Říjen 2017

Zápis #1 – Cesta do Bradavic

29. října 2017 v 2:40 | Faye |  1. ročník (2005/2006)
1.9.2005
Bradavice, Společenská místnost Havraspáru


Milý deníčku,
vůbec jsem neměla čas do tebe něco napsat, proto to vezmu trochu zrychleně. Začnu cestou do Londýna. Nejdříve nebylo vůbec jisté, jestli někam projedu. Rodiče brali přijímací dopis z Bradavic jako nějaký vtípek. Ale nemůžu se jim vůbec divit. Já si to nejdříve myslela také. No, abych se moc nerozepisovala, stálo to trochu přemlouvání, brečení, vyhrožování a nakonec jsme s taťkou ke konci prázdnin odjeli vlakem do Londýna. Jenže nejdříve jsme v Londýně trochu bloudili. Nikdo nám pořádně nedokázal říct, kde by se měl nacházet ten Děravý kotel, ze kterého jsme se měli dostat na Příčnou ulici. Tam jsem si podle dopisu měla nakoupit všechny ty podivné věci ze seznamu.

Když už jsme se konečně dostali na Příčnou Ulici, bylo už dost pozdě a všechny obchody byly zavřené. Takže jsme se vydali k babičce a dědovi, kde jsme přespali s tím, že brzy ráno vyrazíme na nákupy. Samozřejmě, že jsme vyrazili až pozdě odpoledne. V Příčné Ulici jsme nejdříve šli do Gringottovy banky. Představ si deníčku, vedli ji skřeti! Oba jsme z toho byli trochu mimo, nakonec jsem konečně dostala své kouzelnické peníze a mohli jsme začít utrácet. Jenže jsme sebou neměli mamku, která vždycky ví, kde co koupit. Nezáleží na tom, jestli už tam nekupovala nebo ne, vždycky se dokáže rychle zorientovat. Taťka je její pravý opak a já jsem tohle bohužel zdědila po něm. Takže jsme zvládli nakoupit akorát nějaké psací potřeby do školy. Dále jsme chtěli koupit kufr. K prodejně nás naštěstí dovedl nějaký kluk, kterého jsem se po dlouhé době bloudění zeptala. Stáli jsme tam dlouhou řadu, která se vůbec nepohybovala. Nebyla tam totiž žádná obsluha. Další obchody už pomalu zavírali a nakonec jsme odcházeli opět s prázdnou. To nám to teda pěkně začíná! Byla jsem trochu nervózní z toho, že nemám skoro nic nakoupené a zítra ráno mám odjet do Bradavic, ale dozvěděla jsem se, že je možné si všechno objednat ze školy.

Druhý den ráno jsme málem zaspali odjezd vlaku. Ani tě to nepřekvapuje? Mě taky ne. Naštěstí nás vzbudila babička, rychle jsme popadli můj nákup školních potřeb (naštěstí toho moc nebylo) a letěli na nádraží. Tam se ale objevil další problém. Kde najdeme nástupiště 9 a ¾. Naštěstí nám to nějací lidé (pravděpodobně kouzelníci) vysvětlili. Ani jsem se nestihla pořádně rozloučit, protože vlak už pomalu odjížděl.
Cesta do Bradavic byla dlouhá, trvala skoro celý den. Moc si z ní ani nepamatuju, protože jsem ji skoro celou prospala. Když jsme konečně dorazili na místo, já a všichni ostatní prváci jsme se vydali k lodičkám, po kterých jsme pomalu pluli k hradu. Cestou jsme potkali ve vodě nějakou divnou příšeru. Pak se ale před námi konečně objevil hrad. Zírala jsem na něj s otevřenou pusou. Vypadal fakt úžasně a já už jsem v tu chvíli věděla, že se tam nejednou ztratím.

Po příjezdu k hradu jsme se všichni seřadili a čekali na zařazení. Během té doby jsem zjistila, že nás zařadí Moudrý klobouk podle našich vlastností do čtyř kolejí: Nebelvír, Mrzimor, Havraspár nebo Zmijozel. Do velké síně, kde zařazování probíhá, jsme chodili po malých skupinkách, ostatní jsme čekali v nějaké šatně hned vedle. Já jsem byla myslím ve třetí skupince. Po příchodu do velké síně jsem podruhé ten den zůstala zírat s otevřenou pusou. V síni bylo pět velkých stolů, jeden pro každou kolej a jeden, za kterým seděli profesoři. A když jsem se podívala nahoru, zjistila jsem, že je vidět obloha (strop je tam totiž začarovaný). Moje kochání ale přerušila holka z naší skupinky čekající na zařazení. Jmenovala se myslím Berta. Když ji vyvolali, šla si sednout na stoličku, kterou rozsedla. Na všech bylo vidět, že jsou překvapeni a zároveň pobaveni. Chvíli trvalo, než donesli novou stoličku, která už se zdála být dost pevná, a zařazování mohlo pokračovat. Já jsem pečlivě sledovala, který stůl patří které koleji. Nechtěla jsem si pak sednout ke špatnému stolu.

Když konečně profesorka řekla mé jméno, hrozně jsem znervózněla. Opatrně jsem šla ke stoličce, sedla si a na hlavu mi položili klobouk. Během chvilky klobouk vykřikl Havraspár a já jsem se šla posadit k jejich stolu. Pak už jsem jen pozorovala další zařazování, které trvalo ještě dlouho. Už jsem začínala mít hlad, naštěstí byl zařazen poslední student, ředitel školy měl krátký proslov a pak se před námi najednou objevilo jídlo.

Po večeři nás prváky odvedla primuska a prefektky na naši kolej. Je v úplně nejvyšším patře. Těch schodů… Myslím, že se svou zapomnětlivostí je budu vybíhat hodně často. Cestu na kolej jsem si celkem zapamatovala. On vlastně stačí jít furt po schodech nahoru. Když už jsme zdolali všechny schody, zůstali jsme stát před klepadlem. Dozvěděli jsme se, že pokaždé, když se budeme chtít dostat na kolej, musíme zaklepat, klepadlo nám položí hádanku a poté, co ji uhodneme, nás klepadlo pustí dovnitř. Což se mi hrozně líbí, mám ráda hádanky. Jako naschvál ale byla zrovna těžká hádanka, takže po několika neúspěšných pokusech jsme čekali na jinou hádanku. Na koleji jsme si nejdříve všichni posedali ke stolu. Pak přišel náš kolejní, profesor Blackwood a jeho zástupkyně, profesorka Leadenrose. Ti nás uvítali a pak nám přidělili pokoje. Pokoje jsou celkem velké, jsme na nich po čtyřech, každá z nás má vlastní postel, stolek a skříň. Jediný, co mi trochu vadí, je to, že v pokoji je jen jeden stůl. Už se vidím, jak ho celý zaberu. Naštěstí ve společenské místnosti je jich víc. Na pokoji jsem s Courtney, Jasmine a Lindou. Holky vypadají v pohodě. Chvilku jsme kecali, pak jsem se vrátila ještě do společenské místnosti, abych se kolejního zeptala, jestli si teda budu moci doobjednat věci, které mi chybí. Řekl, že jo a že to vyřídíme až později.

Když jsem se vrátila do pokoje, holky už spaly. A tak teď taky ležím a zapisuju si dojmy z posledních pár dní. Jak na to ale tak koukám, zase jsem se dost rozepsala. Měla bych jít spát. Sice jsem prospala celou cestu ve vlaku, ale i tak jsem pořád unavená. Dobrou noc.
~Faye ♥

<< předchozí zápis | následující zápis >>

Faye Ivers

5. října 2017 v 2:17 | Faye |  Faye Ivers

Faye Ivers

MUDLOVSKÝ ŽIVOT

Faye Ivers se narodila 14. února 1994 v Cambridgi Kevinu Iversovi, stavebnímu inženýrovi původem z Irska, a Emilii Ivers, pediatričce s předky z Francie. Faye byla pro své rodiče vymodleným dítětem a po dlouhých deseti letech se dočkala i mladšího brášky Lucase, s kterým je její maminka momentálně na mateřské dovolené.

Faye je drobné a malé postavy, měří 143 cm. Má dlouhé hnědé vlasy, které si často zaplétá do copu, zelené oči a světlou pleť. Když promluví, můžete slyšet slabý irský přízvuk, který pochytila od svého tatínka a jeho rodičů, ačkoliv sama v Irsku nikdy nebyla.

Povahově je milá, a na svůj věk velmi chytrá dívka, ačkoliv poslední dobou je velmi plachá a má problém oslovit cizí lidi. Na základní škole, kterou navštěvovala před nástupem do Bradavic neměla mnoho přátel. Ve skutečnosti pouze jednu velmi dobrou kamarádku Chloe. U ostatních spolužáků nebyla velmi oblíbená. Souviselo to především s jejích chytrostí a skutečnosti, že učitelé ji měli v oblibě a ostatním spolužákům ji často dávali za vzor. Spolužáci jí tak dost často v lepším případě pouze ignorovali, v horším případě jí uráželi, schovávali věci a prováděli různé lumpárny. Tyto problémy však Faye tajila jak před učiteli, tak i rodiči. Ve škole s ní tedy bavila pouze (pokud nepočítáme učitele) Chloe, která sice ve škole nevynikala tolik jako Faey, přesto s ní trávila veškerý volný čas, a Faye ji často pomáhala s učením.

Faye ráda čte, plave, tancuje a kreslí. Učila se také hrát na klavír, to ji ale moc nebavilo.

Poté, co Faye obdržela svůj přijímací dopis z Bradavic, se těšila, že bude moci začít odzačátku. Nadruhou stranu se děsila skutečnosti, že už vedle sebe nebude mít ráznou Chloe, která se nikdy neváhala jí zastat a nesčetněkrát jí byla oporou.