milý deníčku,
ve společenské místnosti jsem zůstala sama a tak jsem využila toho klidu, posadila se do svého oblíbeného křesla u stolu poblíž ohniště a rozhodla se ti povyprávět o tom, co dalšího jsem tu zažila. Připrav se, bude to opravdu, opravdu dlouhý zápis. A předem se ti za to omlouvám.

Úterý
Začnu hned dalším dnem po příjezdu do Bradavic. To nás čekala prohlídka hradu. Když jsem přišla do společenské místnosti, kde jsme se měli sejít, moc prváků tam nebylo. Emily (naše primuska) se po chvíli rozhodla vytáhnout zbytek spáčů z jejich postelí rozhlasem. Moc to ale nezabralo. Teda spíš vůbec ne, takže nakonec se naše malá skupinka zvědavých prváků vydala na cestu. Musím ti teda říct, že jsem z toho bloudění byla tak zmatená, že si z toho moc nepamatuju. Je to tu fakt jedno velké bludiště.

Nejdříve jsme se zašli podívat ke koupelnám poblíž našich kolejí a pak i ke kabinetu našeho kolejního, profesora Blackwooda. Dále nám holky řekly, že je na patře i tajná chodba, kterou se dostaneme do nižších pater. Nějak jsem ale nepostřehla kde je. Snad ji časem najdu. Následně jsme se vydali do nižších pater, koukli jsme se k čajovému koutku, knihovně, ošetřovně a pak jsme se dostali do vstupní síně. Další zastávkou bylo sklepení. Pamatuješ si, jak jsem ti o pár řádků výš psala o tom, že hrad je jedno velké bludiště? Tak ve sklepení je to ještě mnohem horší. Úzké chodbičky, každá chodba vypadá podobně a je tam dost tma. Doufám, že sem moc často nebudu muset chodit. No, ale abych se vrátila k prohlídce. Podívali jsme se do klubu lektvarů, kde si budeme moci zkoušet vařit lektvary. Očividně se tam zalíbilo i jednomu klukovi od nás z koleje. Začal tam pobíhat jako šílený a hrál si tam s ovladačem k ohni. Nakonec mu Emily pohrozila, že pokud toho nenechá, dostane školní trest. Ani nevím, jestli ho nakonec dostal nebo ne, ale to je teď jedno. No, dál jsme taky navštívili kuchyni a přes mučírnu (ano, čteš dobře, mučírnu) jsme se dostali konečně pryč ze sklepení a šli jsme se podívat ke kabinetu profesorky Leadenrose. Po tom bloudění ve sklepení, jsem vůbec netušila, v jaké části hradu se to nacházíme. Myslím, že ani mapa by mi tu moc nepomohla. No tímto prohlídka skončila. A já letěla na oběd. Z toho chození mi pěkně vyhládlo (jak jinak).

Potom jsem pomalu zamířila na kolej, sepsala si objednávku, kterou jsem musela napsat na několik lístečků, jak byla dlouhá a vhodila ji do truhličky na objednávky. Na večer nás zase navštívili naši kolejní. Všichni jsme si posedali k tomu největšímu stolu, ještě se vyřizovali nějaké organizační věci včetně toho, že jsme bordeláři a že nám budou kontrolovat pořádek jak na pokojích, tak i ve společenské místnosti. A co bude trest za bordel? Běhání kolem famfrpálového hřiště. A co že je to ten famfrpál? Sama pořádně nevím, prý se hraje na koštěti. Takže asi bude docela velké. No, běhání sice moc nevyhledávám, ale nevadí mi. A naštěstí mám ráda pořádek, takže myslím, že tohle se mě netýká. Ke konci nám pak oznámili, že o víkendu si uděláme kolejní shromáždění a zahrajeme si nějaké hry. Pak odešli a já se pomalu chystala taky spát. Byl to náročný den.

Středa
Druhý den hned odpoledne se z rozhlasu ozvalo, že u profesorky Leadenrose jsou připraveny k vyzvednutí objednávky, mezi kterými byla i ta moje. Jenže hned nastal problém. Kde že to má kabinet? Vůbec jsem si nemohla vzpomenout. Takže jsem neurčitě zamířila přímo za nosem a doufala, že potkám někoho povědomého, kdo by mě nasměroval. Naštěstí jsem nemusela čekat dlouho, hned v dalším patře jsem narazila na prvačku od nás (jak jsem se později dozvěděla, jmenuje se Isabelle), a tak jsem se jí hned zeptala, jestli neví, kudy se tam dostat. Iz mi řekla, že tam míří taky, tak jsem se k ní přidala. A samozřejmě že jsem předtím šla totálně špatně. Mířila jsem nahoru, mělo se jít dolů. Skoro před kabinetem jsem si vzpomněla, že sebou nemám všechny peníze (nechtělo se mi totiž běhat po hradě se všema galeonama, co mám, tak jsem část nechala na pokoji v truhle). V tu chvíli jsem doufala, že to co mám sebou, mi bude stačit. Iz mi řekla, že kdyby náhodou, tak by mi půjčila, abych nemusela letět zase ty schody nahoru. No není zlatá? Došli jsme ke kabinetu, zaklepali a během okamžiku se dveře otevřely. Profesorka nám předala naše objednávky, zaplatili jsme (peníze mi nestačili, takže mi Iz zbytek půjčila) a rychle běžela s tím balíkem na kolej, abych si odnesla věci. Přišlo mi všechno až na hůlku. Na tu si budu muset ještě nějakou dobu počkat. Rychle jsem se teda převlékla do školní uniformy (konečně!), vzala peníze pro Iz a letěla na první hodinu přeměn zase dolů (jak já ty schody nesnáším). První týden jsme se totiž vždycky scházeli ve vstupní síni, kde si nás profesoři vyzvedli a odvedli do tříd.


Ve vstupní hale už čekala postarší učitelka. Musím říct, že vypadala trochu… no výstředně. Má zajímavý styl oblékání. Jen taktak jsem to stíhala, takže téměř hned jak jsem doběhla, jsme se vydali v čele s profesorkou do třídy. Deníčku, v tu chvíli to se mnou málem švihlo. Funěla jsem ještě z toho, jak jsem táhla ten těžkej balík nahoru na kolej a pak rychle sprintovala dolů, abych stihla hodinu, a my jsme se vydali zase po těch schodech nahoru. Kdybych tolik nespěchala, mohla jsem na ně narazit cestou a ušetřit si tak sprint dolů a výšlap zase nahoru. No nic, aspoň na přeměny to z koleje nebudeme mít tak daleko. Ve třídě jsme si posedali, profesorka se nám představila Sandy Tyler, hned několik z nás upozornila na to, že nemáme předepsané oblečení (včetně mě - neměla jsem ještě obarvený plášť) a ať je to příště v pořádku. Pak se začalo učit. Řekla nám něco málo z teorie a následovalo první kouzlo. Přeměna jablka na banán a zpět. Hůlku jsem neměla, takže jsem se jen omluvila profesorce, která mi řekla ať se to do příště doučím, vzala si jablko abych měla na čem trénovat až budu mít hůlku, a rozhodla se počkat na Iz, abych jí vrátila peníze.


Po hodině jsme se pak vydali na večeři a pak zpět na kolej. Iz zůstala ve spolce, a já se vydala do pokoje prohrabat se věcmi, co mi přišli a trochu to porovnat. Konečně jsem mohla trochu zaplnit truhlu. Potom, co jsem vše uklidila, jsem se šla podívat, jestli je ještě někdo ve spolce. A kupodivu tam bylo docela život. U velkého stolu seděla Kal a uklidňovala nějakého kluka (myslím, že se jmenoval Daniel), který tam brečel. Co jsem tak zjistila, jednalo se o nějaký průšvih s jeho kufrem, který museli řešit i kolejní. No, moc jsem nechápala, o co jde, ale asi se to vyřešilo, Daniel po chvíli vděčně obejmul Kal, která z toho zrovna moc nadšená nebyla, a šel spát. A já jsem chvíli potom zamířila do postele taky.

Čtvrtek
Ve čtvrtek hned po snídani jsme se vydaly s Iz na průzkum školních pozemků, které jsme si během prohlídky už nestihli projít. Nejdříve jsme se podívali na famfrpálové hřiště. Tam jsme si s Iz nachvilku sedly a Iz mi řekla něco málo o famfrpálu. Moc toho taky nevěděla, ale je napůl z kouzelnické rodiny, takže toho přece jen věděla víc než já. No, rozhodně jsem se ujistila o tom, že hřiště je docela velké a běhat ho za trest by se mi zrovna dvakrát nechtělo. Potom jsme pokračovaly v prohlídce pozemků. Cestou jsme viděly spoustu ohrad s podivnými tvory. Pořád nemůžu pochopit, jakto že jsem žádné z nich nikdy neviděla. Kouzelníci se umí skrývat opravdu dobře! Koukly jsme se také k takovému strašidelnému lesu. Ale jen na okraj, dovnitř jsme se radši neodvážily. Potom jsme ještě chvilku bloudily po sklepení a pak už byl čas jít na první hodinu létání. Toho se docela děsím… Lítat na něčem, s čím jsem poslední roky doma zametala? Bude to ještě zajímavé.

Ve vstupní síni si nás vyzvedl celkem mladě vypadající profesor. Iz se hned zalíbil, byla z něj celá paf. Představil se nám jako Christian Archer a odvedl si nás do třídy. Tam nám něco málo řekl k podmínkám, a pak jsme se postupně měli představit. Než se ale všichni představili, hodina skončila. Pak jsme se vydaly s Iz a Courtney na oběd, a jelikož nám odpadla astronomie, rozhodly jsme se zajít do klubu lektvarů a vyzkoušet si nějaký lektvar. No lektvar - uvařily jsme si čajíček. A na ohni a v kotlíku to rozhodně není tak jednoduché, jako nalít vodu do rychlovarné konvice, počkat si, až vodu ohřeje na správnou teplotu a pak jen zalít čajový pytlík. Tady musíš pravidelně hlídat teplotu vody. I když, myslím si, že je celkem jedno, na jakou teplotu se ohřeje voda do čaje. Potom, co jsme si uvařili čaj, jsme se vydali na hodinu dějin. Na tu jsem byla hodně zvědavá. Bude zajímavé porovnávat historii, kterou se učí v mudlovských školách, s historií, kterou se učí kouzelníci. Na dějiny máme tedy staršího profesora Jona Gratha. A vypadá celkem přísně. Byla to zase jen úvodní hodina, a celkem brzo jsme odcházeli.

Cestou zpět na kolej jsme potkali Rose, která se rozhodla nám ukázat nějaké tajné místnosti. A taky nás s Iz obarvila na modro. Ale úplně, vlasy i kůži. Vypadala, že z toho má radost a říkala nám modrásci. Já z toho zase takovou radost neměla. Je to celkem blbý pocit, když takhle na tebe někdo posílá kouzla. Zvlášť, když se tomu ani nemáš jak bránit. No, pak jsme se vydaly podívat do knihovny (stále jako modrásci). S Iz jsme si tam hned zařídily průkazku, a nadšeně se vrhly na regály plné knih. Půjčila jsem si zatím dvě knížky a chtěli jsme odejít. Jenže jsme společně s několika dalšími zůstali zamčeni v knihovně. Naštěstí nás ale docela rychle pustili, myslím, že to zavřeli jen proto, aby už tam nikdo další nepřišel. Musím ale říct, že jsem byla celkem zklamaná. Zůstat celou noc zamčená v knihovně s tolika knihami mi nepřišlo jako špatný nápad. Škoda. Takže jsme se vydaly zpět na kolej. Rose s Iz tam trochu blbly a lítaly okolo stolu. To jim po chvíli zarazila Kal a s Iz jsme si šly zahrát šachy, které tam nechal jeden starší kluk, Velt, od nás z koleje. No, Iz mi to s přehledem nandala. I když říkala, že mi to docela šlo, myslím, že kecala. Šachy mi nikdy nešly. Ale jednou se je snad naučím a Iz porazím. Aspoň jednou…

Pak do spolky dorazila Emily s houslemi a chvíli tam hrála. A moc pěkně. Dokonce si zahrát vyzkoušela i Iz. Akorát v tu chvíli jsem se o ty housle začala docela bát. Ale přežily to. Iz si na chvilku odběhla na pokoje a já se bavila s Emily. Ptala se mě, jestli na něco hraju. Chvilku jsem váhala, nakonec jsem jí ale řekla, že dříve jsem hrávala na klavír. To ještě když mamka marně doufala, že mě to naučí. Jako, nemyslím si, že bych byla nějak zvlášť hrozná, ale nebavilo mě to. Nakonec Em řekla, že si spolu někdy zahrajeme. Ale nemyslím si. Od klavíru se radši držím dál. Iz se vrátila, Em zase odešla do pokoje, a k nám si přesedl jeden starší kluk, Ash. Měli tam takovou menší výměnu názorů s Rose. Ani pořádně nevím, o co šlo. Pravá "zábava" přišla ale ve chvíli, kdy se vrátila na kolej Kal. Trošku Dost se motala a pohádala se s Ashem. Z toho co jsem pochopila, Ash se loni hodně bavil s Kalenou, o prázdninách se ale seznámil s nějakou Rachel, s kterou trávil hodně času. To se zase nelíbilo Kal. Ash vypadal dost zoufale. Nakonec poprosil Rose, jestli by neodvedla Kal na pokoj. Když se Rose vrátila, zůstali jsme rozdělení na dvě skupinky, já s Ashem u jednoho stolu a Rose s Iz u druhého stolu. Nakonec se Ash zvedl s tím, že se jde projít. Když si toho všimla Rose, zase se trochu naštvala a rozhodla se ho jít hledat. Já jsem čekala dole u vchodu na kolej, kdyby se Rose potřebovala rychle vrátit, aby se nemusela zatěžovat hádankou. Vrátila se celkem rychle, řekla ale, že ho nikde nenašla. A pak jsme se najednou rozhodly, že se půjdeme podívat ven. Bylo už dost pozdě, takže šance, že by nás někdo přistihl, byla docela malá. Pro jistotu jsme si ale všechny tři sundali modré pláště i kravaty, oblékly si kabáty, Rose nám ještě přebarvila vlasy na černo a vydaly jsme se na cestu. Byla jsem z toho docela nervózní. I přesto, že nás Rose ujišťovala, že nikoho nepotkáme, furt jsem se nervózně rozhlížela. Ale opravdu jsme na nikoho nenarazily. Rose nás zavedla na střechu. Cestou jsme si všimly Ashe, který také seděl na střeše s nějakou holkou. Předpokládám, že to byla ta Rachel, kvůli které se to všechno tak semlelo. My jsme se usídlily dál od nich. Poblíž byly stolky s dalekohledy, tak jsem se chvilku koukala na hvězdy (i když jsem netušila, na co se zrovna koukám), s holkama jsme si pak posedaly na zem a cpaly se sušenkami, které sebou vzala Rose. I přes to všechno drama, co se událo chvíli předtím, ten večer nakonec skončil pěkně. Rose nás nakonec i s Iz objala. Jsem opravdu ráda, že jsem obě dvě potkala, jsou fakt skvělé. Iz mi hrozně moc připomíná Chloe, povahově jsou si dost podobné. A Rose, i když je o dva roky starší než my, k nám taky parádně zapadla. Mám ale takový pocit, že z té naší trojice budu já ta klidnější, zatímco Iz a Rose jsou trochu ráznější. Trochu se bojím, že se svou podobnou povahou spolu ty dvě občas budou mít problémy.

Pátek
V pátek žádnou výuku nemáme, proto jsme s Iz využili volného času a vydaly se znova prozkoumat hrad. Tentokrát jsme to vzaly pěkně postupně, patro po patře. Pečlivě jsme prohlížely každou cedulku, tak, abychom měli co největší přehled. Bylo toho ale tolik, že jsem po chvilce zase ztrácela přehled. Fakt jsem zvědavá, jestli někdy budu schopná tady nezabloudit. Podařilo se nám objevit taky několik zkratek. Nic velkého, většinou to byly jen závěsy, kterými se dalo projít, ale i tak jsme za to byly rády. Asi přibližně ve druhém nebo třetím patře jsme potkali spolužáka z nebelvíru. Jak nás tak viděl, jak zkoušíme každý závěs, na který narazíme, asi mu hned docvaklo, o co se snažíme. Nabídl se, že nám ukáže nějaké tajné místnosti. A jak jinak, s Iz jsme nadšeně souhlasily. Takže jsme klusaly za Markem a lítali po hradě sem a tam. To zase bylo něco pro mě, po chvilce jsem opět netušila, kde se nacházíme a jak jsme se tam dostali. Vážně, jaktože se tu všichni tak vyznají? Poté, co nám ukázal vše, co znal, chtěl s námi projít i pozemky, to jsme s Iz odmítly. Už jsme si je totiž prošly, a hlavně nás bolely nohy. Vrátili jsme se zpět na kolej, Iz si šla nachvilku lehout, a já se vydala na oběd. V tu chvíli se z rozhlasu ozvalo, že na hrad dorazil pan Ollivander, a kdo nemá hůlku, má si za ním zajít. Oběd jsem ani nedojedla, a letěla za ním. Naštěstí byl v učebně poblíž velké síně, takže jsem tam byla rychle.

Pan Ollivander vypadal moc mile. Hned začal hrabat ve svém kufříku a vytáhl hůlku, se kterou jsem měla mávnout. A vyšlo to hned na první pokus. Je to hůlka z ebenového dřeva, 11 palců dlouhá a má v sobě blánu z dračího srdce. Hůlka stála 10 galeonů, a jak už je mým zvykem, zase jsem sebou neměla dost, proto jsem poprosila pana Ollivandera, jestli by chviličku počkal, zatímco bych si zaběhla na kolej pro zbytek peněz. Naštěstí s tím problém neměl, a já se do naší věže dostala v rekordním čase. Popadla jsem všechny peníze a letěla zase dolů. Předala jsem panu Ollivanderovi peníze, on mi zase dal hůlku a já spokojeně odcházela. Cestou jsem ještě šla na oběd, popadla pár jablkem a už spěchala na kolej, abych mohla začít trénovat první přeměnu - jablko na banán a zpět. Ve společenské místnosti nikdo nebyl, a tak jsem poskládala všechna jablka, která jsem si nabrala na stůl a začala zkoušet. Ze začátku mi to vůbec nešlo, nakonec se mi ale podařilo přeměnit první jablko. A pak i to druhé a třetí. Já byla tak spokojená. Pak jsem začala měnit banán na jablko. Najednou se ale ve spolce objevil starší blonďák Velt. Trochu mě pokáral, abych ty formule nevykřikovala nahlas, ale říkala je potichu. Trochu jsem se podivila nad tím, že tam stejně nikdo nebyl, a navíc, každý už tohle kouzlo zná, takže jsem ho ani neměla komu vyzrazovat. S tou odpovědí se spokojil a dál mě sledoval, jak trénuju. Ještě mě upozornil na to, že do toho ovoce nemusím tolik šťouchat hůlkou. Byla jsem z něho trochu nervózní, nakonec jsem ale přeměnila jablko podle jeho představ, pochválil mě a odešel. A já spokojeně a nerušeně trénovala dál.

Nerušeně jen do chvíle, kdy přišel na kolej nový kluk John. Chvíli jsem si s ním povídala, potom dorazila Kal, která mu nabarvila plášť a taky Iz. John nám řekl, že pozdě přijel proto, že byl na pohřbu svých rodičů. Chudák, bylo mi ho hrozně líto. Takhle brzy a náhle přijít o oba rodiče. Kal ho tam chvilku uklidňovala (mimochodem, měla obvázanou ruku, zajímalo by mě, co se jí stalo) a pak jsme se všichni pomalu rozešli do svých pokojů. Až na Johna, který zůstal ve společenské místnosti. Ještě totiž neměl pokoj.

Sobota
Na sobotu byla naplánovaná kolejní akce. Dost jsem se na ni těšila, profesor posledně sliboval, že si zahrajeme i nějaké hry. Téměř celý den jsem strávila s Rose a Veltem (a myslím, že Rose se trochu líbí Velt). Velt nám ukazoval nějaká, kouzla, uspořádal módní přehlídku (která spočívala v tom, že vzal našeho tréninkového panáka a obarvoval ho), takže byla sranda. Taky mi nabídl, že mi s Rose předvedou, jak vypadají kouzelnické souboje. Začali nejdříve neformálním. Ten spočívá v tom, že kouzelníci můžou použít pouze štítové a odzbrojovací kouzlo. Začíná se tak, že se nejdříve postaví proti sobě, poté jdou doprostřed, kde se vzájemně ukloní, vrátí se zpět na své místo a po odpočítání na sebe začnou posílat kouzla. Rose říkala, že proti Veltovi nemá šanci, přesto se jí podařilo ho hned překvapit a odzbrojit. Pak mi ukázali i neformální souboj. V tom na sebe posílali jednou kouzlo za druhým. Chvilku jsem je pozorovala, pak jsem se ale začala nudit, a se slovy, že se jdu projít, jsem odešla z koleje. Měla jsem sebou půjčenou knížku z knihovny o nejznámějších nemocech v kouzelnickém světě. A rozhodovala jsem se, jestli si jít sednou do knihovny, nebo radši na čerstvý vzduch na střechu. Nakonec to vyhrála střecha a já se pohodlně uvelebila na jedné z laviček a začetla se do knížky.

Netrvalo to ale dlouho, a našla mě Rose. Já věděla, že jsem měla jít radši do té knihovny! Rose mě odtáhla na stejné místo, kde jsme byly ve středu. Rose mi řekla, že si číst můžu tam. Docela zklamaně jsem zavřela knihu. Jednak mi bylo blbé číst si, když je tam Rose, a taky tam nebyla žádná lavička. Chvilku jsme tam tedy seděli na zemi, nakonec mi ale začala být zima, a tak jsme šli zpět na kolej. Stejně, za chvilku jsme se měli všichni sejít. Když dorazili naši kolejní, nejdříve ubytovali Johna, který chudák musel spát na zemi, a pak jsme si posedali k velkému stolu, a začali se postupně přestavovat. Během představování se John znovu rozpovídal o svých rodičích, takže ho pak profesoři museli dlouho uklidňovat. Na hru už pak nezbyl čas, a tak si ji prý zahrajeme příště.

Neděle
Neboj se deníčku, už se blížím ke konci. Taky už skoro necítím ruku z toho všeho psaní.

V neděli se toho moc nestalo. S Rose, Iz a Veltem jsme se vydali do tajné místnosti, kde na nás Velt posílal vánek, snažil se nás zasáhnout a my jsme si měli zkoušet uhýbat se před kouzly. V jednu chvíli jsem se ale rozeběhla, a bezdůvodně spadla. Jsem sice občas trochu nešikovná, ale tak moc zase ne. Trochu to odnesla ruka, na kterou jsem spadla, ale nic vážného to nebylo. Velt mi vysvětlil, že sem někdo asi poschovával tajné pasti. Pak se je vydal odstranit. A to tak, že procházel po celé místnosti, chytal se do nich a pak je odstraňoval. Chudák. Já spadla jen jednou, on mnohem víckrát. I když je pravda, že on ty pády čekal. Já ne, a ještě k tomu jsem byla pěkně rozběhnutá.

Málem bych zapomněla, s Rose jsme si udělali další módní přehlídku. Tentokrát jsme k tomu ale nevyužili chudáka Henryho (to je ten panák), ale samy sebe. Rose dotáhla dvě plné tašky různých šatů a každá jsme si je postupně vyzkoušeli. Byly tam jedny kratší, zelené. Ty se mi hrozně líbily.

No a zbytek dne sepisuju toto. Fakt se ti, deníčku, omlouvám za tak dlouhý zápis. Vím, že toho je moc najednou a nejspíš už jsi z toho utahaný. Ale jestli tě to uklidní, ta ruka mě vážně bolí. Pro příště se pokusím psát pravidelněji. Dobrou noc.
~Faye ♥


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.